Rozhovor Haló novin se Zdeňkem Jandejskem, prezidentem Agrární komory ČR

Strategický význam potravinové soběstačnosti rychle roste

Základním výrobním prostředkem zemědělce je půda. Nicméně podle Ročenky půdního fondu 2015 činí meziroční pokles orné půdy 7444 ha, což znamená úbytek 20 ha orné půdy denně. ČR má přitom pro zemědělství – na rozdíl od mnoha jiných zemí EU – dobré přírodní podmínky. Co s tím?

Předně a bohužel mohu tato čísla jenom potvrdit. Jde o nevratný proces, kterým zakládáme těžký problém pro všechny naše následující generace. S vidinou rychlých a okamžitých zisků schovávaných za globální rozvoj stavíme nejrůznější skladiště, průmyslové areály i domy na nejcennější a bonitní zemědělské půdě. Stačí se podívat na příměstské oblasti či blízká okolí dálnic, kde se 25 let stále staví a rovnou nejlépe na zelené louce. S tímto stavem nejsem smířen a ochrana půdního fondu patří rozhodně mezi mé priority. Jsme krátkozrací, protože s půdou úzce souvisí i stav krajiny, a to teď nemluvím jenom za zemědělce, ale z pohledu celé naší společnosti.

[o]

V našem zájmu je, aby krajina byla zdravá a funkční, ať už z pohledu eliminace eroze, zadržování vody, ovlivňování klimatu i mikroklimatu, stavu ovzduší apod. Zemědělci k tomu mohou svou aktivní hospodářskou činností výrazně přispět.

Poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu se neměnily od roku 1992 až do roku 2010. Poté sice skokově vzrostly, ale brzy byly pod tlakem stavební lobby zase sníženy. Jaký je váš názor, měly by opět vzrůst, nebo by se třeba využívání brownfieldů mělo podpořit nějakými pobídkami?

Jakákoliv cesta, která povede k nápravě, je vítaná. Musím jen smutně konstatovat, že se nechováme strategicky ani rozumně. Přitom, když se už nechceme poučit z vlastní minulosti, stačilo by podívat se do některých států světa a inspirovat se tam, kde mají s půdou přirozený problém, napadá mě například Izrael. Nebo mohu zmínit státní investiční pobídky Austrálie, která motivuje své farmáře k produkci, kterou jim i následně pomáhá uplatnit například na asijském trhu.

Jsem naprosto zásadně přesvědčen, že máme možnost opětovně posílit produkci a její zpracovaní, z toho, co si sami a ve vlastním prostředí vyrobíme, ostatně je to jedna z mých zásadních priorit, se kterou jsem v březnu vstupoval do čela komory. Základem zdravého hospodaření v krajině je právě živočišná výroba, která má mnoho již zmíněných efektů, což si dnes a denně potvrzuji nejenom vlastními zkušenostmi v podnikání, ale i přes kontakty na mnohé další podniky po celé České republice. Zbytečně jsme pozapomněli na životní zkušenosti našich předků a snažíme se do české krajiny naroubovat umělé prvky hospodaření, často neefektivní, protože nemají vazbu na ostatní činnosti, a ještě je dokonce finančně podporujeme.

Cena půdy rychle roste zejména díky spekulativním nákupům. Lze tomu zabránit? Třeba i legislativním opatřením? Bude se v tom Agrární komora nějak angažovat?

Tlak na půdu ze strany nejrůznějších zájemců je v dnešní době enormní, půda je vnímána jako investice a vhodný nástroj pro zhodnocení peněz. Tím, že se u nás z více než dvou třetin hospodaří na pronajaté půdě, se zemědělci logicky dostávají do problémů. Když vlastníci půdy najdou ve své poště během roku i pět nebo sedm lukrativních nabídek na odkup svých pozemků, tak tomu odolá málokdo, obzvláště dnes, kdy řada majitelů pozemků je z města, bez vazby a kořenů na své předky a venkov.

