Stateční rodiče vychovali statečnou dceru

Ludmila Hájková z Prahy 11 je skvělá žena. Mám tu čest ji považovat za přítelkyni a sleduji, s jakým ohromným nasazením i navzdory vyššímu věku (narozena v roce 1929) chodí stále mezi školní mládež, doprovází ji do Pečkárny, do Lidic a Terezína a vypráví jí na besedách o silném československém protinacistickém odboji, o svém tatínkovi Vilému Mráčkovi, členu odbojové skupiny Obrana národa, o své mamince, o vlastních zkušenostech z Pražského povstání. Bylo jí 16 let, když se ho účastnila. Občanskou statečnost prokázala i tím, že podala trestní oznámení na ředitele a majitele nakladatelství Naše vojsko, které – podle jejího absolutního přesvědčení – šíří hitlerovskou propagandu prodejem propagačních předmětů s vyobrazeními nacistických pohlavárů, jejichž cíl byl zcela jasný: vyhladit český národ.

Krušná doba druhé poloviny 30. let se promítla i do života skromných lidí Viléma Mráčka a Ludmily Mráčkové. Tlak hitlerovského Německa na Československou republiku se zvyšoval a ruku v ruce s tím drzost henleinovců. Tatínek Mráček, který pracoval jako hradlař na nádraží Praha-Bubny, se ještě dříve, než k nám vtrhli nacisté, začal připravovat s dalšími muži na budoucí odboj. Minimálně od roku 1938 byl členem polovojenské skupiny záložních vojáků Branného sboru čs. motoristů, ačkoli se rozhodně nechystal koupit automobil. On a jeho druzi se učili řídit auto, ale také pracovat s vysílačkou. Po válce Ludmila pochopila, že to byla promyšlená příprava na odboj proti nacistům.

Již zkraje školního roku 1938-1939 přišlo do třídy jedné holešovické obecné školy několik nových spolužaček. Byly to dívky z českých rodin, které prchly z pohraničí. »Jedna dívka přišla dokonce v noční košilce, protože cestovali celou noc. A tato naše nová spolužačka nám vyprávěla úplné hrůzy, jak narychlo byli vyháněni v noci z lůžek, neboť henleinovci se zbraněmi jim vyhrožovali smrtí. Toto všechno nás formovalo,« začíná paní Ludmila své vyprávění. Ve třídě byly také tři židovské dívky, jedna z nich Ludmilina výborná kamarádka. Ty později, v roce 1941, jednoho dne do školy nepřišly, a už se nikdy nevrátily…

Učitelka i žákyně plakaly

Ludmila si pamatuje velmi přesně 15. březen 1939. Dívky seděly již ve školních lavicích, když tu náhle, asi v 8.30 hodin, velký hluk na ulici. Všechny žákyně se vrhly k oknům, co se to venku děje? Ulicí Osadní se valily kolony vojáků v neznámých uniformách. »Viděly jsme, že paní učitelce tekly slzy po tvářích, a my dívky jsme začaly také plakat. Vytušily jsme, že se něco hrozného děje… Tehdy mi po příchodu domů tatínek řekl: ‚Žábo, bude to špatné…‘« Okamžitě se po všech domech rozvinuly dlouhé prapory s hákovými kříži, které museli domovníci nuceně vyvěsit. I malá Ludmila se dozvěděla, že bylo ihned spousta Čechů zavřeno ve známé akci Gitter (Mříže). »Věděli jsme, že musíme být velmi opatrní a nesmíme nikde ani slovíčkem se zmínit, co si povídáme doma.«

Vilém Mráček totiž začal ihned od 15. března 1939 pracovat v odbojové organizaci Obrana národa. Jako železničář měl k tomu podmínky, čeští železničáři se vůbec velmi silně zapojili do odboje a zajišťovali sabotážní akce ve spojení s partyzány. Také jich mnoho padlo, jak svědčí pamětní desky na nejednom nádraží.

V kuchyni bytu Mráčkových se odehrávaly utajené schůzky, jejichž svědkyní byla i malá Ludmilka. Tatínek pracoval ve skupině vedené majorem Sadílkem, která byla napojena na ilegální Obranu národa. I »žába«, jak své dcerce tatínek říkal, byla vtažena do protifašistické práce. Roznášela po večerech do prověřených rodin výtisky ilegálního časopisu V boj, které měla nenápadně uschované pod kabátkem. Uvědomovalo si takto malé děvčátko nebezpečí? »Ano, věděla jsem jako desetiletá, že musím mlčet, nesmím se ničím prozradit, ani nic zvláštního dát najevo,« vysvětlila mi paní Ludmila.

