S Vráťou Ebrem (nejen) aprílově…

Známý knihkupec, s(e)pisovatel, moderátor a propagátor literatury má k humoru velmi blízko. Už když vstoupíte do jeho bytu, najdete prakticky na každém čtverečním metru hned několik vtipných obrazů, fotek, nápisů a cedulí, »hraček« a památných předmětů. Rozhovor s ním na téma »apríl« byl tedy jen dokreslením historie nejedné fotografie, či předmětu, kdy každá taková věc má svou poutavou a vtipnou historii. Jediné, co psaný rozhovor neumí čtenáři předat, je zanícené vyprávění a situaci podtrhující vyprávění páně Ebra.

Je známo, že máte velký a originální smysl pro humor. Když se řekne »apríl«, na jakou »naschválnost« si vzpomenete jako první?

Nejvíc srandy jsme si užili asi v knihkupectví. Znali jsme se mezi sebou, a tak nebyla nouze o nejrůznější setkání a z nich vyplývající náměty na naschvály. A když je nápad, tak k realizaci osobně nikdy nemívám daleko. Tak například na apríla jednou za mnou přišla nějaká paní a ptala se na pana vedoucího Vlastimila Drábka – šéfa knihkupectví (ukazuje na fotografie knihkupectví za svými zády). Ten tam nebyl, ale dozvěděl se, že ho někdo sháněl. Toho jsem využil a jen tak ze srandy jsem řekl, že má pan vedoucí veliký problém. On hned roztřeseným hlasem: »Co, co je za průšvih?«

A já: »Vlasto, ani se neptej. Ty jsi měl teďko inzerát v časopise, že vyjde od Němcové Babička. Ale už si toho všimli, že jsi tam napsal, že babička obdivovala červánky a západ slunce. Že je v tom dvojsmysl.«

»No neblbni, počkej, kdo si toho všiml?«

»No nějaký svodkař na ÚV KSČ na oddělení kultury.«

Pak jsem zavolal kamarádovi, který dělal předsedu ROH, že se Vlastík chytil a že má strach. A došlo to tak daleko, že z toho malého žertíku se stala aféra, žijící vlastním životem. Pan Drábek se dušoval, že to psala jeho referentka, ale přesto vzal hrdinně zodpovědnost na sebe a s ředitelem se dohodlo, že se musí on osobně dostavit druhý den na ÚV KSČ přesně v devět hodin k podání vysvětlení. I šel si Vlastík koupit nové šaty, nechal se upravit u holiče a druhý den už v půl deváté stál vymydlený před ÚV. Klepal se, ale ještě víc se klepal, když jsme se objevili my, co jsme vše zosnovali, a sice o den později jsme na něj vybafli: »Apríl!« Ten nás posílal do…, až na konec světa! Ale nad štamprlí nám pak odpustil.

Počítám, že to je jen jeden z mnoha zážitků…

Ano, takových fórů jsme dělali spoustu, to by bylo na knihu. Honza Cimický (pozn. red.: známý český psychiatr a spisovatel) mi říkal, abych z toho udělal knihu, ale já si myslím, že už to není ono. Nejlepší je ten prožitek, když se něco takového dělá…

Nebo jednou jsme udělali také aprílový žertík na kolegu knihkupce. Na Staroměstském náměstí bylo knihkupectví. Byl pátek a pan vedoucí měl zrovna inventuru. A v té době vyšel Mario Puzo: Kmotr. To byl takový špek, lidé to hodně sháněli. Tento knihkupec měl ceduli na dveřích, že má zavřeno, a já s kamarády, Drábkem a dalšími jsme nechali přes počítač udělat velkou ceduli: V pondělí otevřeno a v prodeji Mario Puzo: Kmotr. On ho v prodejně samozřejmě vůbec neměl. Ale cedule visela od pátku, lidé si toho všimli a šla šeptanda, že i bez internetu se o tom mnoho lidí dozvědělo. V pondělí pak šel pan vedoucí otevřít a u jeho obchodu fronta až do půli náměstí. Všichni chtěli Kmotra. A když ho neměl, tak teprve začala mela, nadávky, stížnosti…

[o]

A držel jste apríla i jako malý, třeba s rodinou?

Když jsem byl malý, tak mí rodiče, kteří měli velký smysl pro humor, podepřeli jakoukoli srandu, ale jedině v případě, že by tam nebyli viděni, že by se jich to přímo netýkalo. Ale sousedi Špaljovi, s těma jsme se nadělali hodně blbostí…!

Jinak si pamatuji spíš na fórky, když jsem byl starší a měl vlastní rodinu. Jeden z takových fórů, co mi udělali kamarádi, byl, když jsem stanoval se svým synem Michalem. To jsme jezdili na Častoboř nebo k Horažďovicům. A tam se k nám přitulilo kotě. Dostalo najíst a už se od nás nehnulo, spalo u stanu, všude za námi, tak jsme ho vzali domů. Jenže kotě bylo nemocné a doma trpělo průjmem, a dělalo, kde mohlo. Manželka ho vzala ke zvěrolékaři, ale prášek, který dostalo, nezabral. Tak jsem tam podruhé šel já. A doktor celý případ glosoval větou: »Dejte mu špunt do řiti a je to.« Doma bylo samozřejmě peklo. Dostal jsem vynadáno já i kotě. Nakonec se milé kotě přestěhovalo k sousedům a byl klid. Jenže toho se chytli mí kamarádi a udělali takovou srandu, že napsali do Večerní Prahy inzerát, že koupím kotě. To bylo telefonátů! Michalovi, synovi, bylo osm let, a byl celý nadšený, že budeme mít koťátko. Jenže žena Líba protestovala, že ani za nic! A že prý, který blbec to dal do novin! A nakázala synovi, že bude brát telefon a všem říkat, že už kotě máme. Michal tedy bral telefony, poslušně hlásil, že už kotě máme, a přitom brečel, že žádné nemáme a že musel lhát.

