»Haluzový« film Sexmise

Brněnské kino Art je pendantem k pražskému Ponrepu. Dávají v něm filmy kultovní, filmy pro náročného diváka, medailony slavných režisérů a tak dál. Poslední dobou je jejich původní dům na Cihlářské ulici, v němž sídlí, v opravě (prý docela nadlouho), a tak se musí vrtnout hned sem, hned tam. Aktivity dramaturgie kina Arta to ale zas tolik neutlumilo. Před časem pořádalo spolu s dalšími sesterskými kiny (včetně pražského Ponrepa) sci-fi festival FUTURE GATE a o tom bude dále řeč.

Na polský film Sexmise z roku 1983 se většina naší generace pamatuje. Čekávaly se dlouhé fronty na lístky, ta psina pak ale stála za to. V době vzniku mířil skrytý satirický osten tvůrců mimo jiné na poměry v pozdních normalizačních režimech (např. symbolika uzavřeného dolu pro svět za železnou oponou), smíchy se ale publikum válelo i na podobném festivalu, jako byl ten současný, ještě před deseti lety. Ten nápad má evidentně v sobě mnoho nadčasového a taky je to právem nejúspěšnější polský film všech dob. Nechtěl jsem si rozhodně, kromě špetky nezbytné nostalgie, nechat ujít reakce mládeže z generace »smartphone«, i jsem si udělal čas a vyrazil zas jednou do kina.

[o]

Pamětníků premiérových dob nás bylo v sále mimochodem poskrovnu, ale skvěle se bavilo i mladé publikum dnešní, Slováci sedící vedle mě to nazvali »haluzovým filmom«, což je u nich docela velká pocta. Užívala si to dokonce i španělsko-portugalská sekce - film byl v českém dabingu a anglickými titulky. Jaké však bylo moje překvapení, když konferenciér oznámil, že po filmu vystoupí někdo z genderových studií na fakultě sociálních věd a okomentuje film ze svého pohledu. Nebo uvede na pravou míru, aby mladá generace náhodou nezabloudila v bažinách sexismu? Zvědavost mi nedala a zůstal jsem i na diskusi po filmu.

Nejdřív jsem si říkal, že se možná jedná o bonusový humoristický skeč. Na pódium vystoupila obrýlená slečna a začala, že sice chápe, že se ve své době jednalo o kritiku autoritářského režimu, ale… Ten film jí vlastně jako komedie vůbec nepřipadá. Ženy jsou v něm podle jejího názoru zobrazovány jako sexuální objekty, skoro ze všeho že prý čiší strach ze ztráty mužské dominance, a na konci, ó hrůzo, všechno zase ovládnou ty »pindíky«. Docela jako v současném nacionálně-katolickém Polsku – ostatně tam se utlačování žen opět dostává na pořad dne.

Chvíli jsem si myslel, že mám vlčí mlhu (nebo post-hibernační halucinace), pak mi ale začalo docházet, že je to míněno vážně. A že tedy ten »inkviziční proces« s básničkou »Maminka« z minulého roku asi nebyl ojedinělým úletem, ale spíš varováním. Další Savonarolové na obzoru (Girolamo Savonarola byl italský fanatický kazatel – pozn. red.). Chudák Jiří Žáček. Jak teď chápu ty rozhořčené reakce na jeho obranu a jak s ním soucítím! Do konce debaty jsem raději ani nezůstal. Maminečko! Dejte mi raději skafandr!

Ludvík DIVIŠ

4. 5. 2018  Ludvík DIVIŠ