Jak důležité jsou reálné svobody

V listopadu 1989 se odehrály ve všech zemích bývalého východního bloku události, které byly předem připravené, a u nás je nazýváme sametovou revolucí. Mnohem výstižnější by však byl název ukradená revoluce. Půl milionu lidí demonstrujících na Letenské pláni nemělo špatné úmysly a z 90 procent si nepřálo konec socialismu, ale pouze kýžené uvolnění, které by přineslo více formálních svobod (např. svobodu tisku nebo volnost v rámci cestování), ale zároveň zachování reálných svobod typických pro socialistické zřízení společnosti (tedy např. právo na práci, právo na bydlení a jiné). Dalo by se říci, že většina demonstrujících si přála svobodu, při současném zachování socialistických jistot. Tedy demokratický socialismus.

Jak roky plynuly, tak nejprve vzniklo Občanské fórum, později strany typu ODS a TOP 09. A nakonec, tak před třemi lety, začaly vznikat i »zaručeně protikorupční« a »zaručeně lidové« strany typu ANO nebo Úsvit. Do politiky začali pronikat lidé napojení na mafiánské struktury a lidé, kteří šli do politiky ne kvůli veřejnému zájmu, ale kvůli vidině prospěchu. Začaly se páchat obrovské zločiny, zločiny ohrožující celou společnost a budoucnost státu jako takového, tedy privatizace bank, tunelování velkých a fungujících státních podniků, které byly klíčové pro zaměstnanost.

Později došlo ještě ke zpoplatnění zdravotních služeb, a zvýšení životní úrovně, které jsme si v listopadu 1989 tolik přáli, přicházelo většinou do rukou zbohatlíků, zkorumpovaných politiků a veliká část našich finančních prostředků šla dokonce do zahraničí, jako v případě prodejů strategických podniků (např. vodárenství) »pod cenou« zahraničním vlastníkům.

Za tohle určitě drtivá většina účastníků listopadových demonstrací nebojovala. Ano, dostali jsme část toho, za co jsme demonstrovali. Dostali jsme svobodu cestování, svobodu vyjadřování, apod. To je samozřejmě dobře. Ale přišli jsme o většinu reálných svobod. Přišli jsme o právo na práci, které by bylo reálně prosazovatelné a odpovídalo kvalifikaci a vzdělání daného člověka. Pojem nezaměstnaný před listopadem 1989 neexistoval, přišli jsme o bezpečnost na ulicích, o právo na bydlení, o státní normy kontrolující kvalitu potravin, o jistotu dostatečné mzdy za práci.

Ano, máme výše uvedené formální svobody, ale k čemu je běžnému člověku možnost kamkoliv cestovat, když mu jeho plat sotva stačí na uspokojení základních životních potřeb? K čemu je člověku svoboda slova, když musí naléhavě řešit, jak z 10 000 Kč zaplatí vše nutné, má-li to štěstí a práci má?

Aby mohly být formální svobody, které jsou typické pro kapitalistické uspořádání (např. svoboda cestování) skutečně naplněny, tak musí jít ruku v ruce se svobodami reálnými (právem na bydlení, právem na zaměstnání odpovídající kvalifikace).

Když člověk nemá práci ohodnocenou odpovídajícím způsobem, tak mu právo kamkoliv cestovat nepomůže, protože na to nemá peníze. A tak to není pouze s tím cestováním, ale prakticky se vším.

Reálné svobody, tedy svobody, které samy o sobě dostačují k přijatelně spokojenému životu, jsou typické pro socialistické zřízení. Formální svobody, které samy o sobě nepřináší dobrého vůbec nic, protože jsou ryze nehmotné, jsou typické pro kapitalistické zřízení.

A konečně, naplnění obou dvou svobod, které by měly fungovat souběžně, je typické pro demokratický socialismus, takový, který by ráda realizovala KSČM, takový, který (ačkoliv nám budou zkorumpovaná a pravicová média stále tvrdit, že je nerealizovatelný) funguje mnoho let v Dánsku, takový, za který většina z nás v onen osudný den bojovala, a takový, jaký bych se v Zastupitelstvu města Liberce snažil prosazovat.

David ŠENKYŘÍK, kandidát za KSČM do Zastupitelstva města Liberce

19. 9. 2014  David ŠENKYŘÍK