Petra Zámečníková: Asi jsem se měla narodit v jiném století…

Petra Zámečníková se nejvíce proslavila v osmdesátých letech svým hitem s Jiřím Strnadem Lítáme v tom, který prověřil čas natolik, že zní z rozhlasového éteru dodnes. Dvojice tehdy na výsluní vystřídala tragicky rozpadlé duo Iveta Bartošová a Petr Sepéši poté, co zpěvák zemřel v roce 1985 na železničním přejezdu. Duo Zámečníková & Strnad nazpívalo další skvělé písně jako Jsme dva velký blázni, To jsme my, My dva se najdem – a tak bychom mohli směle pokračovat. V 90. letech se však Petra z hudebního průmyslu vytratila. Proč? A co dělá dnes? I na to jsme se ptali uprostřed nádherné zelené zahrady obklopující domek v »skoropražské« Hostivici, kde s rodinou bydlí…

Čemu jste vlastně od 90. let, kdy jste se vytratila z výsluní, věnovala?

V roce 1993 se mi narodila dcera. Rok předtím jsem se vdávala, takže někdy v tomhle období jsem skončila po spolupráci s Jirkou Strnadem, Karlem Zichem, Hankou Zagorovou a orchestrem Felixe Slováčka. Mezitím byly další malé kapelky – no a pak přišel porod. Neskutečný - čtyřiadvacetihodinový! Bylo to strašné, vůbec jsem nechápala, jak jsem to mohla zvládnout. Tehdy se to ve mně nějak bloklo. Koneckonců já osobně jsem nikdy nechtěla zpívat celý život. To byl takový můj sen, který se splnil, a já měla pocit, že si to snad ani nezasloužím. V té době to bylo tak jednoduché – když to vidím dneska, to je šílené se tam dostat! Tenkrát nás bylo pár a já jsem měla štěstí, asi jsem byla sympatická, hlasově zřejmě také dobrá, takže to nějak vyšlo. Ale po porodu jsem neuměla skloubit práci a péči o dítě. Že bych hledala chůvy a byla máma na půl úvazku? Na to nemám povahu. A ani obrovská ramena potřebná do byznysu. Takže jsem se úplně stáhla a zpřetrhala kontakty. Po mateřské jsem začala podnikat, a to mi vlastně vydrželo doteď.

[o]

V jakém oboru podnikáte?

Starám se o výrobu dřevěných domečků pro turisty. Jedná se o dřívka, zezadu se dá magnet, nalepí se přední část, což jsou významná místa jako Hradčany, Týn, Mikuláš nebo orloj, a prodává se to v nejrůznějších krámcích se suvenýry. Výtvarnice to namalují a já zkompletuji. Také já jsem občas malovala, protože i tímto uměleckým směrem jsme jako rodina hození, ale teď už hůře vidím. Přesto jednou za týden pár výrobků nalepím, nalakuji a připravím do prodejny. To mě baví…

Máte tedy jedno dítě?

Ne. Mám dvě dcery s rozdílem devíti let. Ten zážitek z porodu byl natolik šílený, že mi trvalo dlouho mít další dítě. Jsem taky šťastně rozvedená – ačkoli už nejsme spolu, tak s bývalým manželem vycházíme skvěle. Občas za holkami jezdí a mají dobrý vztah. No a my žijeme tady v Hostivici uprostřed přírody. Máme dvoupatrový dům. Nahoře bydlí starší dcera Beata s přítelem, s nímž jsou spolu asi šest let nebo tak nějak dlouho, no a v přízemí jsem já s Anetkou. Ony se mě nechtějí pustit (smích). Ale jde nám to spolu báječně!

Zdědily holky nějaké pěvecké geny?

Obě umějí zpívat. Starší je hodně dobrá rytmicky, mladší je zase lepší pěvecky. Ale ani jedna by se tím nemohla živit. Já mám na to dost ostré uši, takže jim ani nedoporučuju se hlásit na nějaké soutěže typu Česko hledá SuperStar. Co bych ale určitě ráda zmínila, tak to, že starší dcera krásně maluje, a věřím, že časem z ní bude tatérka, jak by si sama přála.

