Kéž moudrost a prozření ovládají naše činy!

Dvojpólnost vnímání různých úskalí

Čertovské a obdobné náměty tvoří nedílnou součást dějů v různých uměleckých odvětvích, neboť představa negativních jevů (strašidel) provází lidské kultury odedávna. Vznikly zřejmě v nejstarších dobách epochy homo sapiens coby odraz nepochopení podstat některých jevů, například blesků a hromů při bouřích, vichřic, vulkanických erupcí atd.

Spirituálně pojímaná podstata jejich vyjádření se v představách lidstva konstituovala – navzdory své nepřirozenosti – jako projev vývojově přirozený. Pomyslný »dábel« (ať se již nazýval či vypadal jakkoliv), tedy zpodobení opaku nejrůznějších pozitiv, v člověku nahlodává jeho postoje, vlastně pověstnou »duši«, a to napříč věky.

Již klasik...

Dialektický pohled na svět tkví v dávných poznatcích a zkušenostech lidstva. Teprve v dobách renesance však dostával konkrétnější podoby. Slavné středověké dílo Peklo (v italském originále Inferno) tvoří první část známé trilogie Božská komedie. Její autor, nezaměnitelný Dante Alighieri, zde vytvořil alegorické ztvárnění obecných lidských představ při pomyslné cestě podsvětím. Během ní ho měl fiktivně doprovázet slavný římský klasik, básník Vergilius. Dante ho totiž velmi obdivoval.

Devět soustředných kruhů utrpení hříšných duší, sestupujících až kamsi do jádra naší planety, je zobrazeno devíti kruhy pekla. Setkávají se přitom s různými osobnostmi z historie, než se dostanou až k očistci. Zpodobňující přístup k tematice renesančnímu klasikovi dovolil po předchozích útrapách všemi hrůzami pekelnými nakonec dospět až ke kýženému ráji. Obdobně učinil slavný Jan Ámos Komenský ve svém působivém Labyrintu světa a ráji srdce. Kéž by však podobné očisty a prozření provázely i naše pozemské pouti! A rovněž: Kéž by nedávné předvolební půtky, dokonce nejrůznější (i lživé) štvanice, často v nejšpinavějších podobách a zákrutách, dokázaly ze společnosti alespoň zčásti smýt »všechny hříchy světa«. Co se však vlastně skutečně stává?

Dualita

Už jsme poukázali, že stále lákavá a živá »čertovská tematika« může mít leccos společného s šamanstvím tzv. primitivních národů.Jsou však opravdu – a ve všech filozofických konstantách – svou morální substancí jednodušší, než jak se někdy projevuje moderní evropská civilizace?.

V podstatě všechny známé názorové postoje zřejmě vznikaly na základě bipolárního (dvojpólného) vnímání sebe i okolí, tedy světa a vesmíru vůbec. Lidé si někdy fikce přetavili v jisté představy, ty pak zpodobili do konkrétních reálií, nebo jen »vizí«. Na tomto vývojovém principu je založena také idea u nás nejčastějšího křesťanství, čili církve římsko-katolické. Jedná se o mýtus kultu. Důsledně vzato: založeny jsou na tom zpravidla i prvky nejrůznějších politických aktivit.

Je jistě moudré se vracet k podstatám, vlastně k ideálním představám, k zobrazování věcně dokonale (ne)ztvárnitelného. Tak je tomu i s čerty a rarachy všeho druhu. Skrývají se vlastně v nás! Známe je, aniž bych je skutečně mohli poznat. Negací negace se však někdy dostáváme k pravdě.

Úsměvná varování

Na vizualizačních principech realizace představ - a jejich následném zpodobování - zakládá svou pohádkovou uměleckou tvorbu – pomyslnou »tvůrčí ideologii« - také dlouhodobě úspěšný současný filmový scenárista a režisér Zdeněk Troška. Nejednou se nápaditě vrací rovněž k nejrůznějším podobám pekelským, nechce však diváctvo jen necitelně lekat, ani děsit. Spíše varuje před obdobnými hrůzostrašnými důsledky lidských činů.

Je jistě mnohem příjemnější všechny ty obávané můry vnímat jen na filmovém plátně a v transformované nadsázce, než je – nás případně nepřipravené – prožívat v reálu. A je těch strašidelností ve světě stále víc. Nejen separátní hrůzné masakry nejrůznějšího druhu, lokální války... Existuje i potencionálně hrozící nebezpečí mnohem obecnějšího dosahu, dokonce globální! Stačí si jen uvědomit, kolik konvenčních i moderních zbraní se na naší planetě nachází. Kolikanásobně by lidstvo - ale i veškerou přírodu – zničily? A což dlouhodobá devastace přírody a její důsledky?! Jak může končit?

Nejen mentorovat a děsit!

Troškovy nápadité »čertovské orgie« jsou v podstatě neškodné, nejednou dokonce úsměvné. Na nejrůznější konkrétní podobná nebezpečí spíše jen latentně a vtipně upozorňují. Bývají také až přívětivě legrační. Je tomu tak i v nově natočené filmové novince Čertoviny.

