Několik postřehů k uprchlické krizi

I v současné době se stále diskutuje o uprchlické krizi, a to na všech možných i nemožných úrovních, a postoj k uprchlíkům rozděluje českou veřejnost na dvě části. Jedna část s pomocí uprchlíkům souhlasí bez ohledu na to, kolik jich k nám přijde. Druhá, která je větší, má obavy z dalšího vývoje v naší republice. Protože se setkávám s různými názory, dovolte mi také pár osobních postřehů.

[o]

K emigraci i imigraci v naší republice docházelo, dochází a bude docházet, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Někdy to bylo ve větší, jindy v menší míře, ale můžeme říct, že naše republika se k této otázce vždy stavěla odpovědně. Za první republiky docházelo hlavně k emigraci Čechů za prací za Velkou louži do Ameriky, kde jsou ještě dnes v řadě měst celé čtvrtě českých potomků. Odcházeli také do míst, kde mohli získat neobdělanou půdu. Tak také vznikaly české vesnice.

Pomineme-li poválečný odsun Němců z naší vlasti na základě mezinárodních dohod, bylo tomu v dalších letech po válce spíše naopak. Naše republika poskytla azyl mnoha Řekům a hlavně řeckým dětem, které pronásledovala nenáviděná diktatura. Jedním z nich je například zpěvák Statis Prusalis či zpěvačky Martha a Tena.

Zůstalo zde také mnoho Vietnamců, kteří si šli původně vydělat peníze do našich továren, když je nemohla uživit jejich vlastní země zničená válkou se Spojenými státy americkými. Později začali obchodovat ve stáncích na tržnicích a dnes již vlastní i kamenné obchody.

Rozdělením republiky zde zůstala početná slovenská menšina složená především z lidí, kteří zde pracovali, našli si zde své životní partnery a usadili se zde. Například na Ostravsku je jich velké množství. Za lepšími životními podmínkami, hlavně asi za lepším sociálním zabezpečením, k nám přišli nechtění Romové z východního Slovenska.

Za války v Jugoslávii k nám prchali a požádali o azyl občané bývalé Jugoslávie. Podobně jako po rozpadu Sovětského svazu u nás hledalo práci mnoho Ukrajinců.

Dnes k nám přicházejí uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, ale i z některých států Afriky. Vyhnala je válka, kterou rozpoutaly Spojené státy americké za pomoci většiny států západní Evropy. Jejich množství je zatím srovnatelné s dřívější migrací a pohybem obyvatel, a proto bychom uprchlictví měli řešit se stejnou rozvahou a stejným způsobem, jako ho řešila naše vlast v minulosti.

Myslím, že je úplně scestné nutit někoho, kdo chce jít do určitého státu na určité místo, má o něm své představy, nebo tam má své příbuzné a známé, aby šel někam úplně jinam. Přikazovat mu to pomocí nějakých kvót nebo jiným způsobem je alarmující. Takový člověk se s novým prostředím a okolím nijak nesžije a stejně se bude chtít za každou cenu dostat tam, kam měl původně namířeno, a v žádném případě se nebude chtít vrátit do země svého původu.

Určitou výjimkou v našich dějinách byla emigrace našich občanů do zahraničí po roce 1968. Část lidí údajně odešla před politickým pronásledováním, ale myslím, že větší část šla za lepším výdělkem a snadnějším životem. Těm ale také nikdo nenařizoval, do kterého státu mají jít a že ho tam ten stát musí přijmout. V mnoha případech to byli ale lidé vzdělaní, pracovití a respektující životní podmínky v nové domovině.

Lidé, se kterými se setkávám, mají většinou obavy z toho, že počty uprchlíků u nás se mohou v závislosti na způsobu řešení uprchlické krize v Německu, ale i v dalších státech, několikanásobně zvýšit. Obavy jsou i z toho, že muslimové se budou velice obtížně a těžko přizpůsobovat evropskému životnímu stylu a zejména životu v naší republice, která je většinově ateistická, a naše ekonomika, která je slabší než německá, má tím pádem i sociální dávky daleko menší. Také je oprávněná obava, že naše vlast nemusí takový přísun uprchlíků zvládnout.

Po událostech v Paříži jsou i obavy z toho, že mezi uprchlíky mohou být ukryti vycvičení teroristé a že k podobným událostem jako v Paříži může docházet i u nás.

Předvídat další vývoj událostí je velice složité a rozptylovat obavy ještě složitější.

Josef ZAHRADNÍČEK, poslanec (KSČM)

8. 2. 2016  Josef ZAHRADNÍČEK