Rozhovor s Antonínem Surovým, sběratelem

Sběratelství je úvazek trvalý, vyžadující neustálé doplňování a starosti

Po válce jste vstoupil do SNB. Proč?

Narodil jsem se v den patnáctého výročí Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1932 na Valašsku v partyzánské oblasti. Do roku 1946 se nic podstatného kolem mne nedělo. V tomto roce se moji rodiče na výzvu vlády přestěhovali do pohraničí na Jesenicko. Tam jsem také ukončil základní vzdělání a v roce 1948 nastoupil do učebního poměru v textilce v Šumperku.

Po vyučení jsem reagoval na výzvu vlády a nastoupil do hornictví na jednoroční brigádu. Do Ostravy, do Dolu Trojice. Po ukončení této brigády následovala další, a to do stavebnictví na výstavbu cementárny v Hranicích na Moravě. Hranice se mi staly osudnými, protože tam jsem se seznámil se svojí manželkou, a dopadlo to tak, že příští rok slavíme diamantovou svatbu. Z Hranic jsem nastoupil vojenskou základní službu k Pohraniční stráži. Po ukončení základní služby jsem využil své získané profese a k 1. lednu 1956 jsem nastoupil službu k Bezpečnosti.

Měl jsem k tomu několik důvodů. Jednak jsem se chtěl podílet na ochraně republiky a současně jsem viděl možnost dalšího vzdělávání. To se mi také plně podařilo a z 34 odsloužených let jsem téměř šestnáct roků studoval a vzdělával se, zejména při zaměstnání. Celou dobu jsem sloužil u jedné součásti a v letech 1967 až 1971 jsem ji zastupoval v mezinárodní skupině, dislokované ve Varšavě.

Zde jen krátce odbočím. Tuším, že v srpnu 1970 navštívil Varšavu tehdejší ministr vnitra R. Kaska. Podle protokolu byla naplánovaná jeho návštěva i ve Štětíně. Měl jsem tehdy možnost být v jeho doprovodu, ale ze služebních důvodů jsem se cesty nezúčastnil. To mi také zachránilo život, protože letadlo cestou do Štětína havarovalo.

Kdy jste službu pověsil na hřebík?

Službu v SNB jsem ukončil na vlastní žádost k 1. březnu 1989, tedy před »sametovou revolucí«.

[o]

Stal jste se pak sběratelem. Proč?

Ještě před odchodem do důchodu jsem přemýšlel o tom, jak se nenudit, jak užitečně trávit volný čas. Protože jsem činorodý člověk, hledal jsem různé možnosti. Kromě obvyklých zájmů, jako je zahrádkaření, sport, cestování a četba historické literatury a literatury faktu, jsem hledal i něco dalšího, zejména na zimní období. Ke sbírání sýrových etiket jsem se dostal náhodou. Kolega sběratel mi dal několik desítek kusů a tato vášeň mne natolik chytla, že dnes mám přes 52 tisíc kusů etiket téměř ze čtyřiceti států celého světa. Myslel jsem si, že s etiketami budu pracovat jen v zimním období. Mýlil jsem se. Je to úvazek trvalý, vyžadující neustálé doplňování a starosti.

Jak své sbírkové předměty získáváte?

Jako sběratel jím sýry velmi rád. Bohužel už se na ně nedívám jako na pochoutku, ale kupuji je podle toho, zda danou etiketu mám, nebo ne. Rovněž etikety sýrů, které koupí rodinní příslušníci, musejí projít mojí kontrolou a nutím je nakupovat podle nich. Hodně času mi zabere získávání nových přírůstků. Do roku 1990 bylo velmi snadné uhlídat si každou novou etiketu, protože tehdejší mlékárny nás sběratele braly jako partnery, a to nejen v republice.

Po tomto roce se naše činnost podstatně ztížila. Jednak zmizela celá řada mlékáren, jednak přešly do zahraničních rukou a tím se i etikety unifikovaly, ale hlavně my sběratelé představujeme, byť sice nepatrné, ale přece jen zvýšení nákladů a práci navíc, ač jejich výrobky propagujeme a u nás ročně vyhodnocujeme nejhezčí etiketu. Vznikají ovšem nové malé mlékárny s omezeným sortimentem, které příliš sbírky nerozšiřují. Na písemné či e-mailové prosby většinou nereagují a osobní styk nepřichází v úvahu, zejména v zahraničí. Pokud už něco pošlou, tak pouze v jednom exempláři, takže na výměnu mezi sběrateli nic nezbude.

Jaká příhoda vám v této souvislosti nejvíce utkvěla v paměti?

Jeden příklad z minulého roku. Po internetu jsem poslal přes 230 e-mailů všem německým a švýcarským mlékárnám a dostal šest odpovědí. Pokud bych napsal tolik dopisů, stálo by mne to přes šest tisíc korun a výsledek by možná byl o pár procent lepší.

Ještě horší je efektivnost ze zemí bývalého socialistického bloku. Za tři roky snažení se mi nepodařilo získat nic z Ruské federace ani z Běloruska, přestože jsem využil různých forem včetně pomoci Společnosti česko-běloruského přátelství. Jedinou nadějí jsou vzájemné osobní nebo korespondenční výměny mezi sběrateli. Sběratelé jsou však lidé vynalézaví a svoje kolekce neustále rozšiřují. Jsme organizovaní v Klubu sběratelů kuriozit, kam patří sběratelé všeho možného – sbírá se asi 260 různých předmětů.

Kolik je sběratelů sýrových etiket?

Sýrové etikety sbírá 38 lidí. Celkem je v klubu organizováno asi 700 členů, rozdělených do sekcí podle zájmů. Klub pořádá besedy, výstavy. Předseda vystupuje v rozhlase, televizi, zúčastňuje se i mezinárodních výstav. V prosinci letošního roku budeme oslavovat padesáté výročí založení klubu. Klub také vydává čtvrtletníky.

Moje sběratelství je tedy jen o málo starší než naše majetková revoluce, ale já si vedu podstatně líp, protože sbírku rozšiřuji, nevykrádám a neprodám. Naplňuje můj život, rozšiřuje obzory i počty přátel a užitečně mě zaměstnává.

Jaroslav KOJZAR

14. 9. 2015  Jaroslav KOJZAR