Nepodmíněný základní příjem

Zatímco Evropa se propadá do stále větší společenské i ekonomické deprese a robotizace a automatizace práce vytlačují miliony občanů EU do stavu nezaměstnatelnosti, světová levice začíná velmi vážně diskutovat nad epochálním nástrojem sociální spravedlnosti – nepodmíněným základním příjmem.

O nezaměstnanosti se popisují stohy papíru, ale kolik občanů v ČR se někdy setkalo s argumentem, že za dnešní míru nezaměstnanosti není zodpovědná jen ekonomická deprese z let 2008 až 2009, nýbrž i technologický pokrok? Podle E. Brynjolfssona a A. McAffeeho ze známé MIT univerzity v Massachusetts v USA, autorů knihy Race Against the Machine, vznikla po roce 2000 hluboká disproporce mezi růstem produktivity práce a počtem nových pracovních míst. Zatímco produktivita strmě stoupala, pracovních míst přestalo přibývat. Tento jev nemá na svědomí nic jiného než automatizace a robotizace.

Historie zná podobné případy rozpojení trendu produktivity a zaměstnanosti. Vždy se vztahovaly k nástupu nových technologií. Například v době druhé průmyslové revoluce, kdy méně kvalifikované manufakturní nádeníky musela nahradit nová generace továrních dělníků. Potíž je podle autorů v tom, že takové momentální krize byly krátkodobé, zatímco tento jev trvá již 15 let a rozrůstá se. I když krize let 2008 až 2009 byla způsobena jinými faktory, problém »zaměstnanost versus robotizace« jen prohloubila. Obecně panuje mezi významnými manažery shoda v tom, že »společnosti jsou pod rostoucím tlakem na snižování marží, na vyšší efektivitu a jsou nuceny produkovat více, se stejným nebo menším množstvím lidských zdrojů«.

Robotizace tak dostává zelenou i tam, kde by její nástup trval přirozeně delší čas. Podle Brynjolfssona a A. McAffeeho je ohroženo ve Spojených státech amerických v příštích dvaceti letech až 50 procent všech pracovních pozic. Podobný vývoj předpovídá hojně citovaná oxfordská studie Budoucnost zaměstnanosti: Odolá lidská práce výpočetní technice?, která v roce 2013 nezávisle potvrdila výše citované závěry z MIT (do 20 let je v ohrožení nejméně 50 procent pracovních pozic v USA) a v aktualizované verzi z roku 2014 vypracované ve spolupráci s firmou Deloitte prognózuje ve stejném časovém horizontu ztrátu 35 procent pracovních míst v Británii.

To je doba kratší, než je historie popřevratové České republiky. A jak víme, za tu dobu se u nás v oblasti řešení zaměstnanosti nezměnilo téměř nic. Jediné, co v této věci česká vláda dělá, že sází na rekvalifikace, kvalitnější »digitální« vzdělání studentů a na falšování statistik (čti »snižování nezaměstnanosti«).

Ale nepřipravená není jen česká vláda. Při čtení a poslechu nejrůznějších diskusí člověk snadno dojde k závěru, že český Kocourkov s okázalou sebejistotou naprosto míjí podstatu problému: Není důležité, jaké vzdělání naše děti budou mít. I kdyby české školství vychovalo deset milionů Einsteinů, robotizované továrny, doprava, většina služeb, dokonce i administrativa, noviny, dokonce ani místa praktických lékařů – nebudou k mání. Protože všechny tyto činnosti přes možné zdání opaku zvládnou roboti vykonávat nesčetněkrát lépe a především s minimálními náklady.

[o]

V nedlouhém horizontu čekají svět zásadní změny a česká levice na ně doposud nemá vypracované odpovědi, protože ulpívá svými myšlenkovými koncepty v dávno dobojovaných bitvách 20. století. Nyní jsou zapotřebí koncepty odpovídající století aktuálnímu.

Kdo z politiků v České republice zaznamenal, že finská vláda zkoumá možnosti, jak zavést v nejbližší době nepodmíněný základní příjem (dále NZP) pro všechny své občany (aktuálně chce testovat NZP na skupině několika tisíc Finů)? Kdo v ČR z politiků ví, že NZP je již od roku 2013 postupně zaváděn v Brazílii a že se o něm diskutuje v Německu, USA nebo v Indii?

Samozřejmě, diskuse se například v Německu vedou intenzivně již 20 let a reálné výsledky nevidíme. Jenže tak tomu bývá v politice často. Dokud není problém akutní, s jeho realizací se otálí. To nicméně neznamená, že taková diskuse není potřebná, neboť vytváří prostor pro alespoň základní připravenost následnou krizi řešit. V současné době problém nezaměstnatelnosti velkých částí populace (dnes ještě nazývaný strukturální nezaměstnanost) akceleruje, a proto jsou v některých zemích politici nuceni problém přenést z šedivé teorie do reálií praktického života.

