Rozhovor Haló novin s Pavlem Černým, naštvaným občanem

Nesvoboda k nám přichází z Bruselu

V roce 2014 jste zorganizoval Petici proti regulaci zbraní a sebeobranných prostředků ze strany EU, letos Petici za zachování práv bezúhonných českých občanů v oblasti legálních zbraní. Co vás k tomu vedlo?

Pokud jde o tu první petici, byl jsem zrovna pracovně ve Washingtonu, v hotelu jsem seděl na wifině a jeden známý mi přeposlal mail, z něhož mi naskočila husí kůže. Šlo o zprávu, že tehdejší komisařka EU pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová právě iniciovala jednání o návrhu jakéhosi evropského zbrojního zákona, který by sjednotil legislativu v celé Evropě. Bylo zřejmé, že by to nebylo v souladu s našimi vysoce funkčními a vyváženými zákony, ale že my bychom se sjednocovali se státy, kde lidé nemohou nosit v kapse ani obranný pepřový sprej nebo neškodný nůž. Když jsem se vrátil, přemýšlel jsem, jak to zastavit. Tendence, jak udělat svět lepším, i kdyby to mělo celou planetu zahubit, ze světa známe. Jsou za tím lidé, kteří hlásají humanismus v luxusu, bezpečí a teple domova. Ovšem jsou mezi námi i lidé zlí, a humanismus za každou cenu dodržovat nejde.

[o]

Znal jsem střeleckou scénu jak u nás, tak částečně v Evropě, a věděl jsem tak, že zastavit tažení proti legálním zbraním nebude snadné. Pro klid svědomí jsme se do toho prostě tenkrát pustili my. Iniciativa krůček po krůčku rostla a provázela ji i nezbytná a nelehká osvěta. Museli jsme vysvětlovat, proč nejsou nepřítelem společnosti vlastníci legálních zbraní, ale ozbrojenci ilegální. Že teroristé a jiní zločinci legální zbraně nepotřebují a nepoužívají.

Víte, živím se tím, že trénuji ozbrojené policejní složky po celém světě. I v dalekých zemích zjišťuji, že je to všude stejné. Na celém světě nepatří mezi nejčastější vražedné nástroje palné zbraně, ale cokoli, co ten útočník popadne, co je zrovna po ruce. Nože, sekyrky, kladiva... Není v tom rozdíl mezi zeměmi s benevolentními nebo naopak restriktivními zbraňovými zákony.

Patnáct let jsem dělal instruktora střelecko-taktické přípravy. Dodnes to souvisí s mým povoláním. Dlouhá léta jsem sportovně střílel, teď mě po dlouhém prověřování přijali do mysliveckého spolku. S kamarády se věnuji i vojenské historii, tzn. rekonstrukcím bitev pro diváky. Odměnou je jen jejich potlesk.

Chtěli bychom, aby slušný člověk nejen neztratil možnost realizace svých koníčků, ale též se mohl postavit násilí, zločinnosti. Svět se ale občas zvrhává tam, kde ho mít nechceme. Více je nezřídka hájeno právo gaunerů, těch predátorů, kteří ohrožují společnost. Ti ale žádná pravidla, žádné zákony neuznávají. Měla by je snad společnost ještě hájit? Všichni bychom se měli shodnout, že právo hájit se by měl mít zejména slušný občan.

Nedávno jste jménem petičního výboru Petice proti regulaci zbraní a sebeobranných prostředků ze strany EU poslali předsedovi vlády a dalším vrcholným činitelům státu otevřený dopis jako reakci na to, že dne 7. února 2018 vláda schválila návrh novely zákona, kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a některé související normy. Proč vás novela tak rozhořčila?

Skutečnost, že zmíněný návrh novely zákona byl vládou přijat, nás opravdu velmi zklamala. Tento krok vlády, kterým dochází k implementaci Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 ze dne 17. května 2017, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen »směrnice«), která nabyla účinnosti 13. června 2017, považujeme za selhání vlády vůči zákona dbalým občanům, jejichž práva, svobody a majetky mají být státem nejen garantovány, ale i chráněny. Už jen proto, že programové prohlášení téže vlády předtím hlásalo něco odlišného. Mimochodem, naši předchozí petici podepsalo 110 358 petentů (stav ke dni 18. 2. 2018), nepochybně vyjadřuje názor valné většiny odhadem 300 000 občanů, kteří jsou držiteli zbrojních průkazů, a mnoha dalších.

Zmíněná směrnice je z pohledu řady bezpečnostních expertů, znalců z oblasti zbraní a střeliva a celkově z řad odborné veřejnosti právem považována v současné bezpečnostní situaci za zcela neadekvátní, neuvěřitelně diletantsky připravenou a v konečném důsledku i pro bezpečnost České republiky škodlivou. Jsme přesvědčeni, že svým nešetrným zásahem směrnice destabilizuje dobře a funkčně nastavený a vyvážený právní stav v oblasti legální držby zbraní v České republice, který je možné považovat za jeden z nejlepších nejen v Evropě, ale i celém světě. Na tom ostatně panuje shoda i v Poslanecké sněmovně a Senátu, kdy obě komory parlamentu přijaly v minulosti usnesení nesoucí se v duchu odporu proti přijetí směrnice. Za nesmyslný zásah do práv legálních držitelů zbraní označil opakovaně směrnici i prezident republiky.