Když už jste nakousla fenomén »SuperStar« a další televizní talentové soutěže typu X Factor či Hlas ČeskoSlovenska, nedá mi to, abych se nezeptal na váš názor. Není toho všeho dnes už přespříliš?

(Úsměv) Odpověděl jste si sám. Je toho až moc. Ale když to porovnám, tak za nás zase nebyla vůbec žádná možnost. Kromě jediné, a to Mladá píseň Jihlava. Tam mě tenkrát přihlásily holky ze střední. Ovšem tehdy neplatilo, že když jste dobrý, tak vás hned vyberou. Muselo to být přes okresní a krajská kola, až jsme se dostali do té Jihlavy. A ten rok byl hodně silný! Byla tam Iveta Bartošová, Petr Sepéši, Pavol Habera... Já tam vyhrála cenu diváků - velkého medvěda. Když to tak srovnám s dneškem, mám pocit, že ta doba neuvěřitelně postoupila. Mladí nejen že umějí nádherně zpívat a zvládají bez problémů angličtinu, ale oni ještě k tomu překypují sebevědomím. My se tam klepali, sotva jsme drželi mikrofon, a oni vystupují, jako by byli zpěváky odjakživa. To je báječné.

Vybavíte si, kdy jste poprvé potkala Jiřího Strnada?

Jirku jsem poprvé viděla právě na soutěži Mladá píseň Jihlava. Obrovský, charizmatický chlap. Sympaťák, všichni ho měli rádi. Na mě byl ze začátku moc veliký a upovídaný (smích). Ale po dvou letech jsme se potkali na Vinohradech a šli si sednout. Na prvním setkání jsme se ani moc nebavili – všude kolem nás spousta jiných lidí, já byla mlaďounká a on měl vedle sebe jiné kočky. Vesměs starší. Byl vyhlášený proutník, a tak jsem ho měla i zařazeného. Pak jsme si ale padli do oka. Naše pětiletá spolupráce byla úžasná. Vyhovovali jsme si, smáli se, a kolikrát jsme díky tomu dostávali pokuty. Vzpomínám si, jak jsme museli zpívat zády k sobě, abychom se pořád neřehtali… Nikdy jsme se nepohádali a s odstupem času musím říci, že jsme měli bezvadný vztah. Původně jsem měla zpívat s Pavlem Nohou, ale ten nakonec vytvořil duet s Lindou Finkovou. Tehdy bývaly duety v kurzu. Asi to bylo tím, že se povedlo duo Bartošová-Sepéši, a tak proč v tom nepokračovat, že? My jsme měli to štěstí, že nám vydali i desku s dvanácti písněmi. A Lítáme v tom se hraje doteď.

Pouštíte si celou tu desku dodnes, nebo zůstáváte u toho, když slyšíte nestárnoucí hit Lítáme v tom v rádiu?

Desku si nepouštím. Ale někdy mi lidi zavolají, že se Lítáme v tom zase hraje. A dokonce jsem slyšela z rádia i Tři jsou někdy víc. Stála jsem v masně, když hráli tuhle písničku a já jsem měla tak strašnou chuť zakřičet: »To jsem já!« Samozřejmě že to nešlo, koukali by na mě jak na vesničanku, co tvrdí, že zpívá. Vlastně ne vesničanku – Hostivice je město (smích)!

V souvislosti s hitem Lítáme v tom mě napadá ještě jedna věc. Když jste se nedávno objevila na křtu alba duetů Libora Petrů, snad ve všech médiích se objevilo, že jste zpěvačka, kterou si lidé pletli s Ivetou Bartošovou, a dodnes si spousta posluchačů myslí, že zmiňovaný hit zpívá právě Iveta. Není vám to trochu líto?

