Peter Pecha: Od potravin k Thálii

Peter Pecha (28) patří i přes své mládí k velmi respektovaným a zároveň nejoblíbenějším divadelním hercům a zpěvákům. Aktuální divadelní cenou Thálie oceněný slovenský elegán, představitel titulní role Rockyho ve stejnojmenném světovém muzikálu, ale i viditelná opora prakticky všeho, co se v Praze v muzikálové branži uvádí, vedle toho hraje také v seriálu Modrý kód a vystupuje se svou kapelou Puppet POV. Ačkoli absolvoval z uměleckého hlediska prestižní JAMU v Brně, je jeho domovskou scénou komerční Divadlo Broadway. Proč právě tato nám jinak velmi blízká scéna (prakticky od jejích začátků, kdy jsme patřili mezi tamní mediální partnery), nás tak logicky zajímalo nejvíc...

V Praze hrajete, kde se dá, ale doma jste hlavně na Broadwayi, kde snad dnes není titul, v němž byste nebyl obsazen. Nevyčítají vám někteří vaši spolužáci a kolegové z Brna, že jste se upsal právě tomuto leckým přehlíženému komerčnímu stánku?

Myslím, že právě naopak. Mám dokonce kolegy a spolužáky, kteří po nějakém čase také neodolali a šli za účinkováním v Divadle Broadway. Vím, že ne každý toto divadlo respektuje a ne každý se ztotožní jeho s uměleckou kvalitou. Na druhou stranu je to divadlo, které má pořád vyprodáno a kusy zde uváděné (alespoň ty, ve kterých jsem měl možnost účinkovat) neměly nikdy méně než 100 repríz.

[o]

Muzikál je sám o sobě primárně komerční žánr a divadlo děláme hlavně pro lidi. Kdyby bylo hlediště prázdné, tak jakákoliv hra, muzikál, představení, ať je lepší sebevíc, vás ve finále asi nemůže naplňovat. A taky věřím, mám pořád sílu a iniciativu starat se o to, aby divadlo, ve kterém působím, stále mělo tendenci růst.

Zkraje jste tu naskakoval do již rozjetých projektů, dnes už se s vámi počítá automaticky i pro každý nově nastudovávaný, včetně podzimního Trháku. Jaké bylo učit se role za pochodu, ze dne na den?

Dá se říct, že to bylo kolikrát daleko snazší, než absolvovat celé zkušební období. Člověk se rolí zabývá podstatně kratší dobu. Ano, je pravda, že při klasickém zkušebním procesu můžete vlastní iniciativou roli postavit dle vašich představ, ale v rozběhnutém kuse se prostě musíte naučit, co už někdo za vás vymyslel. A jelikož jsme každý jiný a originál, i kopie něčí práce v sobě pořád skýtá kousek originality onoho interpreta.

Hezky řečeno. Pojďme ale nepředbíhat. Narodil jste se v Malackách a už tam vás to prý v časném dětství táhlo k předvádění se a ke zpěvu.

Ano. Když jsem ve třech letech začal zpívat před potravinami a vydělal si na své první kinder vajíčko, tak jsem si řekl, že právě to mě bude bavit. Jak jsem si vydělával po malých obchodech, tak jsem zjistil, že má technika ale není dobrá na to, abych mohl hrávat po větších obchodních domech (smích). Tak jsem v sedmi letech začal studovat kytaru na ZUŠ Gbely. Čas ale ukázal, že za mikrofonem se cítím líp a začal jsem chodit na soukromé hodiny zpěvu k paní Zitke Orlické. Ta mě připravila tak dobře, že jsem mohl spokojeně odejít od obchodů a nákupních center k jiným krásným prostorům, a to už nejen sám, ale také se svojí kapelou (úsměv).

A žal jste nejen s ní i skutečné úspěchy...

No, dopracovali jsme se třeba k nějakým výsledkům na Evropském festivalu Golden Court Shoe, nebo na celoslovenských soutěžích Beat Fórum, Kapela Roku, Zlatý slávik, Pop Senica, Ružinovská Zlatá Vrana, Muzikálová hviezda atd. Také třeba na základě těchto »úspěchů« jsem začal na ZUŠ Gbely učit hudební skupiny už v 16 letech. A když jsem dorostl do výšky 185 cm, tak jsem zkusil i Česko-Slovenskou televizní show Elán je Elán, kde se mi motory zastavily na čtvrtém místě (smích).

Studovat jste ale šel na gymnázium?

Ano. Pro jistotu. Po absolvování Gymnázia Laca Novomeského v Senici jsem se ale už jednoznačně rozhodl pro umění. Byl jsem členem Záhoráckého divadla v Senici, a to byl pro mě impulz. Takže cesta byla jasná, měl jsem za sebou obchody, haly i televizi, zkusil i VŠMU v Bratislavě, kde jsem vydržel rok studia loutkařiny. Hodně jsem se tam naučil, ale cíl byl jinde... JAMU Brno, muzikálové herectví, studium v ateliéru Jany Janěkové!