K vraždě není potřeba palná zbraň. Dnes a denně jezdíme autem kolem lidí na chodníku. Proč do nich nenajedeme jako džihádisté? Prostě proto, že nechceme. Mám nyní u sebe zbraň. Proč jsem dnes nestřílel po lidech na ulici? Protože nechci. Problém je pouze v lidech, ne ve zbraních. Když se slušným lidem seberou zbraně, násilí nezmizí. Jen se odzbrojí potencionální oběti gaunerů. A u nás díky vychytanému systému drží soukromé zbraně lidé slušní, prověření - a problémy to žádné nečiní.

Vraťme se k peticím. O čem je ta druhá?

Připravili jsme ji nedávno s mými kolegy, abychom čelili nyní dalším těm aktuálním bruselským tlakům. Kdysi jsme museli tehdy vysvětlovat, že petice vůbec k něčemu jsou. Dnes už to ale lidé chápou. Petice má totiž nemalou společenskou i politickou sílu. Ani jsme to zprvu nečekali. Je to prostě vhodný nástroj občanského odporu. Když máte dost podpisů, lze dost efektivně tlačit na naše politiky. Dostali jsme se s ní na Úřad vlády, podpořili jsme s ní známý tzv. ústavní dodatek, Zákon o bezpečnosti, který měl právo slušných občanů vtělit do Ústavy. A prošli jsme s tím naprosto vítězně Sněmovnou. O několik málo hlasů ale zákon neprošel Senátem. Někteří senátoři tehdy slíbili občanům, že pro něj budou hlasovat, ale v průběhu jednání jejich postoj tzv. politicky vyzrál, a pak nám vysvětlovali, proč pro naši věc nehlasovali. Snažili se svou zradu občanů odůvodnit velmi trapně.

Málokdy taková věc ale vzbudila zájem statisíců lidí. Povedlo se nám současně takříkajíc odtabuizovat téma zbraní a dostat ho i do médií. Politik by se před několika lety o něčem takovém nechtěl ani bavit. Nyní se to stalo jedním z hlavních společenských a mediálních témat. Hned vedle EET, kouření, zdravotnictví... Naše první petice drží třetí místo co do počtu podpisů. Majitelé zbraní navíc patří nejen mezi velmi aktivní lidi, ale také mezi nejslušnější část veřejnosti. Jsou pravidelně prověřováni, nesmíte mít ani přestupky, jinak byste jako držitel zbrojního průkazu skončil. Naučí vás to žít slušněji. Nemůžete se prostě opíjet, vyvolávat konflikty a dělat výtržnosti.

Politici to nevědí?

Většina občanů zná jména jen několika poslanců a senátorů, těch v médiích nejviditelnějších. U majitelů zbraní se teď povědomí o politicích hodně změnilo. Když jsme například pokročili až do Senátu, neznal jsem jména devadesáti procent senátorů. Teď bych mohl možná vyjmenovat podle abecedy všechny. Naučilo to tak lidi i žít politicky, takříkajíc skutečnému občanství. Politici, i když to nechtějí slyšet, jsou jen naším servisem. Službou občanům. Jsou to volení zástupci, kteří mají vykonávat naši vůli, hájit naše zájmy a práva. Ale velmi často na to zapomínají. Někdy jim to sakramentsky připomínáme. Musím říci, že některé jejich skutky nebo výroku znamenají poškození jejich stran. Zvláště pro senátory může být ztráta hlasů místních mysliveckých a střeleckých organizací velmi bolestná; kvůli nízké volební účasti často rozhodují desítky hlasů. Jeden senátor si dokonce stěžoval, že mu občané vyhrožují, že nebude zvolen. Co to znamená? Že nechápe princip demokracie - a když prostě občané nejsou s jeho servisem spokojeni, budou volit ty, kteří se za jejich zájmy postaví. Ale setkali jsme se i s mnoha moudrými politiky. Dokázali přijmout naše argumenty a třeba i změnit názor.

Naše věc není totiž zdaleka jen o zbraních. Je skutečně o právech a o svobodě. O bezpečnosti občanů. Ani v těch nejbohatších státech se sebelepší policií nelze ochránit občana v každé situaci. Vždy a všude. Proto by těm slušným a prověřeným lidem neměl nikdo bránit, aby, když policie není na místě, mohli vzít svou obranu a obranu svých nejbližších do vlastních rukou a do příjezdu policie se o ni postarat. Někteří politici to chápou. Ale setkal jsem se i s takovými, kteří řeknou: »Já tomu nerozumím, tak budu hlasovat jako senátor ten a ten, který tomu prý rozumí.« Tak to jsem se zděsil. V Senátu jsem vůbec zažil věci, že se nedivím lidem, kteří pochybují o jeho smyslu.

Co by to znamenalo, kdyby se kontroverzní směrnice do našeho práva skutečně zapracovala?

