Diktátor?

Páteční Nova nám přinesla obohacení našeho ideologického slovníku a dokonce, řekl bych i historie. Když totiž v předvečer výročí únorových událostí roku 1948 nás seznámila s několika pamětníky »legendárního pochodu« na Hrad a se střetem s bezpečnostními silami na Malostranském náměstí v Praze, kde se prý mělo dokonce i střílet, tehdejšího předsedu vlády nazvala »diktátorem Gottwaldem«.

Přiznávám, že jsem už četl lecjaká epiteta ve spojení právě s Gottwaldem, ale slovo diktátor jsem zaslechl poprvé. Moderátoři televizního zpravodajství ho ovšem opakovali několikrát, takže jsem nabyl dojmu, že jde o pokus konečně i něco z naší historie posunout do světového »kulturního dědictví«.

***

Diktátory měl již starý Řím, Anglie svého Cromwella, Francie svého Robespierra, Španělsko svého Franka, Německo svého Hitlera, někdo sem zařazuje i některé z papežů, jako byl třeba Alexander Borgia a jiní.

Záměrně neuvádím Josefa Stalina, jehož obraz si vytvářejí různé skupiny podle toho, zda jsou stoupenci takového či onakého ideového zaměření, i když negativní názor na jeho osobu převládá.

Kdo je to vlastně diktátor? Podle Slovníku cizích slov (2002), vynecháme-li řeckolatinskou historii, jde o »vládce s neomezenou mocí, obvykle přisvojenou násilnou akcí«. Malá československá encyklopedie (1985) diktátora zase chápe jako »vládce s neomezenou mocí, která mu buď byla svěřena, nebo kterou uchvátil«.

***

Pro Všeobecnou encyklopedii (1998) pojem diktátor je spojen jen se starověkým Římem, problém ovšem řeší ve slově diktatura, čímž vlastně jednotlivce-diktátora neuznává, jen jako představitele diktatury. V té souvislosti také jmenuje Franka, Salazara, Pinocheta, Hitlera, Mussoliniho. Pokud jde o státy socialistické provenience, jména neuvádí vůbec.

Dejme si tedy otázku: Byl z tohoto hlediska Gottwald diktátorem? Měl »neomezenou moc«? Když si dobře přečteme odpovědně psanou životopisnou knihu Jaroslava Matějky s jednoduchým názvem Gottwald (1971), můžeme konstatovat, že nikoli. Byl jedním z řady, i když tím prvým. Nikdy neměl tolik pravomocí, aby mohl rozhodovat sám. Nařizovat. Měnit zákony podle své nálady a libovůle.

***

Nebránil se ovšem odpovědnosti, vnímal chyby, dlouho odolával tlaku sovětské strany, aby k nám přišli jejich poradci a také nás zahrnuli do »své péče«. Neubránil se. Stejně jako k převzetí sovětského hospodářského systému a od slibované »československé cesty k socialismu«. Byla to ovšem nejen jeho tragédie... ale o tom až v druhé části – v pokračování – v dovětku – v dokončení – článku na straně 5 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Jaroslav KOJZAR

28. 2. 2012  Jaroslav KOJZAR