Mistr velkých pláten i miniatur

Rok 1610 podle gregoriánského kalendáře započal pátkem.

Vlastně nic významného. Ale již 7. ledna tehdejší hvězdář Galileo Galilei objevil čtyři měsíce Jupitera (tzv. Galileovy měsíce: Io, Europa, Ganymedes a Callisto). A v prosinci tento učenec sledoval fáze planety Venuše. Jeho vrstevník William Lower tehdy vystoupil s názorem, že Keplerovy zákony platí i pro komety. V Kanadě tehdy Henry Hudson objevil Hudsonův záliv. Svět se začal nenápadně, ale jistě měnit, když se během zřetelných společenských proměn v Praze narodil budoucí věhlasný umělec. Ve výtvarném umění spoluvytvářel dobové klima po čtyři desetiletí – ano, dobře tušíte: je to skutečně český barokní malíř Karel Škréta. Přesněji: Karel Škréta Šotnovský ze Závořic.

V Království českém (a také v Uherském království i celé Svaté říši římské) panoval tehdy císař Rudolf II., zatímco papežem byl Pavel V. Na anglickém i skotském trůnu seděl Jakub I. Stuart, Španělsko ovládal Filip III. a v sousední Francii vládl Jindřich IV. Nebyla to však poklidná epocha, což budoucí malíř později sám pochopil. Rebelovat znamenalo být zlikvidován…

Loni jsme si připomněli čtyři sta let od umělcova narození. A znovu si uvědomujeme Škrétovu tvůrčí ojedinělost. Je totiž vnímán jako jeden z nejvýznamnějších českých umělců nejen své doby, malíř právem považovaný za zakladatele novodobé české malířské tradice. Jeho současníci o něm hovořili s respektem. Vnímali ho jako jednoho z obnovitelů umění v zemi zpustošené tragédií třicetileté války.

Od emigrace k uznání

Karel Škréta se údajně narodil kolem roku 1610 v domě U černého jelena nedaleko staroměstského pražského Týnského chrámu. Otce však ztratil již v útlém dětství - roku 1613. Přesto se mu v prostředí vzdělané českobratrské rodiny dostalo důkladného humanistického vzdělání, takže kromě latiny a němčiny ovládal též italštinu. Názorově netolerantní prostředí však podmínilo jeho více než desetiletou emigraci, kam odešel společně se svou matkou po neslavné bitvě na Bílé hoře. Pravděpodobně v Itálii, kde se pět let zdokonaloval v malířských technikách, však vlivem místního prostředí přestoupil na katolickou víru. V roce 1635 se vrátil do vlasti, kde záhy vynikl jako tvůrce oltářních obrazů, portrétista, kreslíř a ilustrátor. Jeho pobyt v Praze je doložen na Velikonoce roku 1638. Navrátivší se exulant Škréta pak podstatnou část svého života prožil ve velmi dobrém finančním zajištění, když mu byl dokonce navrácen rodový majetek na Starém městě Pražském. Konvertoval totiž správným směrem...

Něco za něco!

Talentovaný potomek význačné pražské patricijské rodiny Škrétů umělecky vyšel z prostředí dvorského umění, jež v Praze za vlády Rudolfa II. neobyčejně vzkvétalo. Během svého pobytu v Itálii si pražský rodák rozšířil obzory poznání aktuálními tendencemi rozvíjejícího se baroka, aby však románskou intenzivně svítivou velkolepost současně obohatil o českou strohost bez intenzivně upjaté monumentality. Tím Škréta nejenže navázal na své předchůdce, ale nabídl cestu k následování jeho potomkům.

Na Škrétu kromě osobností spjatých s význačnými uměleckými centry, především italskými Benátkami, Boloňou, Florencií či Římem, v rámci pestrého společenství záalpských malířů působila rovněž dobová produkce nizozemská, francouzská či německá, formálně (i názorově) odlišnější. A dodejme, že již v Itálii Škréta podle tradice proslul nejen jako dovedný malíř, ale též jako oblíbený společník - a ovšem i obávaný šermíř!

