Uctívaný Stepan Bandera? Ne, není koho uctívat!

V současné době probíhá, či již dokonce bylo ukončeno, na Ukrajině přejmenovávání měst, obcí, ulic, náměstí či jiných lokalit. Tak se země údajně očišťuje od pozůstatků »sovětské éry« nebo také »rusifikace Ukrajiny«. Zároveň se likvidují sochy, pomníky a jiné památníky připomínající dobu, kdy Ukrajina byla spojena s Ruskem, ať už carským nebo sovětským, a dokonce se stavějí pomníky či jiné památníky osobám, které se provinily spojením s německým nacismem. Zvláště jde o pomníky »zbožštělého« Stepana Bandery, jenž by 1. ledna letošního roku oslavil sto sedmé narozeniny. Byl, nebo nebyl hrdina?

Vlastně bychom se měli zeptat: Kdo byl Bandera? Proto stručně jeho životopis…

Stepan Bandera byl jedním z šesti potomků řeckokatolického kněze ve Starém Uhrynivu, městečku pod Kalumňou, nepříliš vzdáleném od tehdejších československých hranic. V té době šlo o území patřící k rakouskému mocnářství. Po Velké válce však Halič přešla pod polskou jurisdikci. Matka zemřela na TBC, když Stepanovi bylo třináct let. Podle některých svědectví měla být dokonce českého původu.

Stepan v té době studoval na ukrajinském gymnáziu ve Stryji, studium ukončil maturitou. V roce 1929, jako dvacetiletý, se zapojil do zdejšího hnutí ukrajinských nacionalistů (Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN). Měl organizační a vůdcovský talent. Brzy se dostal do čela zdejší územní organizace a kvůli svému cíli, samostatné Ukrajině, vytvořil po vzoru italských karbonářů teroristické bojůvky, jež neváhaly dokonce zabíjet polské obyvatelstvo. Stejně jednaly s Ukrajinci, kteří nesouhlasili s násilnickými akcemi OUN či se jen snažili o kompromis s polskými vládnoucími úřady, a tak chtěly vytvářet obecné pocity strachu.

[o]

Atentát proti ministrovi

Pro účast na atentátu proti polskému ministru vnitra Bronislawu Pierackému byl odsouzen v roce 1934 k trestu smrti. Jeho údajně plamenná řeč obhajující právo na ozbrojený boj proti polskému státu se stala obecně známou. Nejvyšší trest mu nakonec byl změněn na doživotí. Ve vězení v Brestu zůstal do roku 1939, kdy se mu v době vypuknutí války podařilo utéci. Podle některých verzí byl však propuštěn. Současní ukrajinští nacionalisté akcentují variantu útěku před Rudou armádou, jež začala tuto část země obsazovat po 17. září 1939. Zřejmě však ve skutečnosti došlo k útěku již začátkem září 1939, nikoli později.

Bandera se okamžitě dokázal postavit do čela svých ukrajinských nacionalistů a v týlu polské armády organizovat teroristické akce podporující nacisty. Součástí tohoto boje byly i vraždy polských vojáků, aktivistů, místních představitelů, ale také mučení a zabíjení dětí.

Po porážce Polska úzce spolupracoval s nacisty. Jeho stoupenci, členové OUN, se tak stávali v oblasti Haliče představiteli nového nacistického režimu. Zde také vykonávali soudní a správní moc, vyráželi bez soudů do míst, která pokládali za střediska odporu, a v mnoha případech pobíjeli zdejší polské obyvatelstvo. Dodnes ve zdejších krajích stojí pomníky připomínající hrůzné banderovské akce. Banderovské bojové oddíly však často přecházely i hranice se Sovětským svazem a terorizovaly pohraniční kraje sovětské Ukrajiny. Některé si zde dokonce vytvořily svá »osvobozená území«, z nichž vyrážely zabíjet stoupence sovětské vlády, ničit materiální hodnoty, zapalovat stohy, pole s obilím, kulturní domy, budovy sovětů a kolchozů. Zůstávaly za nimi desítky mrtvých. Sovětská moc často musela do boje s nimi nasazovat armádu. Boj se sovětskou mocí se v té době již podobal skutečné válce.

