Rozhovor s Jiřím Vábrem o dělnické minulosti

Každý učeň věděl, že po vyučení má jisté zaměstnání

Vyučil jste se v letech 1957–1960 v oboru univerzální soustružník. Na jaké úrovni bylo tehdy učňovské školství? Jak na to vzpomínáte?

[o]

Když jsem v roce 1957 nastoupil po ukončení základní osmileté školy do učení, bylo tehdy učení ještě pod názvem Státní pracovní zálohy. Dnes to hodnotím, že bylo na té nejvyšší úrovni, jaké mohlo být, a pochybuji, že ještě někdy bude učňovské školství na tak vysoké úrovni. Tam bylo tehdy opravdu o učně jak po stránce výuky, tak po stránce volného času velmi dobře postaráno, tzn. učeň dostal od státu vše pro výuku zdarma, včetně oblečení do dílen, ubytování na internátu s jídlem, vyžití především ve sportu a kultuře, včetně možností výuky cizích jazyků. Neměli jsme tehdy možnost se ve volném času nudit či dělat jinou nezdravou činnost, která se dnes mezi mládeží ve velké míře šíří. Drogy, alkohol to vůbec neexistovalo! Stát tehdy dbal o to, aby mládež byla vychovávána co nejlépe a byla jak po stránce profesní, tak po stránce morální na té nejlepší úrovni.

Když jsem byl ve druhém ročníku učení, bylo učňovské školství reformováno, přešlo pod správu podniků pod názvem odborné učiliště a začalo být řízeno tematicky ministerstvem školství. Pro učně se nic nezměnilo a všechny tehdy dané výhody zůstaly stejné. Pochopitelně záleželo i na podniku, jak se této úlohy zhostil a jaké měl ve státě postavení. Ale nebyly nikde vážné rozdíly a všude to převážně zůstalo na té úrovni, jak to bylo ve Státních pracovních zálohách.

Já jsem se prvním rokem učil v Plzni ve Škodovce a druhým a třetím rokem jsem se učil v TOS Hostivař v podniku, který vyráběl obráběcí stroje. Ve škole jsme měli mapu světa a tam byly vyznačeny země, kam se obráběcí stroje, které TOS vyráběl, vyvážely. Bylo to do 56 zemí světa (!) a byli jsme tehdy ve výrobě obráběcích strojů na nejvyšší úrovni ve světě. Snad i na prvním místě. A kde jsme dnes?

Na učení mám ty nejlepší vzpomínky a dodnes mám ještě kamarády z učení, se kterými se stýkám. I to nám tehdy učení dalo, tedy krásné kamarádství. Dnes dodatečně oceňuji, jak se tehdy stát o budoucnost dělnické mládeže staral, ale nejen o ni, také celkově o mládež. A na jaké vysoké odborné úrovni vychovával mladé lidi po všech stránkách.

Mládež je dnes pro stát spíše přítěží a výchovu mládeže nikterak neřeší.

Věděl jste tehdy, kde budete po vyučení pracovat a v jaké profesi?

Každý učeň věděl, že po vyučení má jisté zaměstnání především v tom podniku, pro který se učil, ale mohl i přejít tam, kde se mu to více líbilo a kde viděl lepší uplatnění. To byl můj případ. Nikdo mně tehdy nedělal žádné problémy.

Po vyučení jsem nastoupil do Státního výzkumného ústavu sklářství v Praze 7, do své profese ve vývojové dílně ústavu. Tento výzkumný ústav dosáhl v té době velkých úspěchů především ve vývoji elektrických sklářských pecí, bylo zde vyvinuto pěnové sklo, ze kterého byl pak postaven náš výstavní pavilon na světové výstavě v Bruselu v roce 1958, byla zde vyrobena linka na lékařské teploměry, ROTAFLEX – skleněná vlákna na výrobu rohoží, jako izolace pro stavebnictví, svařovačka na televizní obrazovky a mnoho dalšího. Tady opravdu platila úzká spolupráce techniků a dělníků a bylo zde dosaženo mnoha věcí, jak jsem uvedl, na světové úrovni.

Později mi bylo umožněno si ještě udělat zkoušky na sváření a po pěti letech jsem si při zaměstnání ještě udělal výuční list na profesi mechanik. Tato profese mne bavila víc než soustružník. Všechny výlohy při zvýšení kvalifikace mi platil výzkumný ústav. V té době stát, podnik, ústav či organizace měly zájem, aby si dělníci, technici a ostatní zaměstnanci zvyšovali kvalifikaci! Všechno bylo tehdy placeno organizací, státem, školou, a nikoho v té době nenapadlo, že by si to měl hradit sám.

