Členka Levicového klubu žen Svitavy a básnířka Milada Kocourková říká

Záleží mi na úctě mezi lidmi a míru

I vás se letos týkají osmičky: 18. února vám bylo 88 let. Píše se rok 2018, a dokonce jste měla nedávno svátek – 8. února. Naznačila jste mi, že cítíte, jako by ten letošní rok přinesl nějaké změny. Když vidíme nepokoje na Slovensku i u nás, jsou vaše slova zneklidňující. Jaké změny myslíte? A proč?

Domnívám se, že nějaké společenské změny přijdou právě proto, že tento rok je osmičkový. Víte, i roky, v nichž došlo v mém životě k nějaké velké změně, končily na číslo osm.

V současné době mě velmi znepokojuje hyenismus, který se projevil například ve volební kampani před prezidentskými volbami výroky o zdraví prezidenta Miloše Zemana. Herečka, bývalá velvyslankyně paní Vášáryová řekla, že se voliči dočkají státního pohřbu. To je nebývalé říkat takové věci! Vzpomeňme si na prezidenta Václava Havla. Tehdy si nikdo nedovolil říci cokoli o jeho zdravotním stavu.

Píšete od dětství básně, je to váš krásný celoživotní koníček. Máte možnost je někde veřejně recitovat? A publikovala jste je někde?

Mohu je recitovat například na akcích Levicových klubů žen. A co se týká publikování – ano, dříve jsem je měla možnost publikovat v místním tisku, a nyní již nějaké mé básně vyšly v Haló novinách.

Které jsou vaše nejoblíbenější?

Ženám celého světa, Ruce starých žen, Osud člověka – to je na motivy Michaila Šolochova, Pláč matky země, Čtyřiadvacátý březen 1999 – o bombardování Jugoslávie, nebo báseň věnovaná mé pravnučce Annely, která se narodila v roce 2015. Básní mám opravdu mnoho, minimálně desítky.

Své básně v současné době recituji také v dopoledním klubu seniorů Světlanka, který se schází ve Svitavách. Pořádá ho Charita, která účastníky a účastnice sváží mikrobusem. Ve Světlance my ženy děláme ruční práce, muži si něco kutí v dílně, můžeme si přečíst denní tisk, v poledne máme dobrý oběd, a právě tam také recituji básně.

V klubu se mi líbí. My, kteří do klubu docházíme, máme smysluplné zaměstnání na dopoledne ve všední dny a odpoledne jsem už doma, kde si zvládnu přečíst na internetu zprávy, abych byla stále informována. To je můj každodenní zájem.

Mohu se zeptat, jaké profese jste v životě vykonávala?

Mám střední školu, pracovala jsem například jako tlumočnice ruského a německého jazyka. A plných 33 let jsem působila jako smuteční řečnice v obřadní síni ve Svitavách. Skončila jsem, až když mi bylo 83 let. Zde jsem mohla využít právě svou velkou lásku k poezii - čerpala jsem hodně ze smutečních veršů významných i méně známých básníků. Měla jsem připraveny verše pro každého, kdo zemřel.

A využila jste i své verše?

Ano, psala jsem i své smuteční verše.

Když jste tlumočila, kde jste se naučila oba cizí jazyky?

Němčinu jsem poznávala od dětství. Bydleli jsme totiž v Litomyšli, jen pár kilometrů od tzv. Sudet. Můj tatínek byl krejčí a pracovali u něho také německy mluvící učedníci. Má babička pocházela z pohraničí a pamatuji si, že si německy stále počítala, i když pak už hovořila česky. Pak v době nacistické okupace jsme se museli jako školní děti učit německy, jak je všeobecně známo. Z jedné strany sešitu jsme psali česky, z druhé německy.

Ruský jazyk jsem se naučila až po válce na střední ekonomické škole. Bratr byl za války totálně nasazen a seznámil se v Německu se sovětskými zajatci, tak se naučil základy ruského jazyka a mohl mi být při studiu ruštiny trochu nápomocen.

Vzpomínáte si na některé momenty ještě z první republiky?

