Světový den solidarity s palestinským lidem

Rezoluce OSN z roku 1977, v níž se považuje 29. listopad za Světový den solidarity s palestinským lidem, zůstává velkým symbolem postavení se útisku a bezpráví ze strany Izraele vůči Palestincům. A jelikož OSN je zrcadlem světového mínění, jejichž rezoluce jsou považovány za formu mezinárodní legitimity, takže v tento den lidé z celého světa milující spravedlivý mír vyjadřují podporu palestinskému lidu a odsuzují izraelskou vládu za spáchání zločinů proti lidskosti a za okupační praktiky a bezpráví vůči Palestincům.

Od loňského listopadu do současnosti utrpení palestinského lidu pokračovalo kvůli politice pravicové radikální izraelské vlády pod vedením Netanjahua. Tento kabinet stále dělá vše pro to, aby nedošlo k řešení v podobě »dva státy pro dva národy« (Izraele a Palestiny), protože tato vláda podle počínání a prohlášení jejích členů je v souladu se sionistickým myšlením, spočívá mj. i ve vzniku velkého Izraele na většině území Palestiny a vyhánění Palestinců z jejich domovů.

Palestinci už nemohou dělat víc

Hledání řešení palestinské otázky mírovou cestou vrcholilo podepsáním dohody z Osla, v níž Palestinci uznali Izrael na 78 % svého historického území (dnešní Izrael bez okupovaných území). Na zbytku území, tj. Západním břehu Jordánu - včetně východní arabské části Jeruzaléma jako hlavního města (okupovaného Izraelem od války v roce 1967) a Pásmu Gazy, chtějí vytvořit suverénní samostatný stát (tj. jen 22 % území Palestiny)... Právo Palestinců vytvořit svůj stát na tomto zmíněném území je zaručeno mezinárodní legitimitou ve formě rezoluce OSN č. 181 z roku 1947 a právo národa na sebeurčení a na vytvoření svého státu na svém území podle Charty OSN. Hranice tohoto státu je též zaručena podle rezoluce OSN, hlavně rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967 a dalších souvisejících rezolucí - v nichž se ukládá Izraeli stáhnout se z okupovaných území, která obsadil ve válce z roku 1967. Rezoluce vyzývají Tel Aviv k návratu do hranic před válkou v roce 1967, což je linie příměří z roku 1948, kdy tehdy vznikl Izrael na palestinském území. Dále budoucí stát Palestinců s hlavním městem Východní Jeruzalém a v hranicích z roku 1967 získal další legitimitu ve formě uznání Palestiny jako nečlenského státu OSN Valným shromážděním OSN drtivou většinou hlasů koncem listopadu roku 2012.

Evropa začíná chápat

Státy Evropy, které se tehdy převážně zdržely hlasování, začaly v poslední době chápat spravedlnost palestinské otázky - 13. října nastal zlom, když nejstarší parlament světa ve Velké Británii doporučil vládě, aby uznala palestinský stát (273 hlasů pro a jen 22 hlasů proti). Toto gesto můžeme chápat také jako odsouzení izraelských agresivních praktik vůči Palestincům. K britskému postoji se přidal i irský a španělský parlament a hlavně Švédsko, které už přímo uznalo palestinský stát. Nová vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku prohlásila, že EU bude podporovat vznik palestinského státu.

Od listopadu 2013 do současnosti se situace Palestinců zhoršila ve všech směrech. Tehdy ještě probíhala mírová vyjednávání (v pořadí 19. kolo od roku 1993) pod přímým dohledem šéfa americké diplomacie Johna Kerryho. Tato jednání zkrachovala koncem dubna, protože Izrael trval na svých koloniálních požadavcích na úkor budoucího palestinského státu. Např. chtěl zachovat svou okupační nadvládu nad údolím Jordánu (což je třetina rozsahu Západního břehu, navíc je tu nejúrodnější zemědělská půda). Dále chtěl, aby většina osad uvnitř palestinského území byla připojena k Izraeli (mluví se o čtyřech velkých blocích osad). Dále Izrael chtěl, aby budoucí hranice kopírovala nově vystavěnou »zeď apartheidu« a odmítl tu podle hranice z roku 1967. Zmiňovanou zeď Izrael přitom staví dál a zasahuje jí hluboko do palestinského území. Izraeli nestačí, že Palestinci ho uznali na 78 % svého původního území. Chce pohltit skoro polovinu zbytku území budoucího palestinského státu.

