Bořek Slezáček se dívá ze správného okna

Čerstvý padesátník Bořek Slezáček žil s Alenou Šeredovou či Simonou Krainovou. Dnes má však šťastnou rodinu z bulvárně ne tak zajímavého vztahu. To, čím je ale tenhle srdcem hlavně divadelní herec a zpěvák s charismaticky zastřeným hlasem nejzajímavější, to se z bulváru nedozvíte. My pevně věříme, že si to rádi přečtete u nás...

Vy jste z bulváru známý jako rebel, kolem něhož se točily slavné ženy, ale kdokoli se na vaši dráhu podívá podrobněji, zjistí, že za slupkou drsoně se skrývá multižánrový seriózní talentovaný jedinec, jemuž lze bohatý životopis docela závidět. Čím jste byl nejraději?

Já bych to s těmi superlativy moc nepřeháněl. A s tím slovem talent bych asi taky šetřil. Ale děkuju. Vlastně už ani rebel nejsem, pokud jsem kdy vůbec byl. Věk, rodina a hypotéka přistřihnou křídla každé revoluci. Myslím, že důvod, pro který mne tak občas nazývali v bulváru, je spíše ten, že pořád opisují dokola stejný model. Pokud někoho jednou popíšou jako slavného plavce, tak i kdyby složil dechberoucí symfonii a naposledy si zaplaval před půlstoletím ve vaně, pro bulvár to bude pořád slavný plavec. Bulvár vytváří struktury, které se jmenují jako vy, vypadají jako vy, a i nějaké další věci odpovídají. Zbytek si ale přivlastní, a pak to vaše alter ego žije svým životem. V ne tak nápadné míře to platí o médiích obecně.

[o]

Jde o to, že mediální obraz je výsledkem toho, co o dané osobě nebo organizaci či jevu zamlčíte a na druhé straně naopak selektivně zveřejníte. Hasič, který zachránil deset dětí z hořícího autobusu a sám se při tom těžce popálil jindy v afektu praští vlastní ženu. Co udělají z našeho hrdiny média? Svini, která mlátí ženy, nebo hrdinu, který zachraňuje děti na úkor svého zdraví? Kdo ví... Chci tím říct, že sice si můžeme o lidech číst a googlit jejich digitální otisk, ale výsledný obraz bývá značně zkreslený, někdy úplně mimo. Podívejte, jak jsou média schopna glorifikovat své politické oblíbence a naopak. A přitom je to mnohdy úplně mimo realitu.

Jinak ano, je pravda, že se pohybuju na pomezí žánrů, což mi maximálně vyhovuje. Jsem přelétavý a rád dělám více věcí najednou, respektive na střídačku. A co mám z toho, co dělám, nejraději? Vždycky jsem chtěl dělat divadlo, takže hraní je určitě pro mne hlavní aktivita a cítím vůči ní i největší zodpovědnost.

Vystudoval jste Ekonomickou fakultu Technické univerzity Ostrava...

Ano, na Ekonomické fakultě jsem studoval ekonomiku průmyslu, což zhruba obsahovalo trochu systémový inženýring, statistiku, hodně matematiky a samozřejmě základní ekonomické disciplíny související. Mám díky tomu jednak inženýrský diplom, ale taky alespoň základní ekonomické vědomosti, které mi snad umožňují vidět některé jevy více v souvislostech.

Proč jste u oboru nezůstal, nebo se nestal ošetřovatelem v zoologické, o čemž jste snil jako dítě?

Být ošetřovatelem jsem chtěl být tak do třinácti let, ale bylo to asi stejně reálné, jako že se stanu kosmonautem, což jsem měl v plánu ještě o něco dříve. Od šesti jsem nicméně hrál na housle a později i na kytaru, a tak na gymnáziu už jsem si byl jistý, že hudba a divadlo jsou to pravé. Jenže rodina to moc neschvalovala, a tak jsem sice po gymnáziu byl přijat na hudebně dramatický obor na konzervatoři, nicméně jsem pak raději poslušně mazal na vysokou a při škole hrál v kapelách a dělal amatérské divadlo. Dotáhli jsme to i na slavnou přehlídku divadel Jiráskův Hronov. Po studiích jsem ale místo kariéry v bance začal cestovat a k ekonomii už se nikdy nevrátil.

Aktuálně jste k vidění v brněnské Kleopatře, v Praze v Iagovi či Alence v kraji zázraků, vrací se Mamma Mia! a k tomu koncertujete ve dvou projektech. Nejvíc vás ale v muzikálu proslavily Děti Ráje. Tahle anabáze byla jen pražská, nebo jezdíte se Sagvanem Tofim i v nové verzi?

