Rozhovor s bývalým poradcem federálního předsedy vlády Ing. Petrem Gregorem

Žádný komunismus tu nebyl

Vaše reakce na názor historika Michala Kopečka, jenž v prosinci minulého roku v jedné literární příloze zkreslil některé skutečnosti v souvislosti s minulým režimem, nebyla zmíněnou přílohou zveřejněna. Nás zaujaly některé myšlenky, které jste zdůraznil. Například ta o »komunismu«, tedy o tom, že tady vládl před listopadem 1989. Vládl, nebo nevládl?

Předpokládám, že každý rozumný občan, který v ČR žil v minulém století, ví, že tu žádný komunismus, vezmeme-li za základ díla Karla Marxe, nikdy nebyl. Jen pro přesnost: komunismem Marx a Engels mysleli společnost, kde každý všechno dostává podle svých potřeb. A o něčem podobném se nám v oné době ani nesnilo.

[o]

Co tedy tady před Listopadem bylo?

Sám mohu potvrdit, že jsem v období 1948-1989 zažil pouze lidově demokratické zřízení a několik typů socialismu, ale komunismus nikoliv. Kdo by jej rád viděl, doporučuji, aby navštívil třeba Izrael a některý z kibuců, tam se dají spatřit i zažít některé prvky z předpokládaného komunismu. Ani v KLDR není komunismus. Jde o záměrné matení pojmů v rámci zkreslující propagandy.

Něco jiného je, že zde vládla komunistická strana spolu s dalšími stranami sdruženými v Národní frontě.

Jak s tím vším tedy souvisí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, o němž jste se také zmínil?

Nejen já, ale i všechny trochu myslící bytosti vědí, že tento zákon je naprostý paskvil právě proto, že, jak jsem již řekl, tu žádný komunistický režim nikdy nebyl. Proto vytvořit zákon s tímto názvem znamená, že je od samého počátku neplatný, více méně politicky deklarativní. A to neříkám já, ale renomovaní právníci a někteří politologové. Je to pouze matoucí politicky ideologizovaný fakt. Obdobně lze ohodnotit i lustrační zákon, který plošně postihl tisíce lidí, ale konkrétní viníci nebyli nikdy potrestáni. Navíc obdobné složky mají všechny státy na světě bez výjimky.

Michal Kopeček psal také o postkomunistické transformaci. Jak ji chápat?

Nechci polemizovat v žádném případě s konstatováním pana Kopečka o celkové situaci ve státě, do hlubšího hodnocení a komplexní analýzy se stejně nepouští, údajně je ještě z hlediska historie brzo nebo spíše se analýzy a srovnávání bojí. Moji odezvu na jeho článek jsem mu prostřednictvím redakce zaslal, ale neozval se, asi ví proč. Moc argumentů pro svá tvrzení by stejně neměl.

Nemá význam hlouběji analyzovat celkové pojetí transformace, respektive velké privatizace, a už vůbec ne malé privatizace. Důsledky tohoto procesu poneseme ještě dlouho, respektive se jich nikdy nezbavíme. Jak to bylo s vytvářením nové třídy kapitalistů, hovoří otevřeně někteří z aktérů událostí, jako jsou pánové Stráský, Ježek, Komárek, i samotný bývalý prezident Klaus. Přednost měli v »podnikání« chartisté, členové OF, ODS a ODA a jejich příbuzní, známí a kamarádi. O církevních restitucích ani nemluvě. Výsledky převratu se zcela promrhaly. Ptám se sám sebe, co to je postkomunistická transformace, když tu žádný komunismus nebyl? Co je to dědictví komunismu, když tu žádný nebyl? Transformace bývalého režimu není dokončena, a jak ukazuje vývoj, ani nikdy nebude, a dokonce ani být nemůže.

Jaká je vlastně dnes, podle vás, vůbec ona tolik neustále zdůrazňovaná demokracie?

