Ošidnost statistiky

Ošidnost statistiky potvrzuje i připravované zvýšení důchodů – a to podle zákona – od ledna. Ještě že bude i malá kompenzace v jednorázové výši pro všechny. Ani ta však nezabrání rozevírání nůžek mezi důchodem a průměrnou mzdou. Nejsem ekonom, ale vím, že jestliže inflace není vysoká a přitom rostou ceny všech nejdůležitějších komodit, tedy pro většinu z nás, pak je někde chyba. Tentokrát není ovšem třeba jít do mikroskopického hledání. Stačí si uvědomit, že poklesly ceny ropy a třeba i některého elektronického zboží. I nábytek u některých velkých zahraničních prodejců cenově poklesl. Sečteme-li všechno dohromady, tedy hrušky s jablky, pak inflace nebyla tak strašná a ona »čtyřicetikoruna« měsíčně by měla i důchodcům stačit.

[o]

Jenže, z nižší ceny benzinu a nafty profitují především firmy a ti majetnější, kteří jezdí do práce nebo za prací svými auty. Babička z Horní Dolní to není, ani většina důchodců, které znám. Dokonce, představte si, nemají ani tablet a nekupují si každý měsíc novou postel. Já vím, je to odsouzeníhodné, ale je to tak. Opravdu nekupují. Kupují ale chleba, kousek masa, sýry a třeba kapsičku pro svého psa či kočku. A ty sice nepatrně, ale přece jen jsou oproti roku opět dražší.

Co s tím? Nekupovat je a raději si ke snídani dát šálek levnějšího benzinu a namísto rohlíků jít třeba si vybrat novou židli do kuchyně? Čtyřicet korun měsíčně navíc se rovná možnosti nadále vypít měsíčně dvacet piv k obědu (jeho cena v pražské čtvrti, kde bydlím, stoupla o dvě koruny). Pravda, ona babička z Horní Dolní pivo pít nemusí, dokonce ani ochucenou Novohradskou (a napomoci tak k vyšší životní úrovni jisté rodině v Itálii, která minerálku zprivatizovala). Může pít vodu. Vodné a stočné se zatím většinou ve své ceně stabilizuje. Někde se prodává i tvrdý chléb za cenu přijatelnou. Lze ho namočit do vody a je pak stravitelný, tvrdý rohlík lze rozvařit, máte-li ovšem příslušný přístroj. Ale konec legrace.

I vláda si je vědoma špatného nastavení vyrovnávání důchodů. Chce o tom jednat. Jen pravice křičí. Nedivme se, jí nejde o ony statisíce obyčejných důchodců. Její »důchodci« jsou zabezpečeni. Měli přece své příjmy a ty jim na rozdíl od obyčejného pracujícího, dnes důchodce, stačí a ona »čtyřicetikoruna« je jen všimné pro číšníka v nějakém lepším podniku.

Jde však právě o ty důchodce, kteří musí žít ze svých důchodů. »Čtyřicetikoruna«, byť jednorázově doplněná několika stokorunami, na pokrytí inflace, té bez benzinu a postelí ze zahraničních řetězců, pomůže pokrýt seniorský rozpočet stěží.

Jaroslav KOJZAR

19. 10. 2015  Jaroslav KOJZAR