Dvacátého druhého června 1941 se OUN spoluúčastnila napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Po dobytí Lvova nacistickou armádou, jež podporovali i banderovci, Bandera 30. června 1941 z věže místní radnice vyhlásil vytvoření samostatného ukrajinského státu, za jehož prezidenta vybral dosud neznámého Jaroslava Stecka. Poté žádal na Němcích, aby souhlasili s vytvořením prozatímní ukrajinské vlády. Nacistické velení bylo krokem banderovců zaskočeno. Adolf Hitler měl totiž s Ukrajinou zcela jiné plány. Byla »obilnicí Evropy«, měla sloužit k zásobování Německa a později, po válce, sem měly přijít statisíce německých rolníků a postupně vytlačit ukrajinské obyvatelstvo. A tak brzy celé velení OUN, včetně Bandery, bylo zadrženo a odvezeno do Berlína. Zde jim bylo doporučeno, aby vyhlášení samostatnosti odvolali. Neučinili to však. Proto nacisté představitele ukrajinské nacionalistické vlády jednoduše nechali odvézt do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde je ve zvláštním, téměř luxusním postavení čekalo přežití několika následujících let.

Hnutí ovšem zatčením nejvyšších vůdců nezaniklo. Pokračovalo dál. Zčásti v protiněmeckém a v protisovětském (partyzáni) zaměření, zčásti se nacistům podřídilo a vykonávalo správní a policejní moc v obsazených obcích. Po bitvě u Stalingradu mnozí z banderovských bojovníků přešli dokonce do Waffen SS.

V roce 1943 vznikla z křídla bojujícího se všemi Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), jež se však postupně zaměřila především na boj se silami věrnými Sovětskému svazu a s polskými ilegálními bojůvkami a stále více spolupracovala s Němci.

Bandera sám byl propuštěn na podzim roku 1944, protože nacisté se domnívali, že jeho prostřednictvím se podaří smazat rozpory mezi jednotlivými veliteli a likvidovat »prorudé partyzánské hnutí«. Záměr sice, pokud jde o vytvoření jednotné bojové armády, nacistům nevyšel, ale boj s tvořící se polskou Zemskou armádou (Armia Krajowa) měl své výsledky. Nacisté ve své »ústupové taktice« stále více v oblastech na sever od Karpat na banderovce spoléhali a banderovcům dokonce dodávali zbraně. Po skončení války sám Bandera v roce 1946 utekl do »mnichovského bezpečí«, avšak boj proti Sovětskému svazu a Polsku pokračoval. Bandera si v Mnichově zřídil okamžitě svůj štáb, odkud řídil své jednotky v Polsku a v sovětské Ukrajině, a to dokonce s vědomím amerických okupačních orgánů. Jednou z obětí »této války« byl i legendární Walter, velitel interbrigadistů ve Španělsku, generál Karol Schwierczewski, v té době ministr obrany lidového Polska, když před tím, ještě za osvobozovacích bojů, se UPA podařilo přepadnout kolonu štábu velitele frontu Rudé armády generála armády Vatutina, přičemž byl tento významný velitel vážně zraněn a zakrátko zemřel.

Stepan Bandera byl 15. října 1959 ve vchodu svého domu v Kreittmayrstrasse zavražděn agentem KGB Bohdanem Stašinským pomocí kyanidu vstříknutého do obličeje, údajně na příkaz, podle dnešních kyjevských představitelů, tehdejšího šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Pohřben byl v Mnichově. Jeho hrob byl 17. srpna 2014 znesvěcen neznámými vandaly, kteří poničili 1,8 metru velký kříž.

Ale odpovězme si: Byl, nebo nebyl hrdina?