To byl onen socialismus, který dnes tento režim poplivává a haní. K nevíře! Měli jsme tehdy naše občany po všech stránkách, především profesních, na nejvyšší úrovni ve světě. Platilo heslo Zlaté české ručičky a já bych dodal i hlavičky, a řemeslo má zlaté dno.

Stal jste se tedy dělníkem v oboru soustružník. Jaké to bylo v dělnickém povolání?

Především se tehdy v odborných učilištích učilo velkému množství vysoce kvalifikovaných profesí, především ve strojírenství, stavebnictví a důlním průmyslu. Soustružník, to byla tehdy taková vysoce preferovaná profese, ale nejen ta, ale i frézař, brusič kovů, horizontkář, strojní zámečník, svářeč. Asi jako dnes počítačový programátor. Bylo to dáno tím, že naše země patřila ve světě ke strojírenským velmocím se špičkovými výrobky na nejvyšší světové úrovni. Platilo, jak jsem již řekl, že náš řemeslník byl tehdy na té nejvyšší úrovni.

Musím ještě zdůraznit, že k přednostem tehdejšího socialistického zřízení byla tehdejší vysoká úroveň učňovského školství, kterému se věnovala největší pozornost, což nikdo nemůže dnes popřít. Jestliže ano, pak nemá všech pět pohromadě. To, že se v prvních dnech po tzv. sametové revoluci okamžitě začala rušit učiliště, byl doslova barbarský čin. Dnes proto chybí kvalifikovaný pracovník ve všech profesích! Já jsem z toho byl moc a moc smutný a pamatuji, že když jsem otevřeně k tomu vystupoval, mnozí se mi smáli, kritizovali mě a pomlouvali.

Dnes se moje pravda potvrdila. Najděte nyní vysoce kvalifikovaného soustružníka či frézaře! Chybějí a budou dlouho chybět, ale nejen tyto profese, ale i jiné. Před Listopadem byl kvalifikovaný dělník, nejen soustružník, pánem svého podniku, a především pánem této země. Měl zajištěnu především dobře placenou práci, jistotu, všechny možné výhody poskytované nejen státem, ale i podnikem, kde pracoval. Vzpomeňme třeba na rekreace, které byly skoro zdarma. Naše děti jezdily na pionýrské tábory skoro také zadarmo. Pamatuji, že v Tesle v Holešovicích, kde jsem později pracoval, se za jedno dítě na tyto tábory platilo na tři týdny asi 270 Kč. Sociálně slabší, matky-samoživitelky, to měly zdarma. V těchto cenách bylo zahrnuto vše, včetně dopravy, kvalitní stravy, ubytování a výletů. Dnes pánové Bakalové a jiní kradou těmto dělníkům střechu nad hlavou, nedají jim práci, natož kvalifikaci, a s pohrdavým pohledem se na ně koukají jako na něco méněcenného. Jaké jste měl ještě další zaměstnání a kde?

V roce 1968 jsem přešel do národního podniku Tesla Holešovice, výrobce světelných zdrojů, kde jsem nejdříve pracoval jako seřizovač na výrobě zářivek, později jsem působil jako mistr a potom devět let jako zástupce vedoucího, shodou okolností, odborného učiliště tohoto podniku. Vychovávali jsme okolo stovky učňů v oborech mechanik, zámečník, elektromechanik, soustružník a frézař. Byl zde i dvouletý obor pro děvčata, mechanička výroby.

Pro mne to bylo jedno z nejlepších období mého pracovního života a rád se k této době ve vzpomínkách vracím. Práce s mladými byla tehdy velmi zajímavá a měla i své kouzlo. Měli jsme tam i velmi dobrou partu v pedagogickém vedení a výchově a musím s úctou vzpomenout na tehdejšího našeho vedoucího Frantu Jindu, který pro mne v životě sehrál velkou roli a měl zásluhu na tom, jak jsem od mládí žil a žiji, jak jsem pracoval. Pracovali jsme spolu již ve zmíněném sklářském výzkumném ústavu.