Ale ano. Rozhodně si pamatuji 15. březen 1939, jak padal sníh, byla slota a městem Litomyšlí jezdili Němci v sajdkárách. To jsme zrovna šli se spolužáky ze školy, bylo to kolem poledne. Bylo mi devět let a pamatuji se, že jsme pocítili hrozný strach. V Litomyšli jsme s rodiči bydleli do roku 1945.

Kolik máte dětí?

Syna a dceru, oba už jsou také v důchodu. Od nich mám čtyři vnoučata a šest pravnoučat.

Jak jste se dostala k ženskému hnutí?

Ještě před listopadem 1989 jsem byla členkou Českého svazu žen, a pak jsem jako levicová žena vstoupila do LKŽ. V klubu ve Svitavách se nás schází asi tak třicet.

Dnes je Osmý březen. Naše čtenářky a naši čtenáři vědí, co znamená tento svátek. Máte pro nás u příležitosti MDŽ nějaké poselství?

Ano, mám. Ráda bych, aby všechno směřovalo k míru – mezi lidmi i národy. Vždyť když si zapnu televizi, rozhlas, otevřu noviny – to je skoro samá černá kronika, války a násilí.

Záleží mi také na tom, aby se neztratila vzájemná úcta mezi lidmi. Jaké je to v současné době? Nikdo si neváží nikoho. Podívejte, já si pamatuji, jak jsme jako děti měli v úctě učitele, lékaře, ale i faráře, jeptišky… Zkrátka jsme se chovali uctivě k autoritám a všem starším lidem.

Zejména mě mrzí, že není úcta k učitelům a učitelkám, my jsme k nim doslova vzhlíželi, protože jsme věděli, že nám mnoho, opravdu mnoho dávají - a to nejen učiva, ale i sami ze sebe. Za války jsem se naučila tolik vlasteneckých českých písní a básní od našich učitelů. To dnešní mladí vůbec neznají! A budete se divit, že znalosti českého jazyka tak, jak jsme je načerpali ve škole, užívám dodnes, i když se gramatika, pochopitelně, za ta desetiletí poněkud změnila. My jsme třeba sirup psali ještě s tvrdým y.

Jste stále společensky aktivní, i když byste mohla již jen odpočívat…

Však mi také v rodině hubují, říkají mi »no babi, proč se do toho ještě pleteš, proč stále píšeš básničky«. Jenže mě to pořád baví a pořád mám co říct, ba dokonce cítím potřebu obsah mých básní sdělovat lidem. Právě proto, abych podpořila mírový vývoj na světě a v naší zemi.

Monika HOŘENÍ

FOTO – Lidmila KRUŽÍKOVÁ


Ženám celého světa

Milada KOCOURKOVÁ

Vzpomeňme dnes na ty ženy,

jimž vojenské sukno odřelo zápěstí.

V zákopech na ně čeká raněný,

zatíná zuby a sténá bolestí.


Vzpomeňme na ty,

co prošly branami, kde psáno bylo

»Arbeit macht frei«,

prostor byl naplněn hořem a slzami.


»Kde máme děti, kdo nám je vzal?«

V dlaních zůstal jen pocit vlhkého tepla

po dětské ručce, schouleném ptáčeti.

Však ani velké, nesmírné hoře,

mateřské srdce nerozleptá,

živí se nadějí shledání, těší se na děti.


To všechno připomeň si dneska,

ty, která ukládáš své dítě ke spánku.

Ono se směje, ručičkami tleská,

doma je vlídné teplo a vůně heřmánku.


Uspavač pod víčka již vložil sen,

rozhoupal rosou naplněný květ.

Tvé dítě s tebou běží rosným pažitem,

tys jeho slunce, tys jeho svět.


K tomu, aby řeklo kouzelné »mama«

a prvními krůčky šlo do otevřených paží,

ty na stráži u něho nestojíš sama,

to všechny ženy MÍR dětem stráží.


Zabijí válku, ve jménu svých dětí,

hasí žíhající nelítostný plamen války.

Společnou řeč mají, ač různé jsou pleti,

ač zblízka jsou či z velké dálky.


Společně ženy celého světa

vytváří velikou nezlomnou sílu.

Z jejich úst je vyslovena věta -

CHCEME, ABY NAŠE DĚTI ŽILY V MÍRU!

9. 3. 2018  Monika HOŘENÍ