Ovšem »něco za něco«: rodovými tradicemi názorově »nezávislý« Karel Škréta totiž po návratu do Prahy v dané společenské moralitě přijal katolickou víru, aby následně mohl získat zpět podstatnou část zkonfiskovaného rodového majetku. Vlastně tak zradil někdejší příslušnost k reformačním snahám. A také se poddal všudypřítomně vládnoucímu (a také slídícímu!) církevnímu kléru. Následně pro něj vytvořil díla nesmírných hodnot, takže mohl být nejen omilostněn, ale dokonce se mu dostávalo obecné podpory a úcty. Zradil? Zaprodal svou víru? Anebo ve snaze o vznik hodnot nesmírné ceny s vládnoucí katolickou církví jen »uzavřel smír«?

Buď jak buď, společenský zájem byl zřejmě obapolný. Životachtivý kumštýř získal jistou volnost projevu, takže mohl kromě dobově zneužívané církevní tematiky, jež jeho dílo ovlivňuje nejčastěji, tvořit také špičková díla s tematikou obecnější. Od portrétů až k leckdy poněkud, leč jen mírně smyslně pojatým zpodobením krásných žen. Bez přízně vlivných by si to asi ani nedovolil… Nechybějí ani náměty zcela mimo rámec katolické názorové doktríny. Tato tvorba však byla až do 19. století méně známá, zatímco Škrétův malířský fenomén byl spojován převážně s tematikou sakrální, snad i záměrně s ideologickým podkresem.

Teprve velká škrétovská výstava v roce 1974 tematickou různost malířova odkazu plně odhalila. Realizátoři nynějších dvou expozic v pražské Valdštejnské jízdárně na Malé Straně i v Jízdárně Pražského hradu tedy nyní mohou na moderně vnímané chápání Škrétova odkazu navazovat a představit autora v jeho celistvém, až impozantně širokém spektru námětovém i realizačním. Dokonce i v širších vazbách na tvorbu jeho současníků. Tímto rozšířením obě nynější na sebe vzájemně navazující pražské expozice nabývají na svém ojedinělém významu.

Schopnost umělecké syntézy

V době nejrůznějších společenských omezení, jež se samozřejmě týkala i našeho území, si Škréta rychle vydobyl postavení jednoho z nejvýznamnějších českých malířů. Umožňovaly mu to jeho kontakty až k nejmocnějším představitelům nejen zemské správy, ale i špiček katolického kléru. Současně aktivně komunikoval i s tehdejšími prominentními vzdělanci. Nešlo však jen o náhodnou »samospasitelnou« úlitbu. O Škrétově mimořádné intelektuální erudici totiž svědčí například jeho složité předlohy pro alegorické grafické kompozice, tlumočené bravurní kreslířskou formou. To vše se dařilo navzdory tomu, že si formálně uchovával status pouhého měšťanského cechovního mistra. Hrál snad tedy úlohu »dvojjediného koštýře«, který ve prospěch své práce obětoval osobní život? Anebo tuto vysokou hru realizoval, aby se mu dobře dařilo?

Jisté je, že nesporně talentovaný jedinec ve svém malířském díle prokázal schopnost recepce okolních vlivů a současně také již připomenuté umělecké syntézy. Učil se totiž na nejlepších vzorech italských i severských, takže jeho výrazová škála zasahovala od harmonického klasicismu až k dramatickým šerosvitným kompozicím, předznamenávajícím již vrcholně barokní umění.

Škrétův mnohostranný tvůrčí odkaz zahrnuje vedle rozsáhlého souboru kreseb a grafik nejen působivá monumentální oltářní plátna, ale rovněž drobné intimní kompozice se scénami nejen náboženskými, ale i mytologického zaměření, dokonce s alegorickým obsahem. Tomu by jistě neunikla pozornost všudypřítomné katolické inkvizice se svými »špicly«.