Pohádkový příběh navazuje na klasické dějové tvůrčí zákonitosti, rodí se z množství zápletek s nejrůznějšími nápaditými dějovými proměnami. Mají obvykle spíše veskrze rozmarný základ: nechtějí jen mentorovat a děsit, nýbrž současně kopírují komediální kontext. Tvůrce se tak dokáže profesionálně dokonalým způsobem dostávat do světa rozmanitých fantazií. Diváky příhodami s nadpřirozenými bytostmi v rámci pohádkové fabulace baví, současně však poukazuje i na skutečnosti, jimiž neustále procházíme - tedy i v dobách mírových. Nelze tu současně nevzpomenout na tvůrčí strategii Karla Čapka, Franze Kafky, třeba i Milana Kundery a jiných. Satira haškovského rodu má zde jiné parametry. Pominout však nelze stále životný apel, známý z Nezvalovy hry o záhadné Atlantidě, či jiné tematiky.

Dokáže »načechrat peří«

Troškova koncepce není jen unyle přitakávající, jak naopak vnímáme u velké většiny našich současníků. Dokáže jaksepatří »načechrat peří«. Dokonce tak, aby se divák zbavil všech protivně nepříjemných myšlenkových pilousů a jiné nezdravé havěti. Aby se znovu vydal ze zajetí omezeneckého egoismu a nepatřičností, vlastně ze »začarovaného kruhu«, až kamsi »za světlem nebeským«. Z pomyslného inferna k očistci.

Zdeněk Troška ve svých pohádkách planě, ani promyšleně zjednodušeně nepolitizuje a netaktizuje. Přesto jsou jeho filmy břitkou kritičností přímo protkány, aby nás coby diváky dokonale »provětral«, pročistil a zbavil špín všelikých. Moderně řečeno - sanoval. Příkladně si uvědomuje své společenské poslání. Nechce být (a není) jen konformně působivým komikem s lacinými gesty a průpovídkami, ani povýšenecky věštícím »andělem spásy«. Scénáře svých filmů netvoří totiž jen pro omezenou elitu a snobské elitáře, nýbrž pro běžného diváka - soudného, spontánního i rozvážného současně. Tím, že ho myšlenkově vytrvale dráždí, ať pozitivně či negativně, vytváří pomyslnou hygienu jeho ducha. Vlastně očistu obecnou. Jako bychom navštívili pověstnou mikve. Tak by mělo umění ve svém souhrnu působit vždy. Vyjadřoval se tak druhdy Klicpera či Tyl, také jejich následníci.

Očistné provokace

Troška samozřejmě není první, kdo podobnou tvůrčí metodu aplikuje. Je však nyní u nás spíše solitérským »provokatérem«, dokonce snad až »věrozvěstem«, který se však nebojí říkat i nepříjemné pravdy - ať v přeneseném zobrazení, či dokonce zcela otevřeně a »natvrdo«. Jeho tvorba je pomyslným vzácným kořením, až šafránem. Dodává vůni a ochucuje. Nechce se však tvářit prozřetelně, aby se snad módně stával nějakým formálně uctívaným »poslem pro budoucnost«. Nechce být ani kavárenským žvanilem, přežvýkávačem nicoty. Vždyť přes trefně cílený, zdánlivě nezávislý postoj lze přece tlumočit i velké programové myšlenky, dokonce až ideály. Tu o dobru, jindy o nebezpečném hazardu či zmaru.

Troškovy provokace však podstatou nejsou nikterak padoušsky zlé, jak se o něm nejednou s opovržením (i zlobou) naopak až žlučovitě vyjadřují někteří nynější pisálkovští ahasvéři - třeba z řad až primitivně naivních a odborně nedovzdělaných pseudokritiků. Tito současní piláti, a nejen z dávného Pontu, totiž mají nejednou momentální - až monumentálně všeobjímající - mediální moc. Mohou ověnčit slávou, ale také likvidovat, dokonce s nevinnou otázkou »ako sa páči?«. Mlčí v odpověď na ni snad jen spáči...

Dilemata

Ne, nejsem sebezahleděně závislý Troškův stoupenec, byť se k jeho filmové produkci občas vracím. Stejně rád, jak to činí i miliony dalších jeho obdivovatelů. Snažím se Troškovy postoje, jeho vnímání světa, někdy až osobitá poselství, pochopit. Nemusí se to vždy dařit. Přistihuji se však občas, že při dilematu, kterému televiznímu kanálu v té současné obecné ubohosti dát přednost, tu a tam volím raději opětovná sledování jeho tvorby. Takových vděčných diváků je mnoho. Popularitu si totiž filmař nezískal podlézavou snaživostí (jako řada dalších), nýbrž jasným postojem, otevřeným hledím. Škoda, že to nelze konstatovat také o mnoha politicích!

