Rozhodujme v referendu

Věc, o níž má být podána zpráva, tak zní doslovný překlad latinského slova referendus. Jako ustálený český překlad se však vžilo slovo referendum neboli všelidové hlasování.

Při pozorném sledování našich sdělovacích prostředků nelze nepostřehnout, že toto slovo bývá zmiňováno prakticky denně a patří k pojmům, které minimálně v posledním roce silně hýbou naší politickou scénou. Postoj našich politických stran napříč spektrem je různý, od zásadních odmítačů, kteří jsou spíše v menšině, přes opatrné hlasy připouštějící jeho možnost, doprovázených však celou řadou ale..., až k jeho zásadním prosazovatelům.

Odhlédněme od, často z naprosté absence znalosti věci, nesprávných tvrzení znících z úst řady našich politiků a podívejme se, jak je tato forma přímé demokracie praktikována v některých evropských zemích, hlavně pak u našich nejbližších sousedů.

[o]

Rozdělení

Referenda můžeme v zásadě rozdělit podle tří kritérií. Za prvé dle územní působnosti, tedy na celostátní, krajská, místní apod. V ČR se celostátní referendum konalo zatím jediné, vyhlášeno bylo zvláštním zákonem v roce 2003 - o vstupu do EU (účast přes 55 %, více než 77 % odevzdaných hlasů bylo pro). Místní referenda jsou u nás vyhlašována relativně často, málokdy však dosáhnou zákonem požadované minimální účasti, krajská se nevyhlašují prakticky nikdy.

Druhým kritériem je právní nutnost, tedy zda konání referenda v určitých případech přímo předepisuje ústava, taková nazýváme obligatorními, nebo zda nemusí být vyhlášeno nutně, pouze být může, ať již na popud prezidenta, vlády, ústavních činitelů či skupiny občanů, tedy referenda fakultativní. Referendum obligatorní má v ústavě zaneseno například Německo, mimochodem jako jediné celostátně možné, a týkat se může pouze případné změny územní celistvosti nebo posunu hranic mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. Obligatorní referenda jsou vázána zpravidla na změny ústavy, jak je tomu v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku, nebo když by se mělo jednat o přenos pravomocí státu na mezinárodní organizace, jak má zakotveno v ústavě Dánsko či Irsko, v něm takto v roce 2008 občané zamítli přijetí Lisabonské smlouvy. V případě Dánska bylo zase takto rozhodnuto o vstupu do EU, i přes předchozí nesouhlasný výsledek hlasování tamního parlamentu.

Fakultativní, tedy všechna ostatní, referenda mají ve svém zákonodárství, s výjimkou Německa, všichni naši sousedé a celá řada dalších evropských zemí jako Maďarsko, Francie, Nizozemsko, skandinávské země nebo Velká Británie.

Třetím podstatným kritériem je pak závaznost. Podle ní rozdělujeme referenda na závazná neboli mandatorní, tedy taková, jejichž výsledek je pro zákonodárce či ústavní činitele dané země závazný, a na doporučující neboli konzultativní, k jejichž výsledku může být nezávazně přihlédnuto. Většina evropských zemí zná oba druhy, s výjimkou obligatorních referend však bývají ve většině zemí vyhlašována hlavně referenda konzultativní, výjimku představuje Dánsko - země, která spolu se Švýcarskem referenda vyhlašuje skoro nejčastěji a prakticky se jedná vždy o referenda závazná.

Zkušenosti

Kritéria platnosti referend a pravidla pro jejich vyhlášení v jednotlivých zemích se pochopitelně výrazně liší. V Lotyšsku stačí k iniciování referenda podpis 10 000 občanů, na Slovensku 350 000, v nepoměrně větší Itálii stačí k vyhlášení půl miliónu podpisů.

Rozdílná jsou i pravidla pro minimální účast na referendu, kdy například v Nizozemsku stačí 30% účast oprávněných voličů, zatímco většina zemí požaduje účast minimálně 50 %. Velmi rozdílný bývá tudíž i úspěšný průběh, zatímco v Rakousku, Dánsku či Irsku byla podmínka minimální účasti vždy splněna, v Lotyšsku bylo z osmi vyhlášených referend platných šest, v Litvě z 12 platných osm, v Polsku bylo z pěti vyhlášených neplatné pouze jedno, u našeho nejbližšího východního souseda, na Slovensku, ze sedmi vyhlášených referend pouze u jediného bylo dosaženo účasti přes požadovaných 50 % a bylo tudíž platné (o vstupu do EU v roce 2003, 52 %). V Maďarsku bylo v roce 2016 vypsáno referendum o přijetí migračních kvót EU, přestože 98 % hlasujících bylo proti, účast nepřesáhla 44 % oprávněných voličů, referendum tudíž zůstalo neplatné.

Poučení

Jak plyne z výše uvedeného, zákon o referendu, pokud má mít skutečně nějaký smysl, musí být opravdu správně koncipován a nastaven. Je nutno stanovit nejen okruh témat, která lze či nelze celostátním referendem posuzovat, ať již závazně či nikoliv, správně je třeba zvážit, jak velká skupina občanů či zákonodárců postačí k jeho vyhlášení, a především jak nastavit minimální nutnou účast voličů pro jeho platnost.

Komunistická strana patří mezi zásadní podporovatele referenda, podle našeho názoru by právě podmínky pro jeho vyhlášení i platnost měly být nastaveny co možná nejpřístupněji, aby v prosazování vůle občanů nebyly zbytečně kladeny překážky.

Jaromír KOHLÍČEK

26. 3. 2018  Jaromír KOHLÍČEK