Můj otec Aljo Beran
Psát o někom, kdo vám byl velmi blízký, který ovlivnil celý váš život, se zdá na první pohled velmi snadné, avšak ve své podstatě patří k jedněm z nejsložitějších úkolů. Pokusím se tedy na pár řádcích vystihnout alespoň to podstatné.
Ve své monografii věnované otci jsem jako podtitul použila jednu větu: »Příběh jednoho naplno prožitého lidského a uměleckého života.« Myslím, že tato věta vystihuje vše. Můj otec chápal jako naprostou samozřejmost propojení svého uměleckého i občanského života.
Nikdy by se nesmířil s tím, že by někde zklamal. Bylo pro něj nepřijatelné se schovávat za roli umělce ve smyslu L´art pour artismus – umění pro umění, musel cítit společenskou odezvu své tvorby, ovšem aniž by se podbízel pokleslému vkusu.
[o] Začínal po pražských studiích v regionálních poměrech, kde ve 30. letech 20. století stále vládl silný konzervativismus. Velmi razantně se proti němu staví a celoživotně si uvědomuje stálý spor regionu a centra. Přesto se dává do služeb své milované střední Moravy.
Je to služba nejen umělecká, ve smyslu vlastní tvorby, ale i organizační a pedagogická. Deset let (1937 až 1947) vedl Skupinu olomouckých výtvarníků, byl spoluzakladatelem obnovené olomoucké univerzity, kterou v roce 1947 vybavil veškerou grafikou. Když před nedávnem mělo dojít ke změně grafické podoby olomoucké univerzity a v konkurzu vyhrál nový návrh, stala se nevídaná věc.
Akademická obec, tedy především studenti, se postavili proti novému návrhu a rozhodli o navrácení k původní grafice Aljo Berana. Jistě by měl radost, že jeho výtvarná představa, jeho pojetí univerzitní symboliky je stále živé, i po více než 60 letech.
Výtvarné vidění mého otce mělo několik zdrojů. Soupeřila v něm jednak úcta k vizuálnímu zobrazení, podpořena také studiem na brněnské architektuře, s volnou imaginací, symbolikou dovedenou v 60. letech až k abstrakci. Námětově se pohyboval v několika tématických okruzích, které se paralelně rozvíjely během dlouhých více než šedesáti let umělecké, ale i výstavní činnosti.
Figurální kompozice stály vždy v centru jeho zájmu, ať to byly milenecké páry nebo madony. Celoživotní láskou se mu stala Olomouc, v těch nejrůznějších podobách. Uvědomoval si její jedinečnost. Jednou, když se vrátil z Florencie, docela s údivem prohlásil: »Až tam jsem najednou zjistil, jak je ta Olomouc krásná.«
Potřeboval vidět různá moře, aby zjistil, že kraj kolem Olomouce je ten pravý. Bylo zajímavé, jak jako renomovaný tvůrce, vysokoškolský učitel, byl stále zvědavý, nejen na tvorbu další a další umělecké generace, ale také na duchovní, aktuální dění své doby.
To je možná to nejdůležitější, co v podtextu jeho tvorby roztroušené v různých sbírkách doma i v cizině je stále živé. To je ta permanentní zvědavost, která však není samoúčelná, ale má v sobě i ten často nedoceněný pocit zodpovědnosti.
Věra BERANOVÁ
**************
Na této straně 9 si z kulturního dění - výtvarného umění kromě jiného ještě můžete např. přečíst:
- Po stopách Josefa Čapka - sto dvacet pět let nás koncem března dělilo od narození a šedesát sedm let od smrti malíře Josefa Čapka. To druhé datum neznáme přesně. Zkusme se dnes věnovat procházce po stopách tohoto velikána českého malířství...
- Dobro – pravda – krása - v našich posledních zastaveních jsme se zabývali uměním a časem, uměním a prostorem. S jistou hanbou jsme museli konstatovat, jak omezený je náš svět, který vidí jen svou současnost bez respektu k minulosti a pocitu zodpovědnosti za budoucnost. Chápání času prodělalo v kulturních dějinách mnoho proměn a její absence byla vždy předzvěstí prudkých společenských změn, stejně tak, jako nerespektování prostoru....
To vše buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.
**************
16. 4. 2012 Věra BERANOVÁ