Zvolení Ludvíka Svobody prezidentem, 50. výročí

Je konec března, máme za sebou první veliké polednové události spojené se zasedáním ÚV KSČ. Tou první byla volba prezidenta republiky na uprázdněné místo po Antonínu Novotném, tou druhou bylo přijetí Akčního programu na dubnovém zasedání. Nás nyní zajímá především tato volba. Proto se vraťme do posledních dnů měsíce března roku 1968.

Je sobota 30. března, k mikrofonu před Národní shromáždění předstupuje Alexander Dubček: »Vážené Národní shromáždění, soudruzi a soudružky poslanci, vážení přátelé… Byl jsem pověřen předložit návrh, aby prezidentem Československé socialistické republiky byl zvolen soudruh Ludvík Svoboda (dlouhotrvající potlesk). Příprava tohoto návrhu postupovala v souladu s ústavou i zásadami politiky Národní fronty. O kandidátech jednal Ústřední výbor Komunistické strany Československa, který se obrátil svým návrhem na představitele ostatních složek Národní fronty. Na základě jednání na půdě Národní fronty s představiteli všech politických stran a složek Národní fronty a skupin poslanců se dospělo k společnému závěru. Iniciativa Ústředního výboru Komunistické strany Československa tak našla plnou podporu. Návrh na zvolení soudruha Ludvíka Svobody proto předkládáme jako společný, všestranně a demokraticky zvážený… Jeho kandidatura se setkala s živým ohlasem veřejnosti, což plně odpovídá dnešní aktivitě společnosti…«

Poté předseda NS Bohuslav Laštovička převzal mikrofon a zeptal se: »Táži se, zda některý z poslanců má další návrh?« Neměl. Po chvilce Laštovička pokračoval: »Nemá. Trochu jsem litoval, že neměl. I když je v tradicích našich zemí, že v minulosti se uměly sjednotit na hlavním kandidátu – prezidentské protikandidáty v jednotlivých obdobích lze snadno spočítat – přece jen se zdá lepší, když si lze vybírat, když kandidáti musí počítat i s těmi, kteří mu nejsou nakloněni. – Budeme tedy hlasovat…« (Mladá fronta 31. března 1968).

Bohuslav Laštovička stačil ještě doplnit, že ke zvolení Ludvíka Svobody prezidentem je zapotřebí 182 hlasů. Volební komise mohla tedy pracovat. Rozdáno bylo 289 hlasovacích lístků. Když po několika minutách byl oznamován výsledek, mohli poslanci a další přítomní uslyšet, že v urnách bylo 288 platných hlasů a z nich 282 znělo na jméno Ludvíka Svobody. Bylo třeba vyslechnout ještě slib nového prezidenta a země konečně zase měla hlavu státu…

Slib

Připomeňme si ho. Bude třeba ho mít na paměti v následujících událostech: »Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu.«

Několik dat ze životopisu

25. 11. 1895 – den narození...

1914 – L. Svoboda zakončil agrono­mické studium…

1915 – odveden a poslán na východní frontu jako vojín. Po třech měsících se ocitl v zajetí…

1916 – vstup do čs. legií, účast na bojích ve Zborově a u Bachmače…

1917 – ukončil důstojnickou školu na Sibiřské magistrále…

Září 1920 – návrat domů; v hodnosti kapitána odchází z armády po krátké době na rodinné hospodářství…

1921 – vrací se do armády, slouží v Kroměříži…

1923–1937 – v hodnosti št. kapitána je jako velitel roty přesunut do Užhorodu…

1931 – přednáší v hodnosti majora na Vojenské akademii v Hranicích…

1934 – přesouvá se do Kroměříže, je povýšen na podplukovníka…

1938 – velitel náhradního praporu…

1939 – po okupaci je jedním ze zakladatelů ilegální Obrany národa, v září opouští republiku a staví se v Polsku do čela československých dobrovolníků, aby se po pádu země přesunul do Sovětského svazu…

1939–1942 – připravoval vznik československé jednotky, jež se později v Buzuluku také ustavila…

1943 – řídí boj u Sokolova, velí čs. samostatné brigádě v bojích o Kyjev…

1944 – další boje, Karpatsko-dukelská operace…

4. 4. 1945 – ministrem národní obrany, povýšen na brigádního generála…

25. 4. 1950 – odvolán z funkce ministra…

Listopad – prosinec 1952 - zatčen, uvězněn a vyšetřován…

1953 – penzionován…

1954–1958 – náčelníkem Vojenské akademie…

1948–1968 – nepřetržitě poslancem Národního shromáždění…

30. 5. 1968 – poprvé zvolen prezidentem…

[o]

Pohled o pár dní zpět

Aby byl Ludvík Svoboda zvolen, musel abdikovat jeho předchůdce Antonín Novotný. Tlak, jemuž podlehl, byl nesmírný. Proto se dne 22. března rozhodl z funkce odejít… »V té chvíli zasedalo předsednictvo Národního shromáždění… V kuloárech zasedacího sálu se horečně debatovalo nejen o příčinách odstoupení, ale i o nástupci třetího dělnického prezidenta. Hovoří se o rezignaci jako o hotové věci, hrdinou dne je dosavadní ministr lesního hospodářství Josef Smrkovský. Ví se o úloze, jakou sehrál ve vytváření tlaku na Antonína Novotného, a nyní se opájí skutečností, že je pokládán za hlavního tlumočníka 'vůle národa' v souvislosti s rezignací dosavadního prezidenta. Je středem pozornosti poslanců, nade všechny vyniká uznání poslankyně Mikové, která prohlašuje: 'Národ ti to nezapomene, soudruhu Smrkovský! My tě považujeme za nástroj samotné historie!'« (Rudolf Černý: Vzpomínky prezidenta).