»Hrdina« Ukrajiny

Dvacátého druhého ledna 2010 tehdejší ukrajinský prezident Viktor Juščenko Banderovi udělil titul Hrdiny Ukrajiny. Následoval protest Centra Simona Wiesenthala, Studentské unie francouzských Židů a množství demokratických institucí včetně Evropského parlamentu (25. února 2010). V České republice se ovšem vyskytli Banderovi obhájci. Jmenujme za všechny předsedkyni české Konfederace politických vězňů Naděždu Kavalírovou, jež ocenění Bandery na adresu Viktora Juščenka uvítala slovy: »Zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok.« Doněcký okresní soud následně však titul Banderovi odebral, což potvrdil i Vyšší správní soud Ukrajiny.

Zdálo by se, že tím je vše uzavřeno. Není tomu tak. V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, kterým udělil Banderovi a ostatním členům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny a ukrajinský prezident Petro Porošenko dokonce označil bojovníky UPA za »příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině«.

Byli banderovci hrdinové, nebo nebyli?

Mapovat dnes stopy banderovců není jednoduché již proto, že současní kyjevští vládci z nich dělají národní hrdiny. Pod vedením Bandery i jeho následovníků či podvelitelů bylo na Volyni vyvražděno na sto tisíc Poláků, několik tisíc Čechů a Židů, ve lvovské, tarnopolské a stanislavovské provincii se udává na dvě stě tisíc zabitých. Jen v »osvobozeném Lvově« v červenci 1941 došlo k »očistě«, při níž bylo zavražděno přes osm tisíc místních obyvatel: Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí. I volyňských Čechů zahynulo nemálo. Případ Českého Malína je dodnes živý.

Po porážce Němců u Stalingradu se banderovské velení UPA rozhodlo vzít svůj osud do vlastních rukou a etnicky vyčistit Volyň. Tehdy například došlo k masakru v Parosli, po němž následovaly další případy vyvražďování obcí obydlených Poláky (Lipniky, Janova Dolina, Ugly, Konstantinovka, Osty, Uberez, Staryki atd.). Kulminací »akce« vyvražďování byl červenec 1943. Operaci začala tzv. krvavá neděle z 11. července 1943, jež trvala do 16. července. Během ní bylo napadeno 530 polských vesnic, osad a statků a brutálně zavražděno kolem 17 tisíc polských civilistů. V srpnu 1943 vyvražďovací záměry UPA pokračovaly – napadeno bylo 85 dalších vesnic. Dne 30. srpna 1943 ve volyňské vesnici Ostrówki UPA např. zavraždila 483 Poláků, včetně 246 dětí.

Polští historici shromáždili mnoho důkazů o banderovských zločinech. Zaznamenali dokonce, jakým způsobem se banderovci mstili neukrajinskému polskému obyvatelstvu v místech, která dobyli. Není to lehké čtení… Šlo např. o vtloukání silných a dlouhých hřebů do hlavy, skalpování, rozbíjení hlavy tupou stranou sekery, rány tupou stranou sekery do čela, zatloukání bajonetu do skrání, vyloupnutí jednoho nebo obou očí, uříznutí nosu, jednoho nebo obou uší, podříznutí krku nožem nebo srpem, přibíjení na vrata… Tak byly vražděny i ženy a děti. Stepan Bandera je dnes vyviňován tím, že v době, kdy se toto všechno ponejvíce dělo, tedy v letech 1942-44, byl v koncentračním táboře. Jenže se zmíněným vražděním a krutými metodami mrzačení a zabíjení začali jeho stoupenci již před osudným červencem 1941 a pokračovali v nich i poté, co se znovu postavil do čela hnutí, tj. koncem roku 1944 a v roce 1945 i později. Také proto se polský prezident v nedávných dnech odmítl účastnit schůzky s ukrajinským prezidentem Porošenkem, jenž se opět 1. ledna poklonil odkazu Stepana Bandery.

Znovu si nyní položme otázku: Byli banderovci hrdinové, nebo vrazi?

Jaroslav KOJZAR

17. 2. 2016  Jaroslav KOJZAR