Není. V té době nám psali písně stejní lidé. Hlavně pan Vaculík - a Felix Slováček to nahrával. Takže nástroje a melodie si byly dost podobné, i když zrovna tuhle píseň napsal Karel Zich. Ale hlasově mi to s Ivetou nepřišlo vůbec podobné, navíc Jirka měl úplně jiný hlas než Petr Sepéši, takže jako duo nás moc zaměnit nešlo. Ale je pravdou, že spousta lidí si myslela, že to zpívá Iveta, a moje sestra Vendy na tom svého času vydělávala. Vsázela se, že to zpívám já – a vyhrávala jednoho panáka za druhým (smích).

Pojďme prosím k vaší aktuální tvorbě. I když jste pověsila muziku jako zdroj obživy na hřebík, stále zpíváte. S Liborem Petrů jste, pokud vím, natočila na jeho album Někoho mít dvě písničky…

S Liborem toho točíme docela dost. Většinou ve studiu u Patrika Foxe. A taky občas společně vystupujeme. Nemáme nic předem domluveného, ale když něco přijde, tak to přijde. V zimě to bývají hlavně plesy a v létě je toho trochu více. A pak taky máme Slovakia revival. Hrajeme slovenské hity osmdesátých let. Já, Libor – a přibrali jsme moji sestru Janu Pospíšilovou. Libor je ten hlavní a my dvě zpíváme sbory.

Také s Patrikem Foxem jste nazpívala duet. Všiml jsem si ho na YouTube…

Ano, to je moje vlastní autorská píseň. Jmenuje se Ve dvou a jsem ráda, že se líbí. Byl to takový můj malý sen. Ke skládání hudby jsem vždycky měla sklony a teď se mi to i poštěstilo. Patrikovi se ta písnička zalíbila a já ho poprosila, aby ji se mnou nazpíval. Nemá ale videoklip, jen sestříhané obrázky z minulosti. Ovšem teď, koncem května, budeme na jeho duet Ty a já točit skutečný klip. A to v Chorvatsku! Moc se na to těším...

Takže toho máte po hudební stránce na práci pořád dost…

Je to takové přiměřené. Zase na druhou stranu - kdyby toho bylo moc, asi by mě to už nebavilo.

Říkala jste, že po porodu v 90. letech jste přetrhala pouta s lidmi z branže. Setkáváte se vlastně ještě s někým z té doby, nebo už vůbec ne?

S Jirkou Strnadem se setkávám poměrně pravidelně. S Lindou Finkovou nás spojuje to, že jsme spolu chodily na konzervatoř, a teď, poslední dobou, se vídám častěji Magdou Malou. I Heidi Janků jsem měla moc ráda a setkáváme se společně. Hlavně díky Liborovi a Československému lvu, jeho týmu sportujících celebrit.

Co si nejraději pouštíte za muziku?

Já poslouchám to, co si pouštějí holky. Nemám přesně danou nějakou skupinu nebo interpreta, poslechnu si všechno. Ani CD si nekoupím. Vždyť si ani nepamatuji, jak se všechny ty české kapely jmenují, jak je toho teď moc… I když – z těch zahraničních písní přece jen jednu, kterou jsem si oblíbila, dám dohromady: Justin Timberlake a Chris Stapleton Say Something.

Když už jste zmínila, že si nekupujete CD, nedá mi to, abych se nezeptal na něco, co s tím úzce souvisí. On si totiž dnes cédéčka celkově nekupuje skoro nikdo. Je taková doba, kdy se muzika nejčastěji stahuje z internetu. Co si o tomhle trendu myslíte?

Řekla bych, že to není dobře. Dřív si toho člověk víc vážil. Protože měl něco v ruce a musel o to pečovat. Dnes mladí lidé o spoustu věcí přicházejí. Ale taková už je doba. Asi jsem se měla narodit v jiném století - příroda, zahrádka, koně… Já tu mám i slepice. Dcera pak papoušky, hady… Ale i moderní technologii obě holky zvládají. Zato já to neumím a ani to nepotřebuji. Mně nic takového nechybí.

Petr KOJZAR

FOTO – autor (1), Václav NEKVAPIL (1) a archiv Petry ZÁMEČNÍKOVÉ

5. 5. 2018  Petr KOJZAR