Chci to, a hned

Snižuje se věk lidí, kteří na sebe podávají insolvenční návrhy. Zatímco ještě nedávno o oddlužení žádali mladí kolem 35 let, nyní je žadatelům pouhých osmadvacet let. Přitom nejde jen o osobní bankroty z důvodu řetězení půjček na pořízení bytu nebo nákup spotřebičů či dovolených, ale i o krach iluzí o výnosném podnikání. Řada absolventů škol si nechává vystavovat živnostenské listy s představou o vysokých výdělcích, ovšem pak stěží sežene nějakou práci za pár šupů v tzv. švarcsystému.

[o]

Na přežití si tito mladí berou půjčky, až už je nezvládají. Zprvu jim na tom nepřipadá nic divného, protože podle průzkumu Millward Brown pro Českou spořitelnu (ČS), jehož výsledky byly zveřejněny v deníku E15, si půjčují už děti na základní škole. Ty zatím nemohou využívat bankovní a nebankovní služby, a tak si většinou na notebook či mobilní telefon vypůjčí od spolužáků či příbuzných. Nezřídka počítají s tím, že potíže při splácení za ně nakonec vyřeší rodiče. Žít na dluh se tak stává samozřejmostí pro stále větší počet školáků. Když dospějí, vysoké půjčky na bydlení či na auto jim ale rodiče často už nemohou uhradit. A tak se mladí dostávají do spirály dluhů, která může skončit osobním bankrotem.

Odborníci poukazují na nízkou finanční gramotnost, které by školy měly věnovat větší pozornost. Ale je skutečně příčinou jen to? Zaujala mě poznámka manažerky výzkumu ČS Lenky Korečkové: »Nechtějí čekat, až si našetří.« Netrpělivost mladých, kteří si riskantně půjčují na nejisté příjmy v budoucnosti, může být jen odrazem hodnotového systému, v němž už vyrostli. Za úspěšné jsou považováni ti, kteří mají velký majetek. Na školách se hřejí v paprscích obdivu žáci s nejnovější verzí chytrého telefonu či ve značkovém oblečení. Proč by měl jejich kamarád, jehož rodiče nemají na takovou parádu peníze, zůstávat pozadu? A byl by vůbec ještě kamarádem? Půjčování na zbytné, ale z pohledu mladého člověka vlastně pro společenské uznání nezbytné věci se tak stává nebezpečným návykem.

K nepochopení mezi rodiči a dětmi, které bývá v určitém věku vlastně tradiční, přistupuje opovržení k jejich údajnému škrtilství. Pořád na něco šetří a moc si neužijí. Ještě výraznější je pak lítost nad prarodiči, kteří celý život pracovali, a teď počítají každou korunku z hubeného důchodu. Část mladých lidí proto zastává názor: »Chci to, a teď!« Důsledky takového počínání je příliš nezajímají. Ne proto, že by o nich nevěděli, nebo aspoň neslyšeli, ale protože si chtějí užívat okamžitě, nikoli si na skvělý zájezd či byt, domek nebo auto šetřit. Kromě toho se na ně ze všech stran hrnou reklamy, vybízející je peníze si půjčit. Cesta k nápravě stavu, kdy se z lidí stávají bankrotáři už v nízkém věku, tedy není jen ve finančním vzdělávání.

Může ale společnost založená na vychvalování zisku nabídnout jinou alternativu? Ani současné vládě se silným zastoupením ČSSD se nedaří obrat alespoň v tom ohledu, aby starší lidé nebyli považováni za »přítěž společnosti«, aby věk padesáti let nebyl hranicí nepotřebnosti u řady zaměstnavatelů, aby celoživotní práce nebyla cestou k seniorskému živoření. Jen tehdy, kdy se trpělivost vyplatí i v dnešním světě, ubude zkrachovanců, kteří chtěli mít všechno, a teď.

Zuzka BEBAROVÁ RUJBROVÁ, poslankyně (KSČM)

26. 10. 2015  Zuzka BEBAROVÁ RUJBROVÁ