Vyškrtat Československo

I ve škole došlo hned po 15. březnu k velkým změnám. Žákyně musely v učebnicích tuší přeškrtat všechna slova upomínající Československo, v textech i tiráži. Přeškrtávali to sami žáci a žákyně, kontrolovali němečtí komisaři. Okamžitě se také změnily osnovy a obsah dějepisu. Ředitel »její« školy byl kolaborant po válce odsouzený za udávání. O přestávkách při korzování po chodbě žáci museli hajlovat, potkali-li učitele, který se horlivě přidal k nacistům. V době, kdy byl již zatčen její tatínek, spolužačky věděly, že nacistický pozdrav zkrátka nemůže použít. Bránily ji tedy tím, že ji vzaly mezi sebe za obě ruce, a tím získala alibi. Zdravit nemohla.

Jako děvče navštěvovala skautský oddíl, a ukázalo se, že dovednosti, ke kterým tam byla vedena, například ze zdravovědy, se jí později velmi hodily. Ráda cvičila, byla členkou Dělnické tělovýchovné jednoty, dokud nebyla tato organizace Němci na podzim 1939 zakázána. Dokonce se ucházela o vstup do Sokola. Ten byl Heydrichem zakázán až na podzim 1941. Když přišla k zápisu, sokolský funkcionář ve cvičebním úboru ji vyzpovídal: »Co dělá tatínek? Co dělá maminka?« Když odpověděla po pravdě, že tatínek je hradlařem na dráze a maminka dělnicí, reakce byla strohá: »Tak to ne, děvče, tví rodiče by neměli na sokolský kroj.« Překvapující odpověď… Psal se podzim 1939. Malá Ludmila takové odmítnutí obrečela. Dr. Tyrš jako velký demokrat měl jistě jinou představu o zapojení sportumilovné mládeže.

Účet za vraždu

Na podzim 1939 pokračovali Němci v protektorátu v zatýkání, a mezi zatčenými byly desítky železničářů. Říkalo se tomu »smutný podzim«. Jenže po »smutném podzimu 1939« přišel ještě smutnější podzim 1940. »Dne 16. září 1940 zatkli tatínka přímo na nádraží Praha-Bubny. Šla jsem tehdy – bylo mi 11 let – s kastrůlkem za ním do práce, tatínka jsem nenašla a jeho spolupracovníci mi řekli: ‚Děvenko, tatínka zatklo gestapo.‘ Běžela jsem nešťastná domů, s maminkou jsme byly vyděšené,« vzpomíná na události staré skoro 78 let. Tatínek byl vězněn v pankrácké věznici, kam mohly maminka s dcerou psát jednou za měsíc dopis, stejně tak on jim. Tyto dopisy, zvláště pak ten, v němž oběma oznamuje, že byl odsouzen k trestu smrti, jsou nejsmutnější památkou na něj.

[o]

Viléma Mráčka obě Ludmily viděly ještě na jaře 1941 při jediné povolené návštěvě Pečkárny. Při tomto vyprávění paní Ludmila ztiší hlas a v očích jí vidím slzy… »Z dopisů, které jsme si psali, gestapo poznalo, že je velmi upnut na mě, že mu na mně moc záleží, a chtěli toho využít pro své cíle, aby mluvil, aby udal své spolupracovníky. Proto nám umožnili se s ním jedenkrát setkat. Při té kontrolované návštěvě tajně naznačil mamince, že nikoho neprozradil, byl to vzkaz pro ty venku. Byl velmi statečný, což nám potvrdilo i mnoho svědků po válce,« pokračuje Ludmila. Vilém Mráček byl zbědovaný, hubený, s vyraženými zuby, krvavými šrámy na hlavě - nelidsky zmučený »nadlidmi«, mezi nimiž byla spousta někdejších čs. Němců. Pečkárna jich byla plná! Gestapo si myslelo, že když Vilém Mráček uvidí své nejbližší, »změkne«. Nezměkl. Nikoho neprozradil. Nikdo další nebyl zatčen. Slib věrnosti svým druhům v boji nezradil.

Poté, co byl jako »nepřítel velkoněmecké říše« odsouzen berlínským soudem k trestu smrti, byl ještě 100 dnů vězněn ve věznici v Berlíně-Plötzensee, která pamatuje stovky českých hrdinů a hrdinek, a 5. listopadu 1942 sťat. Obě doufaly, že trest bude zmírněn, maminka žádala o milost. Nestalo se. Byl příliš nebezpečným pro tzv. třetí říši. O jeho vraždě byly s matkou vyrozuměny prostřednictvím oznámení v tisku a pak strohým sdělením německých úřadů. Výčet položek s předepsanými částkami za tuto vraždu, které Ludmila Mráčková musela uhradit, byl však podrobný! Za kata… za spotřebu elektřiny… za úklid popravčí místnosti… za kremaci ostatků… Ovšem tatínkův popel nikdy nedostaly, jen tu cynickou fakturu!