Ale to jim nestačilo. Jednou v noci přitáhli smaltovanou ceduli, kterou si nechali udělat, a na které stálo »Drůbežárna Vráti Ebra«. To přidělali na náš dřevěný plot, a aby to vypadalo věrohodně, dokonce sehnali dvě slepice, které nám pustili do zahrady. Hned druhý den přijel pán, že má dvě perličky a jestli by je nemohl vyměnit za dvě liliputky, jestli mám. Já na něj koukal jak vyoraná myš, o ničem jsem samozřejmě nevěděl. Cedule jsem si všiml až poté.

No nakonec jedna slepice uletěla, druhá zůstala a kdákala na celé kolo. Zrovna ten den jsem tam měl lakýrníka, bylo jaro, teplo, a já měl vysazená okna, která jsme opravovali. A ten lakýrník říká, že jestli tu slepici nechci, že si ji vezme domů a udělá z ní polívku. Já nadšeně souhlasil. On si ji večer odnesl. Druhý den měl přijít okna dodělat a nasadit zpátky. Jenže lakýrník nepřišel! Později volala jeho manželka, že se manžel velmi omlouvá, že je v nemocnici, že dělal tu slepici a opařil se. A nenastoupí k nám dřív než za týden…

Když jsme skončili u slepice, letos se apríl kryje s Velikonoci. Jak jste je slavil? Jaké na ně máte vzpomínky?

Já si pamatuji na Velikonoce, když jsem ještě chodil jako žáček školou povinný do školy v Sušické ulici. Tam nám v družině o Velikonocích vyprávěli dva učitelé - František Springer a Karel Bodlák (o tom jsem psal již do Humoru). František Springer byl publicista, který míval sloupečky v Lidové demokracii. Stýkal se s celou řadou zajímavých literátů, malířů – Seifert, Toyen, Tichý. A on o každé postavě měl nějaké povídání a došlo to tak daleko, že po nějakých dvaceti, třiceti letech se tato škola přejmenovala na školu Františka Springera. Tehdy jsem to uváděl a bylo nás tam asi pět, kteří jsme chodili do této koly: Honza Cimický, překladatel Vladimír Bystrov, Jiří Stránský a další. Později, někdy v patnácti letech, to jsem pracoval už na Zavadilce, jsme měli ochotnické divadlo a dělávali jsme tam k Velikonocům a k Vánocům pořady. Nebylo to o tom, že by tam byly mrskačky, a barevný vajíčka, ale bylo to o poezii, kterou jsme vybírali na téma. Na to já rád vzpomínám. Dokonce v malém sálu na Vinohradech v radiopaláci se tento nápad ujal a pořádaly se zde poetické večery, kde se citoval hlavně Seifert, a jeho sbírky Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa. A pak také v knihovně Petra Bezruče, což byla legendární knihovna na Náměstí Míru u KDŽ, kde se v prvním patře dělávaly besedy (to bylo v době mého učení – 57 rok). A i tady jsme hodně recitovali na téma Velikonoc nebo Vánoc.

V Praze se ale klasické Velikonoce už asi příliš nedrží, že?

O Velikonocích se říká, že to je hlavně vesnická záležitost, ale podle mého i v Praze mají hezkou historii. Jak připravuji nyní knihu Zorničky z Prahy, na Velikonoce se na Dobytčím trhu, nyní Karlově náměstí, konaly velké trhy a atrakce. Vlastně to byla předzvěst poutí. Lidé tam chodili v krojích a hráli jim k tomu flašinetáři. Podobně se Velikonoce slavily i na Václavském náměstí, nebo na Kulatém náměstí v Dejvicích… Z pozdějších let si pamatuji například na velkou atrakci, jež byla v obchodním domě Máj, který teď mají cizinci. V jedné velikánské výloze přímo u stanice byla vystavena nádherná vejce všeho druhu. Obchodní dům totiž vyhlásil soutěž a do té přicházely desítky, ba stovky všelijakých vajec – malé, velké, pravé, dřevěné, čokoládové (to se jim začalo roztékat, tak ho museli stáhnout), no prostě obrovská účast za drobnou cenu. To by už dnes asi ani nebylo možné. Dnes už jsou v Praze Velikonoce spíše komerční, a kdyby někdo chtěl někdo něco takového udělat, tak první otázka by byla: »A za kolik?«

A co chystáte na následující týdny a měsíce?

Pravidelně se konají večery v divadle u Valšů. Nedávno jsem rozesílal pozvánku a zároveň výzvu, ve které hledáme nové kontakty na potomky 7 známých hrdinů. Uvítali bychom, kdyby se ozvali a setkání zúčastnili i ti, kteří jmenovaným výsadkářům jakkoliv pomáhali, ukrývali je, a tím riskovali i své životy. Jinak setkání s těmito lidmi proběhne v úterý 29. května 2018 od 16.00 - Divadlo U Valšů (Karoliny Světlé 18, Praha 1).  Program bude obohacen hudebním blokem, v kterém vystoupí sopranistka Věrka Bakalová, která zazpívá celou hymnu, a Marie Sedláčková. A za účasti klavíristy Jana Jareše zazní v podání recitátora Miroslava Kováříka verše Karla Šiktance Heinovské noci, věnované tragédii Lidic.

Helena KOČOVÁ

FOTO - autorka

31. 3. 2018  Helena KOČOVÁ