Abyste nikdy nezkameněl v paměti národa…

Na setkání v rodišti prezidenta ČSSR a hrdiny dvou světových válek, armádního generála Ludvíka Svobody v Hroznatíně, u příležitosti výročí jeho narození, promluvila velmi krásně paní PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D., profesorka gymnázia v Uherském Hradišti. Akce se konala 25. listopadu 2017. Její řeč otiskujeme v plném znění.

Vážený pane prezidente,

je tomu již téměř 50 let, co jsem měla tu čest státi v davu dětí před Muzeem Komenského v Uherském Brodě a dívat se do tváře člověka, kterého předcházela pověst velké, doposud žijící osobnosti českého národa. I když jsem ještě neměla tolik rozumu, přesto se mi tento okamžik vryl do paměti, a já vidím Vaši tvář, jako kdyby to bylo včera. Přesně si pamatuji, že jste se usmíval, avšak ve Vaší tváři se zračilo něco vážného. Nevěděla jsem proč. Tehdy se mnou Vaši přítomnost prožívalo celé město. Vždyť jste byl náš. Nebyl jste jenom prezident, hrdina od Dukly a velitel čs. armádního sboru, ale také náš čestný občan města Uherského Brodu. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaké byly Vaše vzpomínky. Nevěděla jsem, že jste přijel do Brodu v den vítězství, 9. května 1945, a z drahých příbuzných Vás očekával jenom tchán Eduard Stratil. Všichni ostatní již nebyli mezi živými.

I když dnes již není doba na psaní dlouhých dopisů, přesto vím, že jsem musela využít této možnosti, abych Vám, vážený a mně tolik drahý pane prezidente, napsala. Vlastně ani nevím, zda někdy budete má slova tam někde číst. Ale já vím, že jsou určena Vám a také všem lidem, kteří měli to životní štěstí se s Vámi setkat.

Pane prezidente,

jsou tomu dva roky, kdy jsem na tomto místě hovořila o Vaší rodině ze strany Vaší drahé a statečné ženy Ireny, rozené Stratilové. Hovořila jsem o rodině, která zdánlivě zanechala nesmazatelnou stopu v Uherském Brodě na místě zvaném Předbranský mlýn. Jenomže dějiny jsou kruté. Jsou spojeny se zapomínáním. A i kdyby byla napsána kniha o rodině Stratilově, stejně by ji dnes koupilo jenom málo lidí, protože mladá generace přestává číst. V bytech jsou velké obrazovky a povědomí o hrdinné národní minulosti se pomalu, ale jistě vytrácí do neznáma. Stydím se to vyslovit, ale lidé v současnosti o Vás vědí jenom zprostředkovaně a bohužel jenom to, co se momentálně hodí.

Vážený pane prezidente,

nejsem si jista, zda Vás ještě dnešní generace zná v celé pravdě, jaký jste skutečně byl. Těžce se vzpomíná, jakou smrtí odešli ze světa Vaši nejbližší příbuzní, počínaje Vaším bratrem na srbské frontě v době první světové války, přes švagry a tchýni až po Vašeho milovaného syna Miroslava, kterému byl mladý život ukončen fenolovou injekcí 7. 3. 1942 v Mauthausenu.

Pane armádní generále Ludvíku Svobodo,

pro nás, doposud žijící generaci, jste se stal symbolem národního hrdinství a neutuchající pravdy a spravedlnosti. Stejně tak se symbolem dobroty, lásky a pravdy stala i Vaše žena Irena, zakladatelka vesniček SOS, a také Vaše milovaná, zde přítomná dcera paní Zoe Klusáková Svobodová. Také jim patří velké poděkování a nezapomnění.

Pane prezidente,

život není přímočarý, stejně jako lidská paměť. Stále je o co bojovat. Váš velký pomník stojí ve Svidníku, jméno rodiny Stratilovy a Vašeho zavražděného syna Miroslava je vytesáno do mramoru na schodech ve městě Uherský Brod. Je to sice jenom kámen, avšak kameny naštěstí hovoří po celá staletí. A já si z místa, kde jste se narodil a kde stojí Váš kamenný pomník, přeji, aby nejenom studené nápisy v kameni připomínaly Vaše jméno, ale abyste nikdy nezkameněl v paměti našeho národa.

S úctou a objetím na celé věky, protože dnes se mi již více do listu nevejde,

Vaše Miroslava POLÁKOVÁ

29. 1. 2018  Miroslava POLÁKOVÁ