Demokracie je hodně široký pojem a v České republice zůstala v mnoha ohledech pouze na papíře. Často je zcela jako pojem zneužívaná, cenzura je téměř ve všech médiích. Zažíváme masivní dezinformační kampaně veřejnoprávních institucí, divím se, že generální ředitel České televize je ještě ve své funkci. V demokratické zemi by byl již dávno odvolán. Mafie vládne všude, kam jen oko dohlédne, o tom mluvila již paní JUDr. Benešová, policií počínaje a konče soudnictvím a státním zastupitelstvím. Kdybych neměl vlastní zkušenosti, tak bych to nepsal.

Vysoký stupeň korupce, daňové úniky obrovského rozsahu, senioři a postižení na odpis, vysoká sledovanost osob a tím omezování osobní svobody atd. Upozorňuji na řadu omezení při demonstracích, i těch činností, které nejsou vandalstvím anebo výtržnictvím, už se nedá ani všechno říci naplno a popravdě. Zcela jednoduše, některé kategorie občanů jsou si rovnější, záleží na tom, jaký kapitál mají na účtech nebo jaký majetek oproti druhým.

Autor statě hovoří také o tom, že problémy současné společnosti – v zásadě dělené na srovnatelné poloviny – jsou způsobeny především působením postkomunistických mentálních struktur, což je opravdu přinejmenším úsměvné. To se panu Kopečkovi skutečně povedlo.

Napsal jste, v souvislosti se »zločiny padesátých let«, že by se nemělo čekat na odhalení zločinů současného režimu. Co jste tím myslel? A vůbec, jaké zločiny jste měl na mysli?

Nezpochybňuji některé naprosto zbytečné kroky bývalého režimu, zejména v padesátých a šedesátých letech minulého století. Sám bych to ale tehdy jako dítě školou povinné těžko spravedlivě hodnotil. Hlavně, že to hodnotí fundovaně ti, kteří to nezažili a narodili se až v 80. letech minulého století, od těch to opravdu sedí. Nebylo by od věci pojmenovat exaktně »zločiny« tohoto současného režimu a rozhodně nečekat na to, až uplyne dalších padesát let, jak doporučuje pan Kopeček. Zřízení Ústavu pro zkoumání totalitních režimů je vyhazováním peněz daňových poplatníků a o jeho nadbytečnosti se píše již dlouho, např. stojí za přečtení stanovisko pana PhDr. Jiřího Jaroše Nickelliho.

Přínosem by tedy bylo spíše zkoumání »zločinů současného režimu«. Bylo by to dlouhé vyprávění. Začíná již velkou privatizací a pokračuje malou privatizací, jak bylo již v úvodu řečeno, kdy každý neměl stejnou startovní čáru. Ti, kteří kradli již za bývalého režimu, skupovali velké hodnoty za babku, včetně nastrčených bílých koní, a tunelovali zejména banky.

Nelze přehlédnout nefunkčnost práva, právo zejména obchodní mělo být nastaveno dříve, než vypukla privatizace. Ještě dodnes neexistuje institut všude tak běžný, jako jsou například majetková přiznání. Lidé jsou záměrně zaháněni do bídy, naprosto nemístné je exekuční bezpráví a běsnění, o lichvě ani nemluvě, což se často týká oficiálních bankovních a peněžních ústavů, které pracují někdy téměř na hraně lichvy. Často se setkáváme s nelegálními obchody, například s lihem, tabákem nebo palivem. Oficiálně je přiznáváno mafiánské rozkrádání veřejných financí. Zaměstnanec je dnes zboží.

Jedním z dalších otřesných faktorů je privatizace politiky. Agresivita ve společnosti stoupá, přetíženost pracovníků a zaměstnanců také, psychiatrické kliniky se nenudí, přibylo sebevražd. Co ještě dodat… Snad jen to, že jsme součástí zločinecké NATO, úzce spolupracujeme, naši žoldnéři jsou nasazováni i do operací neschválených OSN. Podílíme se tak negativně na současné migrační krizi, kdy byly rozvráceny státy, jako je Irák, Libye nebo Sýrie, a kdy pokračují boje v Afghánistánu nebo Pákistánu.

Jaroslav KOJZAR

22. 2. 2016  Jaroslav KOJZAR