Máme proto snahu prosadit určitou ochranu nakládání s půdou, a to zanesením povinnosti ze strany vlastníka informovat stávajícího uživatele o chystaném prodeji. Někdy se doslýchám, že chceme omezovat vlastnická práva, ale tak tomu v žádném případě není. Právo majitele zůstává prioritní a nedotčené, jen bychom chtěli, aby uživatel měl možnost jednat o podmínkách prodeje a buď se tyto strany dohodnou, nebo ne, šlo by čistě o obchodní vztah na trhu s půdou. Návrh zákona je nyní přes poslaneckou iniciativu ve sněmovně a tak věřím, že bude ještě před volbami projednán a schválen.

Živočišná výroba je ve srovnání s minulostí i s vyspělými zeměmi velmi nízká. Jaká to přináší negativa, kudy vede cesta k nápravě?

Hospodářská zvířata jsou základem správné péče o půdu, přinášejí zhodnocení rostlinné produkce, vytvářejí a drží zaměstnanost a samozřejmě jsou základem zpracování a výroby potravin. V současné době vyvážíme ročně zhruba tři a více milionů tun obilí bez užitku. To, že jsme na třetinovém stavu hospodářských zvířat k roku 1990, je ostuda nás všech a polistopadových politiků především. Tytam jsou doby a prohlášení, že potraviny si můžeme levně dovézt a zemědělství žádnou podporu nepotřebuje. Naopak, rok od roku je výroba potravin stále významnější a strategičtější a všechny vyspělé státy a jejich vlády si své zemědělce v maximální možné míře hýčkají, vědomy si, že bez potravin a zdrojů vody nemůže žádná společnost fungovat a přežít. Nehledě na to, že výrobní hospodaření v sobě váže i konkrétní vazbu na ekonomickou produkci, odvody do státního rozpočtu a prolíná se a stimuluje i mnohá jiná odvětví státu.

Již mnohokrát zaznělo, že české zemědělce válcují levné dovozy z okolních zemí, podporované tamními vládami formou nepřímých dotací. Kterých komodit se to týká a jak se budete bránit?

Navážu rovnou na předcházející odpověď, paradox našeho stavu roste s porovnáním vývoje například v Německu, kde je u hovězího masa 3,3krát a u vepřového masa 5,2krát vyšší produkce na sto hektarů zemědělské půdy. Nebo v Holandsku, kde je produkce ještě výraznější, a to 9,9krát u hovězího masa a 10,9krát u vepřového masa na sto hektarů. Není se pak co divit, že tyto země dokážou společně s výraznou národní a regionální podporou likvidovat naše výrobce cenami na úrovni 60 procent našich nákladových cen, kterým prostě nedokážeme konkurovat. A tím, že jde o komodity jako vepřové a drůbeží maso, vejce, mléko a mléčné výrobky, ovoce i zelenina, které se k nám valí formou potravin s vyšší přidanou hodnotou, přicházíme o zhodnocení primární zemědělské produkce. Domnívám se, že naprosto zbytečně, protože pohled do historie ukazuje, že máme schopnosti i podmínky na udržení potravinové soběstačnosti. Chce to nejenom vůli, ale i silnou politickou podporu, která bude na evropské úrovni bojovat a obhajovat naše zemědělství a potravinářství.

Lidé stále více preferují české potraviny, dopátrat se skutečného původu je však stále obtížné, ne-li nemožné. Hodláte iniciovat třeba i legislativní změny k nápravě?

Značení potravin je pro běžného spotřebitele opravdu složité a někdy i matoucí. Bohužel také jen málo lidí se zajímá o to, co kupuje, od koho to kupuje, či kde to zboží bylo vyrobeno. Povinných informací evropské i národní legislativy je na obalu stále více, roste také počet nejrůznějších značek ať už výrobců, značek kvality, různých sdělení a garancí a chápu, že se spotřebitelé poněkud ztrácejí. Osvěta a komunikace s našimi zákazníky je dlouhodobá záležitost, ale jak ukazují zkušenosti z okolních zemí, jde to. Vždyť například sousední Polsko prodává na svém trhu 90 procent vlastní produkce a dlouhodobě jeho agrární vývoz stále roste. My jsme tento segment v devadesátých letech silně podcenili, a i proto se nyní potýkáme s tím, že dovážíme nejen potraviny, ale i suroviny. Příkladem zde je vepřové maso, komodita, pro kterou máme optimální výrobní podmínky a my přitom dovážíme více než polovinu národní spotřeby. Současně se k nám valí brazilské drůbeží maso, které je infikované salmonelózou a nesplňuje i jiné kvalitativní ukazatele, dovážíme brambory z Egypta či Tuniska, jablka z Itálie, květiny z Afriky a podobně. Ano, i v této věci by měl stát pomoci, ať již motivačně, či direktivně.