Osady jsou nelegální

Co se týká izraelských osad uvnitř okupovaného palestinského území, tak jsou v prostém rozporu s mezinárodním právem. Od roku 1993, kdy začala mírová jednání podle statistiky izraelského »hnutí za okamžitý mír«, se zvýšil počet osadníků na Západním břehu trojnásobně. Tehdy jich bylo 110 000, nyní kolem 340 000 osadníků. A k tomu 200 000 dalších v okupovaném východním Jeruzalémě. Izrael v době mírových jednání místo aby zmírnil nebo zastavil tento proces, zneužil jednání ke svým koloniálním účelům a rozšířil je dále na úkor palestinského území. Jen během posledního jednání (od června 2013 do dubna 2014) Izrael schválil výstavbu téměř 14 000 bytů pro osadníky. Podle Hnutí za okamžitý mír Netanjahuova vláda schvalovala v tomto období v průměru 50 bytů denně. »Tato čísla ukazují, že vláda mírová jednání nebrala vážně a v praxi činila vše, aby zmařila řešení v podobě dvou států pro dva národy,« konstatoval tehdy člen hnutí Jariv Oppenheimer.

A další dvě důležité otázky, které měly být vyřešeny v rámci »konečného řešení«...? Izrael je chtěl odložit, nebo jinak řečeno nechtěl je vůbec vyřešit. Jsou to otázky palestinských uprchlíků a status východního Jeruzaléma. Pokud se týká palestinských uprchlíků, OSN ve snaze napravit křivdy spáchané vůči nim vydala 11. prosince 1948 rezoluci č. 194 o právu těchto uprchlíků na návrat do svých domovů a na vrácení jejich majetků nebo právo na kompenzaci. Realizace této rezoluce byla podmínka k přijetí Izraele za člena OSN. Izrael proto tehdy slíbil, že tak učiní, ale celou dobu odmítá rezoluci realizovat.

Východní Jeruzalém

Další důležitá otázka, kterou Izrael vůbec nechce vyřešit, je tedy východní Jeruzalém. V této arabské části Jeruzaléma Palestinci chtějí zřídit hlavní město svého svrchovaného tátu, což je součást jejich území. Jenže Izrael tuto část obsadil ve válce v roce 1967 a následně anektoval, což je v rozporu s mezinárodním právem, a proto, jak víme, ani jeden stát na světě neuznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele, jak to chtěl sám Izrael.

V okupovaném východním Jeruzalémě Izrael stavěl desítky osad a stále je rozšiřuje. Prakticky je východní Jeruzalém už obklíčen ze všech stran izraelskými osadníky a je izolován od okolních ostatních palestinských území. V této arabské části Jeruzaléma se nachází mešita Al-Aksá, která patří po Mekce a Medině k nejposvátnějším místům islámu. Izrael v poslední době zvýšil provokaci vůči svátosti mešity a jeho nádvoří. Opakovaně omezil přístup muslimů k mešitě... Existuje řada rezolucí OSN i Rady bezpečnosti OSN, které považují všechny izraelské počiny ve východním Jeruzalémě za nelegitimní.

Nepopsatelné utrpení

Takže neúspěch mírových vyjednávání kvůli Izraeli vede k pokračování křivdy a nespravedlnosti, které Palestinci denně zažívají od izraelských okupačních vojáků a úřadů. Tato utrpení jsou tak rozsáhlá, že by je nestačila popsat ani velká kniha. Na denním pořadu je konfiskace palestinské půdy, kácení plodných stromů, nepovolení rekonstrukcí budov atd.

Jako další příklad tohoto utrpení uvedu stručně fakta o stavu palestinských vězňů. Od začátku izraelské okupace v roce 1967 docházelo k zadržování Palestinců ze všech skupin. Od roku 1967 bylo ve vazbě na 700 000 Palestinců. Celkově kolem 20 % veškeré palestinské populace, která žije na okupovaných územích. Tato skutečnost řadí Palestinu mezi země s největším počtem vězněného obyvatelstva. K zatčení může dojít kdykoliv, dochází k němu během domovních razií, které jsou často prováděny po půlnoci, přičemž nebývá pro ně udán žádný důvod. A vojáci často střílejí před vstupem do budovy ostrými náboji! Následně vtrhnou do obydlí, bijí členy rodiny, případně jich užívají jako lidských štítů. Akt zatčení je často proveden ponižujícím způsobem, dotyčná osoba je zbita, nebo také nucena se svléknout, Zatčený je převezen na místo, které nezná ani on, ani členové jeho rodiny. Podle izraelské lidsko-právní skupiny B'teslem je mučeno až 85 % zadržených. V letošním květnu podle statistiky počet palestinských vězňů v izraelských věznicích byl 5224 včetně 210 dětí, 21 žen a 183 v administrativní vazbě. V roce 1951 se Izrael sice podepsal pod třetí a čtvrtou ženevskou konvenci, která zahrnuje zacházení s válečnými zajatci a ochranu civilistů v době války, ale Izrael mnohokrát tyto smlouvy porušil, jak vyplývá ze zpráv solidních místních i mezinárodních lidsko-právních organizací.