Umění portrétu

Škréta coby citlivý pozorovatel a poučený znalec lidského nitra se nejvýrazněji projevil právě v portrétní tvorbě, snad dokonce nejvíce v zobrazení mužů - a to nejvíce osob starších či již starých. V nich nacházíme nejen silný umělecký náboj, ale současně také myšlenkovou hloubku: jako by tu malíř meditoval nad smyslem života, nad hloubkou moudrosti – ale žel i nad její determinovanou časovou omezeností. Jeho mužské tváře připomínají přímo antický průnik, zatímco u žen malíř vnímal spíše jejich (byť spíše barokně zatíženou) decentní krásu. Tedy nikoliv spontánní erotizující bezprostřednost renesančního typu, jako spíše barokní oslavu krásy těla v ještě doznívajících gotizujících ohlasech. Tím se Škréta odlišoval od většiny současníků nejen našich, ale zejména od tvůrců vlámských, francouzských či španělských, byť se s těmito vlivy právě v těchto oblastech setkával nejvíc. Získané poznatky o lidské fyziognomii však současně využíval i v podobenstvích sakrálních. Škrétovy podobizny v současnosti chápeme jako jedinečné svědectví o přelomové epoše, v níž velký umělec tvořil a jíž také současně vtiskl nesmazatelnou pečeť vlastního rukopisu.

Projekt s mezinárodním přesahem

Pražská Národní galerie se stala již dříve hlavním řešitelem vědeckovýzkumného projektu podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejska a Norska prostřednictvím finančního mechanismu EHP a Finančního mechanismu Norska, který se zaměřil u příležitosti 400. výročí umělcova narození právě na Karla Škrétu. Tento klasik barokního malířství, jenž se výtvarně výrazně podílel na vzniku působivého »českého baroka«, je totiž vnímán jako klíčová osobnost nejen v genezi malířství českého, ale i v širších vývojových kontextech středoevropské výtvarné tradice. Vzhledem ke Škrétově působení i mimo české území projekt zahrnuje také paralelní odborný výzkum v jiných evropských státech, konkrétně v Itálii, Německu a Rakousku. Na řešení projektu spolupracovali odborníci z pražské Národní galerie se specialisty z jiných pracovišť, čímž dochází k syntetizujícím poznáním.

Malíř nejvýznamnější

Malíře Karla Škrétu charakterizoval jeho vrstevník, známý katolický polyhistor Bohuslav Balbín slovy »Pictor aetate nostra in Patria summus«, tedy »malíř v naší době ve vlasti nejlepší«. Což jistě platí trvale v nejširších aspektech. Škrétův odkaz totiž nelze pojímat především (ba téměř výhradně) jako díla malíře »oltářního«, protože jeho vnímání má nesporně širší aspekty v žánrově rozmanitějších rovinách. Tuto tematiku v tematicky svébytném zarámování nynější pražské škrétovské výstavy obsáhle dokumentují. Ovšem již jen do 10. dubna.

FOTO – archiv

Popisky:

1/

Karel Škréta: Svatý Martin se dělí se žebrákem o plášť (1645, olej na plátně)

2/

Karel Škréta: Podobizna řezače kamenů Dionysia Miseroniho (bez datace, olej na plátně)

3/

Karel Škréta: Podobizna neznámého muže, tzv. matematika s chotí(1640-1650, olej na plátně)

4/

Václav Teichman: Fiktivní karikaturní podobenka Karla Škréty

***********BLOK

Psal se rok 1610, když se měl v Praze údajně narodit malíř srovnatelný svým významem s Václavem Hollarem i dalšími ojedinělými zjevy výtvarného umění. Historikům se bohužel dosud nepodařilo s určitostí zjistit přesné datum narození věhlasného a již ve své době uznávaného malíře, kreslíře i grafika Karla Škréty (1610-1674). Na jeho výjimečném postavení v uměleckém světě to však nic nemění...

4. 4. 2011  Tomáš HEJZLAR