Ano, hraju od letoška roli Caesara v muzikálu Kleopatra, tedy v jeho brněnském uvedení. Střídáme se v tom s Danem Hůlkou. Co se Dětí Ráje týká, táhneme to spolu už nějaký čas a přešli jsme z pětiletého veleúspěšného uvádění v Praze do Brna. A i tam i na turné po halách velkých měst se setkáváme s obrovským úspěchem. Mamma Mia! uvádíme po téměř roční pauze opět v kongresovém centru v Praze a Iago Janka Ledeckého bude do konce roku v Hybernii, odkud se přestěhuje zpátky do Bratislavy a pak zase zpět. Režisér Radek Balaš chystá na podzim do Divadla Broadway premiéru divadelní verze slavného filmu dvojice Smoljak-Svěrák Trhák. Zahraju si v té inscenaci postavu hajného, který má tři dcery a má honičku je uhlídat. Ve filmu ho hrál Waldemar Matuška. Na to se strašně těším.

S pianistou Václavem Tobrmanem zpíváte komorní verze slavných hitů i svých písní. Který žánr je vám po všech těch letech nejbližší?

Já miluju, když má píseň příběh a zároveň mám chuť ty příběhy vyprávět, i když jsou to třeba původně písně jiných interpretů. Baví mne vyprávět to po svém, dávat tomu jiný hudební kabát. A to je to, co se snažíme s Václavem dělat. Jsme ale teprve na začátku. Já nejsem bůhvíjaký zpěvák, ale zpívám rád a na rozdíl od většiny lidí, kteří to mají podobně, jsem se nespokojil se zpíváním ve sprše a v autě. Ostudu si nikým pokazit nenechám (smích).

Minulý rok jste v narozeninovém rozhovoru pro Blesk prozradil, že jste viděl půlku světa. Kde jste byl nejdál a kde se líbilo nejvíc?

Nezmiňoval jsem to Blesku. Tam se mne na nic už dlouho neptali a zjevně si navzájem naštěstí moc nechybíme. V den mých padesátin vloni jsem nedělal žádnou oslavu a jen jsem tak krátce, a hlavně nevážně, glosoval na Facebooku můj dosavadní život a reálie, ve kterých probíhá. Jedním z konstatování bylo, pokud se pamatuji, že jsem sice nadělal spoustu průšvihů a ostudy, ale aspoň jsem procestoval půlku světa, což je tak zhruba pravda.

Blesk sleduje profily i béčkových pseudocelebrit, jako jsem já, takže to pak použili víceméně beze změn, protože jim asi úplně nedošlo, jak moc je to cynický humor do vlastních řad... A kde se mi nejvíc líbilo? To nejtěžší otázka, jakou jsem kdy dostal. Já nevím. Všude (úsměv).

Ve stejném »materiálu« každopádně překvapujete i svými ideovými prioritami. Posteskl jste si: »Moje rodná zem už neexistuje, moje rodné město pokořil a ožebračil kapitalismus, moje rodná řeč mizí« a do další padesátky jste si přál »zdraví všech děcek na světě, klid, mír, pokoru, socialismus a dva Oscary«. Kde jste přišel ke své levicové orientaci? Je to proto, že se označujete za stárnoucího pankáče? Nebo to je právě zkušenostmi z té půlky světa?

Bylo to myšleno ve zkratce, zase značně ironicky, ale v podstatě to mám takhle... Myslím, že nic nemá nikdy jen jednu příčinu. Možná bych se na svět díval trochu jinak, kdybych se nenarodil a nevyrostl v Ostravě. Na základní škole byla většina mých spolužáků buď děcek z havířských rodin, nebo Romů, a každému bylo jedno, že váš otec je doktor nebo inženýr. To bylo velmi striktní formující prostředí. Viděl jsem, jak rodiče mých kamarádů v 90. letech přicházejí o práci a iluze. Proto, na rozdíl od spousty mých kolegů, dobře chápu, že seriálovému herci, nebo korporátnímu managerovi je dnes pochopitelně dobře a neměnil by, ale chlapovi, který v 80. letech fáral na šachtě nebo dělal v hutích, vydělával dost peněz, nemusel se bát, co bude, každý rok jel s rodinou na dovolenou atd., že tomu prostě bylo lépe tehdy než teď. Sto lidí, sto chutí, sto příběhů, sto pohledů na svět. A ti první dnes nad těmi druhými ohrnují nos, protože mají o pár tisíc víc a, dobře, umí lépe držet příbor. Tak jako někdo opravdu postrádal možnost cestovat a uplatňovat schopnosti, vydělávat peníze a seberealizovat se něčím, co bylo zapovězené, což chápu, tak někdo jiný prostě netoužil vidět svět, ale měl jiné priority. Ne lepší, ne horší, jiné.