Uvěznili by celý národ

Izrael by uvěznil celý palestinský národ, kdyby mohl. Blokáda v Pásmu Gazy a Zeď apartheidu uvnitř palestinského území jsou ukázky této snahy. Izrael po ovládnutí Gazy hnutím Hamás v roce 1997 uvalil blokádu na pevninu, moře i vzduch. Blokáda podle všech prestižních mezinárodních organizací přispěla k nárůstu chudoby, nezaměstnanosti, zhoršení zdravotní péče a školství. K nedostatkům stavebních materiálů a potravin. Jinak řečeno, Izrael učinil z tohoto pásma téměř - jak říkají pozorovatelé - velké vězení pro 1,5 milionu Palestinců.

Poslední izraelská agrese proti Pásmu Gazy (třetí v pořadí od doby uvalení blokády), byla nejkrvavější a nejvíce zničující. V této válce, jež trvala 50 dnů, izraelská armáda, která je vyzbrojena nejmodernějšími americkými zbraněmi a je nejsilnější v oblasti, celou tuto dobu bombardovala Pásmo, což vedlo k zabití více než 2000 Palestinců, z toho 80 % civilistů včetně 500 dětí a kolem 10 000 osob utrpělo zranění. V odvetu bojovníci z Gazy odpálili rakety na Izrael. V pozemní operaci Izrael ztratil 64 vojáků. Celkové materiální škody v Pásmu Gazy byly odhadnuty na čtyři miliardy dolarů.

Rozsah materiálních škod a ztracených životů v řadách Palestinců nasvědčují tomu, že izraelská agrese byla doslova válkou proti obyvatelstvu s cílem vystrašit Palestince a ukázat jim, co s nimi bude, když kladou odpor proti okupaci nebo když nesouhlasí s izraelskými požadavky. Takže izraelská politika vůči mírovému jednání, pokračování okupačních praktik a další počínání vedou do slepé uličky.

Zákon síly vs. zákon síly práva

Izrael chce uplatnit zákon síly nebo právo síly, aby Palestinci souhlasili s jeho požadavky a odstoupili od svého legitimního práva. Ale Palestinci stále touží po spravedlivém řešení, které spočívá ve vzniku životaschopného palestinského státu, který bude žít v míru vedle Izraele. Palestinci chtějí uplatnit zákon síly práva. Palestinský prezident Mahmúd Abbás nezabouchl dveře před mírem a stále prohlašuje, že spravedlivé mírové řešení je ta správná cesta. V dubnu podepsal žádost Palestiny o členství v 15 mezinárodních smlouvách a úmluvách. Bylo možné si všimnout, že mezi nimi nebyla smlouva zvaná Římská charta, jež umožňuje členství u mezinárodního trestního soudu v Haagu. Izrael má obavy, že v případě členství Palestiny by hodně politických i vojenských představitelů Izraele bylo tímto mezinárodním soudem uznáno jako váleční zločinci...

Abbás před Valnou hromadou OSN v září prohlásil, že Palestina předloží Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce o ukončení izraelské okupace na palestinských územích s hranicemi z roku 1967 podle určitého časového intervalu. V případě použití práva veta, a tím nepřijetí této rezoluce, bude Palestina žádat o členství v dalších 400 mezinárodních smlouvách včetně mezinárodního trestního soudu. Abbás vysvětlil, že ukončení okupace a vznik palestinského státu s hlavním městem Východní Jeruzalém je v plném souladu s mezinárodní legitimitou a mezinárodními chartami.

Slzy statečných

Palestinský národ 11. listopadu vzdal hold 10. výročí mučednictví jejich největšího symbolu, Jásira Arafata, nositele Nobelovy ceny míru. Nikdy nezapomenou na jeho hlavní odkaz: Chceme důstojný mír, ne kapitulaci. Palestinští muži i ženy plakali, ale byly to slzy statečných. Mezinárodní podpora pro Palestinu roste. Svět plně chápe, že spravedlivý mír je jediné správné řešení a Světový den solidarity s palestinským lidem je důležitá forma této podpory.

Mohammed Al-NABULSÍ,

člen Společnosti česko-arabské

a člen Palestinského klubu

(mezititulky redakce)

25. 11. 2014  Mohammed Al-NABULSÍ