Co vlastně NZP představuje?

»Všeobecný, neboli nepodmíněný základní příjem (NZP) je příjem, který dostává každý občan, nezávisle na své ekonomické situaci či jiných podmínkách, a který mu umožňuje zajistit důstojný život ve společnosti. Každý občan má nárok na spravedlivý podíl bohatství země, kterou sdílí s ostatními spoluobčany.« Tak definuje NZP česká část Iniciativy evropských občanů za nepodmíněný základní příjem, jejíž nejznámější tváří je český filozof působící na Akademii věd Marek Hrubec.

NZP je tedy ničím nepodmíněná pravidelná dávka státu všem jeho občanům, kteří však mohou mít další příjmy, aniž by to příjem NZP ovlivnilo. NZP má jednak zajistit nezávislost občanů na zaměstnavateli, uvolnit tak pracovní trh a donutit zaměstnavatele nabízet smysluplnou práci. Tak vidí NZP dnešní perspektiva. Jak se ale ukazuje v perspektivě budoucího vývoje, daleko důležitější rolí NZP bude zajištění mechanismu rovnoměrné distribuce společenského bohatství mezi všechny občany – i ty občany, kteří nejenže nebudou pracovat krátkodobě, ale nebudou pracovat vůbec, protože pro ně nebude žádná klasická honorovaná činnost. A to třeba i po dobu celého jejich života.

Je vysoce pravděpodobné, že některé naše právě narozené děti (ne vnoučata) nepoznají za celou dobu svého života pracovní poměr. Jak a za co ale budou žít? Právě tohle by měl řešit nepodmíněný základní příjem. Ten by totiž měl být vázán na samo bytí jednotlivce. Měl by být praktickou tečkou za naplněním dávného snu o lidských právech. Jako by socialismus pracně vytlačený kapitalismem ze dveří teď z ničeho nic vyskakoval oknem. Vpravdě jde tedy o epochální sociální »vynález«, který má potenciál vybřednout lidstvo z bažiny obstarávání materiální existence a posunout ho k zápasu o skutečně smysluplné bytí.

Prvním a hlavním argumentem odpůrců je otázka, z čeho by měl být takový robustní základní příjem financován. Odpověď je nasnadě. Od roku 1975 rapidně stoupají zisky z rostoucí produktivity práce, ale mzdy zaměstnanců na Západě stagnují. Bohatství, které se tak vytváří, je nesmírné. Robotizace a automatizace tyto trendy ještě zmohutněla. Je načase odpojit penězovody vedoucí od práce k jednomu procentu nejbohatších. Toto bohatství musí být využito k financování důstojného života všech lidí. Těch, kteří tyto hodnoty svou prací vymysleli a vytvořili, i jejich potomků. Dříve mohlo být argumentem, že každému podle jeho pozice na kapitalistickém pracovním trhu. Již dnes, ale především v budoucnu, taková rovnice nebude moci platit. Paradoxně právě objektivní logika kapitalismu, ať sám takový vývoj schvaluje nebo ne, sune západní společnosti ke stavu, kdy budou možné jen dvě varianty. První variantou je společnost definovaná přerozdělováním bohatství podle přikázání »důstojnost pro všechny«.

Druhá varianta předpokládá, že zejména levice nepochopí dějinný pohyb, ustrne ve starých konceptech myšlení a nechá se nastupující situací zaskočit. V takovém případě globální elity a jejich politici prosadí základní příjem jako nízkou sociální dávku, která smaže ostatní funkce sociálního státu. Ten bude celkově demontován a nastane polofašistická diktatura nadnárodních korporací. Z většiny obyvatel se stane zbídačený, zadlužený a přebytečný prekariát, jenž bude posléze označen za nebezpečný sociální živel a z tohoto titulu a z důvodu znovuzavedeného majetkového cenzu bude vysoce pravděpodobně také zbaven volebního práva. První hlasy o tom můžeme slyšet již dnes.

Věřím v první variantu. K takovému kroku ale musí být připravená půda, a teď si otevřeně přiznejme, zda levice v ČR doceňuje aktuálnost a závažnost blížících se změn způsobených důsledky technologického pokroku. Vzhledem k možnostem, které se před lidstvem otevírají, by mělo být samozřejmostí, že komunisté budou v čele těchto diskusí.

Věřím, že příležitost blížícího se sjezdu KSČM umožní blízké budoucnosti tato klíčová témata nově uchopit a vnést do stranického programu na jeho čelní místa.

Vojtěch ADAM, poslanec (za KSČM)

18. 2. 2016  Vojtěch ADAM