Není to přece tak, jak hlásají ti naši pravicoví blouznivci, co nemají jiný program než antikomunismus a nikdy si nevšimli, že ta válka, co ji pořád válčí, už dávno skončila a svět se dost výrazně změnil. Nic není jen černé, nebo bílé a je ostuda, když to dospělý chlap po cestě nezjistil. Svět vypadá vždycky podle toho, z jakého okna se díváte.

Současná autentická levice po celém světě prochází poměrně rozsáhlou krizí. Máte pro ni nějaký recept?

Za prvé, já mám horko těžko recept na vlastní život, natož na životy druhých, a za druhé, museli bychom si asi definovat, co je to autentická levice. Dnes je moderní za levičáka a neomarxistu označit každého názorového oponenta; kohokoliv, kdo si dovolí z jakéhokoliv úhlu či světové strany nějak kritizovat liberální kapitalismus. A tak ho nálepkují lidé, kteří nejenže nikdy nečetli Marxe, ale ani by nebyli schopni jmenovat jediného neomarxistu, natož nějaký postulát.

Asi myslím, že chápu, co máte na mysli vy, ale musím tedy opáčit, že žádnou moc autentickou levici dnes nevidím. Tedy u nás ne. Ve světě je to asi trochu jinak, ale ani tam to není zrovna růžové. Jak říká Slavoj Žižek, každá revoluce končí v okamžiku, kdy musí začít vládnout. Lidi se rodí, žení, umírají, silnice se musí opravovat. A v tom momentě je to game over.

Osobně si myslím, že úkolem autentické (opravdové) levice dnes asi není nějaká revoluce, ale důrazná a nezdolná snaha o zlepšování situace dolních vrstev. Je třeba se snažit bránit propadu a procesu rozevírání nůžek. Nepůjde ho zastavit, na to jsou peníze příliš silné!

Jde ho ale zpomalit, možná hodně, a zmírňovat dopady. Nemluvím jen o rozevírání nůžek, co se příjmů a obecně rozdělování bohatství týká. Čekají nás převratné změny ve všech oblastech a nůžky se rozevírají šíleně rychle i ve vzdělání, zdravotní péči a ještě nám mudrlanti, co nechápou, že přijdou na řadu potom, sdělují, že si za to můžeme sami, protože se málo optimalizujeme pro pracovní trh... V posthumánním světě z nás několika spodních miliard bude jinak méněcenný hmyz bez možnosti přístupu k nejmodernějším komunikačním technologiím, medicíně, vzdělání, bez smysluplné práce a nakonec se nám uzavřou i aglomerace.

Na to musí reagovat levice. To je její úkol. Témata leží na zemi a je třeba je jen zvednout. Bohužel, zatímco nepřítel se internacionalizoval, my zase začínáme vykřikovat hesla o národu a vlastenectví, bez definování toho, co přesně tím myslíme... Na co přesně máme v tom ohledu být hrdí, na Českou republiku? Fajn, ale za co, jakou máme vizi stran existence našeho státu krom komunálu a obsluhy korporátních zájmů? Žádnou. Tak s ní ale někdo v tom případě musí přijít, a to jsem opravdu zvědavý. Odmítám být hokejový vlastenec, nebo být na základě entity »národ« v jednom pytli například při vší úctě s poslankyní Langšádlovou, nebo naprosto bez úcty s náckem Ortelem, a to jen proto, že všichni tři známe Křemílka s Vochomůrkou.

Víte, pozoruji, že velkým nebezpečím pro stávající levici je pokušení si občas tak trochu zafašizovat. Pro skutečného levičáka by oportunismus měl být nepřijatelný postoj. Já u politiků nejen tradiční levice bohužel vidím často naprosto bezbřehý oportunismus. Zjistit si průzkumem, co chce lid a pak z toho zpatlat program, to je oportunismus. Přijít s vizí, řešením, nadchnout pro to lidi, to je levice. Ne mlaskat v dotovaném poslaneckém bufetu.

To by bylo na samostatný politický rozhovor a my už teď přetékáme. Tak snad ještě jen, jaký je váš recept pro přežití nepolepšitelného lidstva? Nebo aspoň téhle civilizace?

Nikdo neví, co bude, a já bohužel nemám skleněnou kouli. Ale recept na přežití je zcela jistě kolonizace vesmíru. Škoda, že u toho nebudeme a nezjistíme, jak se geneticky modifikované bytosti poperou s fenoménem směny, peněz, s nápady superega vytvořit miliardové civilizace v dalekých soustavách, naklonované z jedince, s kataklyzmatickými konflikty takových entit s tradicionalisty, kteří budou říkat, že genetickou diverzitu nelze nahradit. Budeme kolonizovat i kyberprostor? A vůbec, bude se pak ještě normálně souložit? To by třeba mne zajímalo úplně ze všeho nejvíc...

Roman JANOUCH

FOTO - Romana EISELE a Martin J. POLÁK

16. 4. 2018  Roman JANOUCH