Ten tehdy dal to nejlepší, co mohl, učňům a učnicím. Nekoukal na vlastní čas a soukromí. Vyučili jsme spolu určitě dobře velkou skupinu mladých lidí a dali jsme jim do života i ty naše nejlepší životní zkušenosti. I tito učni měli vlastně celou výuku zdarma, včetně školních pomůcek, a na praktické výuce pochopitelně, včetně pracovního oblečení, také vše. Platili si pouze v závodní kuchyni a ve škole jídlo. Že měli výuku na vysoké úrovni, není pochyb. Ono to ani v té době nebylo jinak možné.

Měli ale i velkou nabídku užít si účelně a v pohodě volný čas dle svých potřeb a zájmu. Jezdili jsme s nimi na turistické akce, které si také neplatili, návštěvy kin, divadel, výstav a organizovali jsme pro ně i besedy, například »předmanželskou výchovu« či besedy o umění a sportu. Mohli hrát volejbal, fotbal a platilo se jim jednou týdně plavání v pražských bazénech AXA a Podolí. Ti, kteří byli slabší v prospěchu, mohli chodit na doučování, které se provádělo v souladu s teoretickou výukou. Nejlepších osm učňů jezdilo každoročně za odměnu do Bulharska k moři a také zdarma, pouze si platili kapesné.

Dnes, když mnohé ještě občas potkám, hlásí se a vzpomínají, a nejvíce takoví ti darebáčkové, na které jsme měli přece jen »ten větší metr«. O to je to dnes příjemnější. Oni jsou tím nejlepším barometrem. Potěší, když vám za tehdejší přísnost poděkují. S humorem na to dnes vzpomínáme. Skoro všichni to, co se dnes u nás děje, odsuzují a jsou rádi, že měli možnost se učit v úplně jiné době, než je ta dnešní.  Uvědomují si, co jim tehdy socialismus dal, a ne to, co hlásí dnešní sdělovací prostředky, tedy jaká to byla tehdy »hrůza žít«.                                                                                                       Musím se ještě zmínit o Tesle Holešovice, kde jsem pracoval celkem přes třináct let. Byl to jediný podnik v naší zemi a Evropě, který patřil k nejlepším výrobcům světelných zdrojů, tedy sodíkových a rtuťových výbojek pro osvětlení veřejných prostranství, stadionů a nádraží, zářivek, klasických žárovek, autohalogenových žárovek a jiných světelných zdrojů. Tesla Holešovice pařila k nejlepším podnikům v ČSSR. Dostala v sedmdesátých letech Řád práce. Její tehdejší roční výroba přesahovala jednu miliardu. To byla v té době velká suma.  Tesla měla vynikající vedení podniku s jedenácti závody, včetně těch na Slovensku. Musím proto vzpomenout na dobré podnikové ředitele Josefa Kuželu, Jirku Pěkného či hlavního podnikového ekonoma ing. Pavla Pučelíka, kterého si nesmírně vážím za jeho práci, čestné chování a jednání po roce 1989. Také vzpomínám na bezpartijního vedoucího výroby sodíkových výbojek Vladimíra Lipšanského. Byl to opravdu odborník na tuto výrobu a hlavně skvělý člověk, který do poslední chvíle bojoval za existenci Tesly. Pane Lipšanský, klobouk před vámi smekám a velký dík za vše!

Měl jste tehdy možnost kriticky vést polemiku k problémům v podniku, kde jste pracoval?

Pochopitelně i tehdy nebylo vše dobré, jak jsem řekl, a nebylo toho zas tak málo. Ale není pravdou to, co se dnes hlásá a píše, že se lidé báli něco nahlas říci a kritizovat. To je velká lež a vím, že tato lež je účelová, aby se předně mladé generaci, která v této době ještě nežila, »vymazávaly mozky« a zastrašovala se komunismem. A to je druhá velká nehorázná lež! Tady žádný komunismus přece nebyl! Tady byla určitá forma poválečného socialismu, já bych spíše řekl, forma lidově demokratického zřízení s prvky socialismu.

V té době se všechny problémy v podniku především řešily a říkalo se to nahlas v pracovních kolektivech. Dnes někde řekněte pravdu, co je špatné na pracovišti, tak obyčejně končíte, jste bez práce.