Antonín Novotný byl tedy ze hry. Mnozí si brousili zuby na uvolněné křeslo. I Josef Smrkovský mezi nimi byl.

»Vedení KSČ instinktivně toužilo po 'nadstranickém' prezidentovi, který by trochu vzbuzoval pocit kontinuity s prezidenty první, předválečné republiky, ale nechtělo zase, aby prezident vůbec nebyl komunista. 'Nějaký profesor, kdyby byl,' řekl jednou celkem výstižně Kolder... Snaha najít 'nějakého profesora' vedla až k tomu, že mezi kandidáty se objevilo i jméno prezidenta akademie věd Františka Šorma…« (Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu).

»Diskuse o možných kandidátech ovšem nadále probíhala a tisk přinášel jména, která by si lidé přáli vidět na Hradě: J. Smrkovský, J. Hanzelka, G. Husák, O. Šik, L. Novomeský, L. Svoboda, O. Černík, J. Borůvka, M. Galuška, Č. Císař a další. Uveřejněná pořadí z průzkumů mne kladla na jedno z předních míst,« napsal ve svých pamětech Čestmír Císař (Člověk a politik).

»V široké občanské diskusi byli navrhováni četní kandidáti… Předsednictvo Národního shromáždění, předsednictvo ÚV KSČ a ÚV Národní fronty (nakonec) jednoznačně rozhodly o kandidatuře generála Ludvíka Svobody. Byla to šťastná volba…« (Lubomír Štroutal: Paměti a úvahy).

Nakonec ani Alexander Dubček nebyl jiného názoru… »Myslím si – na­vzdory tomu, co se stalo o několik měsíců později – že v té chvíli jsme neměli vhodnějšího kandidáta na úřad prezidenta…« (Naděje umírá poslední – Vlastní životopis Alexandra Dubčeka).

Byl, nebo nebyl správným kandidátem?

Mám před sebou názory havlovských představitelů kultury. Nešlo o nic malého. Jen odstřelit záměr postavit v Kroměříži sochu Ludvíka Svobody. Připomeňme si některá z těchto vyjádření, jež publikovaly v listopadu 2006 listy MF Dnes či Lidové noviny…

Jiří Štrébl, herec: »Role, kterou sehrál za normalizace, je trapná. Za to si pan prezident sochu nezaslouží – byl agent Moskvy. Proč se třeba nezabýváme panem Háchou?«

Otmar Oliva, akademický sochař: »Ludvík Svoboda je pro mne člověkem, který přispěl k sovětizaci naší země, stal se symbolem nicoty…«

Jefim Fištejn, politický komentátor: »Ludvík Svoboda zůstane tím, kdo přišel s Rudou armádou, tím, kdo nepochopil události roku 68 a byl motorem podpisu protokolů ponižujících Československo. Donutil zbytek vedení podepsat moskevské protokoly. A žádný hrdinský čin nemůže vyvážit tento čin velezrady.«

Jiří Podzimek, dramaturg: »Ve významných politických rolích však sehrál nejprve smutnou roli mouřenína v roce 1948 a posléze tragikomickou úlohu, při níž silou své autority legitimizoval počínající normalizaci…«

Není třeba pokračovat. Oba listy daly dost místa i dalším správně vybraným diskutérům. Prostě Svobodovi pomník v Kroměříži ne. Pokud ano, proč bychom neměli mít i pomník Emila Háchy? (Jiří Černý, muzikolog)

Skutečně. Proč ne? Pokud jako teroristy a rasově nečisté uznáme ty, kteří zahynuli v průběhu nacistické okupace, pak si jistě Emil Hácha sochu zaslouží. Ludvík Svoboda se naproti kolaborujícímu Háchovi postavil proti okupaci. V únoru 1948 stál na straně lidu, jako ostatně Jan Masaryk, proto nepodal demisi a armáda zůstala v kasárnách, po srpnu 1968 přijal řešení, které bylo východiskem. Nechtěl další mrtvé, kterých by jistě bylo nemálo, kdyby se na jeho pokyn lidé dali do boje, který nemohli vyhrát. Země i po srpnu nadále zůstala svobodná, byť mnohé se vyvíjelo jinak, než si Svoboda tehdy myslel. Před dějinami proto obstál. Jen nevím, zda obstojí ti, kteří ze svobodné země udělali vazala státu za mořem.

A dodejme: Ludvík Svoboda se slibu, který rozechvělým hlasem koncem března 1968 přečetl, nezpronevěřil.

Jaroslav KOJZAR

3. 4. 2018  Jaroslav KOJZAR