S kritičnosti

Zdeněk Troška, svébytný Jihočech a hrdý patriot naší národní identity, pokračuje v linii tradic osobitě vlastní cestou. Nepoklonkuje (což by pro něho bylo jistě mnohem pohodlnější!), lacině nekopíruje, nýbrž hledá. Současně často navíc názorově inteligentně »provokuje«. Podobně jako kdysi literáti Čapek i Hašek a jiní. Vnímá realitu, odmítá aktuální servilnost. Diváka si váží. Proto je národem respektován, až milován, stejně jako kdysi třeba výtvarníci Aleš či Lada a další. Navazuje na specifické nekonformní cesty, jaké vyšlapávali třeba Jan Drda, Jan Werich a jim podobní. V kinematografii může připomínat také dávnější snažení opomíjeného Vojtěcha Jasného či stejně tak zapomínaného Jana Švankmajera, z nežijících zejména věčné »provokatérky« Věry Chytilové - a řady podobných! 

Nynější zpanštělou »honorací« je proto Zdeněk Troška často odmítán, dokonce až dehonestován. S tím však musel každý velký duch samozřejmě počítat: před Smetanou i po Smetanovi, před Janáčkem i dlouho po něm. Bylo tomu tak – a je stále - rovněž ve filmařské branži.

Lze si jen vážit těch, kteří své vize navzdory okolní časté uniformní podlézavosti nejednou proměňují v nesporné hodnoty, začasté i s podnětnou »štětinou« nesmlouvavé kritičnosti, aby nás tím současně připravili na běžné skutečné strasti každodenních životů. I pohádky totiž musí obsahovat životní pravdu, byť v transformovaném výkladu. Mají často až pokrokově revoluční obsah a ojedinělý dosah!

Tvůrčí tým

Pro objektivizující spravedlnost ještě doplňme, že s Troškovými tvůrčími snahami se ve filmu Čertoviny velmi dobře ztotožnil kameraman David Ployhar. Jeho přístup podrobil nezávisle kritickému zraku střihač Dalibor Lipský, jehož umění triků jsme mohli ocenit už dříve i jinde. Nápomocen byl účinně také zvukař Martin Ženíšek, jenž citlivě podpořil hudební složku z pera Miloše Krkošky. V Troškových filmech totiž zvukomalba sehrává velmi důležitou roli! Také kostýmy Josefa Jelínka adekvátně navozují potřebnou pohádkovou atmosféru - v čemž si zde přímo libovala maskérka Nevena Thielová. Záměrně je jmenovitě připomínáme, protože jejich nesporný přínos divák obvykle příliš nevnímá. Režisér Troška si však dobře uvědomuje, že právě bez společného přičinění a týmové součinnosti by i sebelepší nápad a scénář mohly propadnout.

Na samotné herce se raději běžte do kin podívat. Jejich vklad je totiž evidentní. Neváhejte, zdařilý nový titul se totiž na televizní obrazovky dostane až příští rok!

Svět noblesy i taškařic

O filmech režiséra Zdeňka Trošky se hojně diskutuje, i o jeho příkladně poetických pohádkách. Můžeme možná někdy souhlasit s jistými kritickými postřehy, týkajícími se především části jeho tvorby »pro dospěláky«, třeba oblíbených (a naopak někdy také zavrhovaných) Kameňáků. To je věc názorů a estetického vkusu. Troškovy pohádky jsou ovšem světem plným laskavé noblesy, moudrosti či hravých taškařic, kde nakonec vždy platí, že dobro má dobrem zůstat za jakýchkoliv okolností a naopak zlu je nutno důsledně čelit. V životě to sice někdy neplatí, na filmových plátnech však může nastat cokoliv.

Tvůrce tyto dialekticky odůvodnitelné postoje osobně zastává. Snaží se poukazovat na dávné i současné zlořády. Neměli bychom tedy jeho dílo přecházet až tajuplným »oficiálním« tichem, natož ho někdy až nechutně zlehčovat, dokonce zlolajně pomlouvat. Tvůrčí rukopis má totiž tento filmař a scenárista natolik jadrně typický a názorově – tedy i v nejzapeklitějších situacích - průzračný, že ho lze bez začervenání srovnávat třeba s neméně krásným a moudrým, veskrze osobitě působivým humorem Werichovým.

Nejde nikdy jen o pouhé nicneříkající »hlazení«, nýbrž spíše o varovné připomínání, že vše může být docela jinak. Že se i ostýchavé (či naopak panovačné) princezničky a jiné pohádkové slečinky někdy mohou  dostat do končin pekelných dřív, než by se kdo nadál. Podobně jako zpupní nabubřelci z opevněných zámků či politických tvrzí, stejně jako boháči z nejrůznějších končin. Zcela pak záleží na nich, zda svou duši dodatečně vykoupí vlastními pozitivy, anebo se navždy vytratí do mlžného zapomnění. Jakož i v politice, tedy i v té naší české...

Tomáš HEJZLAR

5. 2. 2018  Tomáš HEJZLAR