Bílá kniha naší doby

Předběhl svou dobu. Tuto či podobnou větu slýchají školáci při hodinách dějepisu, když se učí o Jiřím z Poděbrad. Vizí jeho projektu - Dohoda o míru veškerého křesťanstva, neboli Cultus pacis, bylo spojení tehdejších evropských panovníků a vytvoření společenství nezávislých a rovných států.

Cílem jeho mise měl být vzájemný mír mezi sousedícími křesťanskými zeměmi a zároveň široké spojenectví při obraně před tehdejší největší hrozbou - tureckými nájezdníky.

[o]

Ocel za uhlí

Evropské sdružení uhlí a oceli, založené šesti státy na základě Pařížské smlouvy v roce 1952, tedy pět století po prvotním pokusu Jiřího z Poděbrad, nebylo jeho ideám příliš vzdáleno. Turecké invazi sice Evropa již nečelila, ale obě světové války zůstávaly ještě příliš čerstvě v paměti jejich národů. Uzavírání bilaterálních spojeneckých smluv mezi státy se již, jako prostředek zabraňující válce, ukázalo jako celkem neúčinné, proto se začalo přecházet na cestu hospodářské integrity. Francie pro své ocelárny potřebovala německé uhlí, Německo pro znovuvybudování zničené země zase francouzskou ocel. Další významný moment evropských dějin pak nastal 25. března roku 1957, kdy po podepsání Římských smluv došlo k vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom), která se později stala základními pilíři pro vytvoření dnešní Evropské unie.

Po 60 letech

Tato společenství mezi tradičně spřátelenými národy, stejně jako mezi národy historicky vzájemně nepřátelskými, založená na hospodářské spolupráci, jejichž účelem byl hlavně ekonomický rozvoj a zvyšování zaměstnanosti, dávala bezesporu smysl a lze je hodnotit jako úspěšná. Skřípat to začalo až později, patrně největší a zásadní chybou, na kterou se postupem času nabalily další a další, bylo vytvoření měnové unie a společné měny.

Nyní, po více než 60 letech, zde máme Evropu znesvářenou, nespokojenou a částečně bezradnou. První dvě charakteristiky jsou příznačnější pro její obyvatelstvo, ta třetí pak pro její lídry. Patrně právě tato skutečnost vedla předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera k představení tzv. bílé knihy, jejíž obsah dostali lídři zemí EU jako materiál na Římský summit pořádaný u příležitosti 60letého výročí podepsání Římských smluv.

Bílá kniha

Bílá kniha nastiňuje či, pokud bychom chtěli, nabízí několik scénářů dalšího pokračování EU. První možnost představuje setrvání v současném stavu. Tento způsob řešení, který ve skutečnosti samozřejmě žádným řešením není, představuje možnost, jak ještě nějakou dobu bez výraznějších změn pokračovat, dokud to půjde. A právě tento scénář se bude mnohým lídům zemí EU jistě jevit jako ten nejvýhodnější.

Druhá alternativa je jakýsi návrat k původní koncepci - pouze jednotný trh. Jistě lákavá představa, ovšem přicházející se zpožděním několika desetiletí, v současnosti již neřešící některé zásadní problémy, navíc omezující volný pohyb občanů po EU, patrně těžko proveditelná.

Třetí scénář nepřináší žádnou novinku, jedná se o částečné rozdělení Unie do několika skupin států (např. Visegrádská čtyřka), v jejichž rámci by velmi úzce spolupracovaly. Přínosem by bylo větší zachování suverenity jednotlivých zemí, nevýhodou jejich patrně značně rozdílné tempo vývoje a pokroku. Pro Českou republiku by tento model tzv. vícerychlostní Evropy podle všeho nebyl dobrým řešením.

Předposlední návrh - méně iniciativ, ale s větší efektivitou, vytváří jakýsi kompromis mezi prvním a druhým. EU by zasahovala do méně oblastí fungování států a života občanů, ovšem pokud by již zasáhla, tak s větší rozhodností, rychlostí i intenzitou. To by se mohlo jevit jako skutečný recept na vyřešení některých problémů, jako bezpečnost či ochrana hranic, u kterých EU nyní tak trochu přešlapuje na místě.

Posledním, jakkoliv málo pravděpodobným, leč pro předsedu komise J. C. Junckera určitě tím nejpreferovanějším, je scénář prohloubení integrace, větší sdílení a rozšíření rozhodovacích pravomocí do dalších oblastí. Tedy prakticky vytvoření jednoho evropského státu, respektive federace, se všemi národy pohromadě. Vize, která mezi obyvateli současné Evropy bude jen obtížně nacházet zásadní podporu.

Zda některý z oněch scénářů skutečně přinese EU a jejím obyvatelům vytoužený recept na její problémy, to se zatím příliš nejeví. Velmi zajímavé by určitě bylo slyšet, co se o něm budou v hodinách dějepisu učit za několik staletí naši potomci. Že by předběhl dobu?

Jaromír KOHLÍČEK

15. 4. 2017  Jaromír KOHLÍČEK