Největším rizikem je zde to, že ona Směrnice je schválena velmi mazaně - jako tzv. otevřená. Je schválena na věčné časy a případné další zákazy už půjdou jen administrativním rozhodnutím. Jen prostě do seznamu přibude další zákaz. Už za dva roky dle Evropské komise prostě bude tzv. analýza stavu a budou přijata další opatření. A to se má pravidelně opakovat. Pan Juncker byl podle vlastních prohlášení velmi rozladěn a prohlásil, že stávající zákazy jsou neambiciózní a málo přísné - a v dalších krocích se to prý jistě napraví. Je nám proto nanejvýš jasné, jaká budou ta »další opatření«.

Když se někdo ze střelců zeptá, jak on bude postižen, tak dnes někteří ani moc ne. Zatím. Za dva roky totiž už určitě. A za deset let... Prostě Evropská komise už vyndala ten salám práv a svobody, z něhož bude postupně ukrajovat. Média a politici se nás ptají, proč jsme my Češi v Evropě jediní, kterým to tak vadí. Ale ono to vadí všem. Jenže na západ od nás toho už většinu lidem prostě sebrali. Mít zbraň pro sebeobranu, nebo ji dokonce nosit, je tam zhola nemožné. Obrana jednotlivce není prostě důvodem, který někdo uzná, připouštějí jen zbraně pro sport nebo myslivost, a i to je velmi osekané. Už jim toho prostě moc zakázat nemohou. Ale my Češi jsme díky historickým zkušenostem velmi citliví na zákazy a ztrátu svobod. A jak nám Brusel ukazuje, dnes to budou zbraně, co to bude příště? Zelení v Německu už mluví o zákazu zbytečně velkých aut. Co bude následovat pak? Zbytečně velký dům, »nadměrný« byt? To už jsme zažili. Direktivy si prostě postupně najdou každého. Dnes je to příliš silný vysavač, příště to bude pro Brusel příliš silný motocykl. Jejich nesmyslné zákazy si tak každého z nás najdou a svět neudělají bezpečnějším. Jen slušným občanům vezmou jejich práva.

Přemýšleli jsme taktéž, co to u té Evropské komise je. Neznalost, neodbornost? Nebo jen nepochopení, či nedostatek komunikace? Proč takové věci vymýšlejí? Potvrdila se jedna věc. Pravdu mají zřejmě ti, kdo tvrdí, že Evropu nečekají dobré časy. A ozbrojený člověk, sebevědomý, schopný postarat se o svou bezpečnost se »Nové Evropě« nehodí do krámu. Oni potřebují bezmocné, vystrašené lidi, nahnané jak ovce do ohrady. Kteří přijmou více tzv. protiteroristických opatření. Více kamer, více kontrol, více rámů, nebo případných zákazů vycházení... Více zákonů, které postihnou slušného občana, ale teroristu rozhodně ne.

Výjimky si lze prosadit. Zajímavý je případ Švýcarska. To není v EU, ale je v Schengenu. Švýcaři mají obranu založenu na miličním principu, a jak je známo, po výcviku v armádě si berou automatickou útočnou pušku domů. I se zásobou střeliva na určený palebný průměr. Obrana země je tak historicky postavena na střeleckých dovednostech svých občanů. Švýcarsko prostě pohrozilo, že v případě, že by se jich měla tehdy navrhovaná zbraňová směrnice týkat, udělají okamžitě referendum a země by odešla ze Schengenu. Takže komise udělala tzv. Švýcarskou výjimku, která zní, že takto vybudovaného systému obrany země se směrnice netýká, pokud existuje více než padesát let. Tím elegantně vyautovali všechny středoevropské a východoevropské státy.

Což je dalším důkazem, že bruselští mocipáni mají na každého jinak dlouhý metr...

Bylo by luxusem, či spíše i hloupostí i u nás nevyužít těch 300 000 průběžně prověřovaných lidí, zdravých, schopných, kteří trénují za vlastní peníze a mohou v případě extrémní situace přispět zásadně k obraně vlasti. Každý stát by mohl být rád, že to obyvatelé dělají. Ale oni nám řekli, že by tu vznikaly jakési domobrany nebo obdoba bývalých Lidových milicí. Tím pan senátor Dienstbier a jemu podobní operují jako dosti nesmyslným argumentem. Máme pouze nějakých 20 000 policistů. Asi stejně tolik vojáků. V případě války nebo velkých bezpečnostních problémů nebo živelních katastrof velkého rozsahu by bylo přece nemoudré nezahrnout do systému lidi, kteří pro to mají předpoklady. Mohli by jednou v kooperaci s policií pomáhat např. chránit domy před rabováním.

Pokud stát plive na zájem občanů přispět k bezpečí jejich vlasti, je to cesta do pekel. Pokud někdo nevěří svým občanů, jako pan Dienstbier a jemu podobní, je to navíc urážka všech slušných lidí v naší společnosti. Naštěstí jsou mezi politiky i takoví, co to chápou. A vědí, že štěstí přeje připraveným. A tak to má být, ne?

Jiří NUSSBERGER

7. 3. 2018  Jiří NUSSBERGER