Komunisté řešili ponejvíce kriticky vzniklé problémy na členských schůzích a bezpartijní na schůzích odborů. A bylo to někdy hodně nahlas! Nikdy nikomu se tehdy nic nestalo za oprávněnou kritiku, která byla ve prospěch podniku či této země, a jestli někdo dnes říká, že ano, tak lže. Nejvíce kritičtí k nedostatkům byli komunisté a především členové Lidových milicí, tam byli i nekomunisté, a to nikdo dnes neřekne. Veškerá kritika dosáhla skoro vždy nápravy ve prospěch pracujících bez ohledu na to, jestli byl, či nebyl členem strany. Proto měla tehdy Tesla tak dobré pracovní výsledky a lidé tam měli na tu dobu vysoké výdělky a velké sociální výhody. Ovšem to bylo i v jiných podnicích v ČSSR.

Po roce 1989, jak jsem předpověděl, byla Tesla jako většina podniků v naší zemi vědomě zlikvidována. Průmysl, který u nás byl, je nenávratně zlikvidován hlavně tam, kde jsme byli tehdy Západu velkým konkurentem, anebo je v cizích západních rukách. Tesla padla a dnes výrobu převzal německý OSRAM. Pamatuji si, když začátkem devadesátých let přijeli zástupci OSRAMU do Tesly. Oni nepřijeli Teslu podpořit a zmodernizovat, ale převzít naše nejlepší výrobní výsledky a Teslu zlikvidovat. Je mi dnes hořko i z těch našich »českých patolízalů«, kteří, aby se zavděčili, jím vše předávali na zlatém tácu. Tomu všude se říká zrada. Pánové z OSRAMU vše vzali a nikdy je již nikdo neviděl. Pamatuji se, jak jeden seřizovač, který byl sice odborníkem, ale jinak velký hlupák, mně se smíchem říkal: »Jirko, teď to půjde, a ne, jak za vás. Platy budou v markách a teď si budeme žít jako na Západě.« Já jsem mu řekl: »Oto, až dostaneš ve výplatě první marku, tak mi ji ukaž.« Marku pochopitelně nikdy neviděl a dnes už nevidí ani Teslu! Velký hlupák… V Tesle byl tehdy nejlépe placeným pracovníkem, jezdil do zahraničí a zvláště využíval všechny možné vymoženosti, které v Tesle byly.                                                                                                                         Jak se na vše díváte z pohledu vašich životních zkušeností?

Jsem jeden, žel, z mála lidí, kteří kabáty nepřevlékají, stojím si za svým a budu vždy obhajovat minulou dobu, tedy dobu socialismu, jako dobu, která v historii našeho a slovenského národa přinesla mnoho pozitiv. Vím, že svět je dnes úplně někde jinde a že se hraje ve světě o novou kolonizaci národů pod taktovkou USA. Tomu zatím neumíme zabránit, a hlavně to napravit.

Vrátit se dnes zpět už nejde a ani není možné. Je třeba hledat nové cesty a možnosti, jak by společně především pracující měli současnou situaci ve světě měnit ve prospěch většiny, a ne, aby svět řídilo jedno procento největších zbohatlíků a tito vlastnili astronomické množství celosvětového majetku. To jsou ti, kdo přinášejí pro mnoho milionů lidí nezaměstnanost, hlad, bídu, nemoci, války s miliony oběťmi a své majetky si zvětšují ožebračováním především pracujících.

A dnešní učni? Mají úplně jiné podmínky, než za socialismu byly, výuka je na podstatně nižší úrovni a učni nikoho dnes nezajímají, naše bohatá historie se jim podává hanebně, úmyslně se překrucuje pravda o bohatých revolučních dobách našeho národa a podsunují se jim drogy, alkohol a zvrhlý sex, ale nejen jim, ale veškeré mládeži. Úmyslně z nich chtějí udělat jen tupce. Vše si musí platit a za odměnu jet do zahraničí zdarma, to je pro ně pohádkový sen, ale hlavně to, že mít bezplatnou výuku na vysoké úrovni a po vyučení zajištěné pracovní uplatnění, je velmi těžké.

Když se nakonec mladí vyučí, kdy si rodiče na jednu stranu oddychnou, že již nemají tak velkou finanční zátěž, přijde další a ještě větší starost, kde seženou práci, aby mohli slušně žít, aby mohli založit v klidu a radosti rodiny, mít jistotu, žít spokojeně, jako v dobách socialismu. Tak taková je dnes ta pravá pravda.

Jaroslav KOJZAR

7. 9. 2015  Jaroslav KOJZAR