Ludmile a její matce se zhroutil svět. Dcera »nepřítele říše« musela opustit gymnázium a byla totálně nasazena jako dělnice-svačinářka a uklízečka dílen v ČKD Libeň. Protože byla ještě mladistvá, zůstala v Praze, nemusela do »rajchu«. Ani v Praze však neušla šikaně německých dohlížitelů. Pracovala od 5.15 hodin a každý týden ji vedoucí vedla k dozorujícímu jednorukému esesákovi (»vzpomínka« na bitvu u Stalingradu), který se vyptával, zdali vzorně pracuje. Pokaždé dlouho řval a vyhrožoval koncentrákem. Byla to forma zastrašování. Věděla, že je sledována, takže si s maminkou, která pracovala ve vajíčkárně, musely dávat velký pozor.

Blížil se konec druhé světové války i nacistické okupace. Jakmile vzplanulo Pražské povstání, 16letá Ludmila se zapojila jako ošetřovatelka v polním lazaretu. A pomáhala i německým zraněným, což »na druhé straně« nikdy neplatilo. Při ošetřování zraněných z barikád se jí moc hodilo všechno, co se naučila u skautské vedoucí, medičky.

První úsměv až po osvobození

Nejšťastnější okamžik jejího života nastal, když uviděla u Trojského mostu prvního sovětského tankistu. »Bylo to na rozbřesku 9. května 1945. Tehdy jsme plakali štěstím a poprvé od tatínkova zatčení se usmála i má maminka,« vzpomíná na krásné chvíle osvobození. Současně ji však trápilo, že se podařilo utéct mučiteli jejího otce i dalších českých vlastenců, krutému gestapákovi Willimu Wollnerovi. Ještě 9. května 1945 ráno prchali poslední gestapáci z Pečkárny! Nikdo je nezadržel, a to ji trápí.

Ludmila Hájková si tyto příběhy neschovává jen pro sebe. Jako členka Českého svazu bojovníků za svobodu ví, že je tatínkovým odkazem povinna šířit historickou pravdu o druhé světové válce. Svou výchovnou práci vnímá jako velmi důležitou.

Mučení, kterého se dopouštělo gestapo na českých vlastencích, bylo mimořádně kruté, ano - středověké. Je neuvěřitelné, co připravil člověk člověku! A o všem dopodrobna vypráví. Třeba i o tom, jak byl její tatínek coby ateista, člen Volné myšlenky, při výslechu gestapáky přibit na zeď. »Řekl nám to jeden tatínkův spoluvězeň, když se vrátil po válce z koncentráku, že ho viděl takto viset – že prý na něho gestapáci řvali, že když je ten ateista, tak ať zkusí, jak trpěl Kristus zmučený na kříži…«

Byla to genocida

Myslela si někdy v průběhu svého dospělého života, po válce, že bude muset znovu vysvětlovat a obhajovat věci odboje? »To jsem netušila,« přiznává. Cesty lidovců Hermana a Bělobrádka na srazy sudetoněmeckého landsmanšaftu, útoky na prezidenta Zemana za jeho vlastenecké postoje, na ČSBS, obracení historie, že »zlí Češi vyháněli hodné Němce«, považuje za útok na samu podstatu protifašistického odboje. To všechno vnímá jako taktiku, aby se ponížila a znevážila činnost českých vlastenců a vynikly aktivity lidí, kteří se Němcům omlouvají.

Varování prezidenta Edvarda Beneše, jež vyjádřil ihned po válce, že »začnou, o tom buďte přesvědčeni, a konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku«, se podezřele naplňuje. Ludmila Hájková odmítá osočování a urážení prezidenta Beneše a varuje, že nelze zapomenout na plán německých nacistů – zlikvidovat slovanské národy a v jejich celku i národ český. Za tzv. protektorátu to nebyla totalita, jak se často říká. To byl krvavý teror, to byla genocida!

Co bude, až lidé jako ona nebudou mezi námi? »Snad zde budou mladí a mladší, kteří to po nás převezmou, a budou to oni, kdo ponesou historickou pravdu dále,« odpověděla mi. Štafetu ponesou i dcera a syn Ludmily Hájkové. A snad i další a další poctiví a slušní Češi a Češky, kteří vědí, v jak smrtelném nebezpečí se octl náš národ v době druhé světové války.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka

18. 5. 2018  Monika HOŘENÍ