Od našeho vstupu do EU uplynulo třináct let, co to přineslo zemědělství? Zdá se, že je nelze ponechat napospas »neviditelné ruce trhu«…

Zemědělství, péče o krajinu, půda, voda, ovzduší, výroba bezpečných potravin, živý venkov… co téma, to pojem. Přitom ve světle současného blahobytu, přebytků, plýtvání a konzumu zapomínáme, o jak křehkou jde soustavu. A to říkám především proto, že právě stát a naši volení ústavní činitelé by měli být garantem jejich ochrany, péče a rozvoje. Jestliže však vláda nedávno (19. dubna) schválila Strategický rámec do roku 2030 a chybí v něm samostatná kapitola zemědělství a potraviny, pak to považuji za chybu.

V tomto sektoru nelze spoléhat na přirozený vývoj, vždyť proto jsme se po roce 1990 dostali do současných problémů, které změnily celou strukturu zemědělství. Nevyrábíme, nejsme soběstační, ztrácíme zemědělskou půdu, vyvážíme obilí a syrové mléko, dovážíme potraviny. Dnešní zemědělství není o výrobě, ale o podporách, které deformují trh. Vždyť řada lidí se na podnikání v zemědělství vrhla jen z důvodu plateb na hektar za naprosto minimální činnost a nevýrobu a místo úrody sklízí dotace. Jsem přesvědčen, že tato cesta je špatná a odmítám ji.

Společná zemědělská politika EU po roce 2020 prý bude zaměřená na podporu spíše malých a středních podniků na úkor velkých (i v souvislosti s dalším »zelenáním« oboru). Ve hře má být zrušení stávajícího Pilíře I., takže padnout mohou i platby na plochu, což by české zemědělství těžce postihlo. Jak to hodnotíte?

Společně s organizacemi jako jsou Zemědělský svaz, Potravinářská komora, Iniciativa nevládních organizací a se zástupci některých zemědělských a potravinářských podniků jsme vydefinovali základní národní priority. Jde především o odmítnutí zastropování plateb, poškozující tuzemskou strukturu zemědělství, omezení nerovných národních plateb, které by zvýhodňovaly ekonomicky silnější země a řešení síly řetězců na evropské úrovni, například řešení akcí, obchodních přirážek či minimálních cen. Evropa mění i vnímání úlohy zemědělství a přitom musíme vycházet z tvrdých faktů; EU ztratí kvůli brexitu zhruba tři miliardy euro, to společně s tlakem ostatních unijních priorit způsobí i větší tlak na podobu nové zemědělské politiky. Jsou zde další požadavky zelenání zemědělského sektoru, přitom omezením produkce se opět otevírá otázka potravinové soběstačnosti. Roli bude hrát síla nebo omezení národních rozpočtů, objevují se úvahy o ustanovení III. pilíře tlumícího nerovnováhy trhu, není vůbec jasné, jak bude vypadat ochrana evropského trhu v případě prosazení obchodních dohod, během na dlouhou trať je koncepční obrana proti obchodním řetězcům, které narušují zdravé podnikatelské prostředí, ačkoliv jde již o téma, které se na evropské úrovni projednává, a konečně, pro ČR je naprosto bezprecedentní záležitost zastropování plateb na jeden podnik.

Naopak, pokud by ve hře bylo zrušení dotací, a to pro všechny rovným metrem, a bude rozhodovat jen a pouze individuální konkurenceschopnost, budu mezi prvními, kdo to uvítá.

Jiří NUSSBERGER

5. 5. 2017  Jiří NUSSBERGER