A přišly i první role v Brně, mj. v tamních zmodernizovaných Kočkách. Nelákají vás i ty klasické? Nebudete náhodou na podzim v ostravských Cats?

To bohužel nebudu. Ale Kočky jsem měl moc rád jako interpret, bohužel jako diváka mě nikdy natolik neoslovily...

Do Prahy jste přešel v roce 2013. Od prvních rolí jste se stal idolem fanynek mladších i starších, prošel jste Hybernií (kde chystáte Doktora Oxe), Karlínem, Semaforem, Kongresovým centrem Praha, hrál jste v Divadle na Vinohradech, teď excelujete třeba v alternativním Divadle Na Prádle, v projektu »Tick, tick BOOM!« Můžete právě ten trochu víc představit?

Tick Tick Boom je nádherné představení se skvělými lidmi a hlavně živou kapelou. Je to po dlouhé době zase jiná práce, komornější. Tick Tick Boom je jinak představení, které řeší sumarizaci života hlavního hrdiny, kdy má oslavit své třicáté narozeniny a dává si dohromady, co vlastně dokázal, kde chtěl být, kolik peněz chtěl mít... Je to podle mě věc, kterou řeší každý jednou za čas. Nezávisle na tom, jestli je vám 30 nebo 50. Tick Tick Boom není klasickou ukázkou muzikálového divadla. Nedostáváme zde nabídku zásadního konfliktu, tudíž ani katarze není tak jasná. Spíš zasévá myšlenku, atmosféru, poselství. Ale jsou tam i krásné komediální momenty, které si velmi užíváme.

Nemůžeme se nezastavit u Rockyho, za kterého máte Thálii. Čekal jste, že tu zastíníte i vaši skvělou alternaci, dvojnásobného držitele této ceny Jana Kříže?

Nemyslím si, že došlo k zastínění. Každý z nás k té postavě přistoupil individuálně, po svém. Ale když je jasná režie, tak aranžmá se v zásadě nemění. Honza je dvojnásobný držitel ceny Thálie, a to mu už nikdo nevezme. Je to výborný hráč! Když přišla ta nabídka hrát Rockyho, bylo to jako ze snu a chtěl jsem tu příležitost využít naplno a dát té roli úplně všechno. Rockym jsem žil doslova 24 hodin denně půl roku v kuse!

Prý uvažujete o charitativním prodeji této prestižní ceny. Není to trochu škoda?

Není to škoda. Když si to s odstupem času všechno přehrávám, byla to vlastně první spontánní reakce, která ze mě vypadla, když se mě zeptali co s tou cenou udělám. Já si té ceny nesmírně vážím, není to o tom, že bych ji nechtěl. Ale přijde mi právě škoda, aby byla doma položená na poličce a prášilo se na ní. Proto jsem si řekl: To, že jsem cenu získal, už mi nikdo nevezme, je to prostě daný fakt a držitelem Thálie jsem se stal. Tak proč nevyužít vzácnosti a ojedinělosti tohoto uměleckého díla k tomu, aby to pomohlo na správných místech a lidem, kteří to potřebují mnohem víc (onkologičtí pacienti, výzkum ALS, dětské domovy...). Proto čekám na správnou chvíli a akci, kde by se tato věc odehrála.

Nedávno jste se zasnoubil se svou přítelkyní, rovněž herečkou, Kateřinou Sedlákovou a společně jste se vydali do Paříže. Co všechno jste v téhle evropské metropoli umění a modelingu viděli?

Jelikož na sebe kvůli pracovnímu vytížení nemáme moc času, tak to byl výlet plánovaný už pár měsíců předem. Museli jsme zesynchronizovat diáře a sjednotit se na několika společných volných dnech. Paradoxně to vyšlo na květen »lásky čas« a ještě k tomu jsme se rozhodli pro Paříž. Ideál!

Ve francouzské metropoli jsme strávili čtyři dny, oběhali některé památky jako Louvre, Sacre Coeur, Versailles, Eiffelovu věž, Moulin Rouge... Dokonce jsme bydleli přímo na Montmartru, takže jsem si byl vlastně pracovně prochodit místa, o kterých hraju jak v Muži se železnou maskou, tak ve Třech mušketýrech nebo v Angelice. Moc jsme si to užili. Nikdy jsem nečekal, že budu tak ohromen Eiffelovkou. Je to teda obrovská romantika. A hlavně večer, kdy se celá rozzáří...

Tak tak. Ještě matně vzpomínám. Takže nezapomenete na Eiffela a na co ještě? Co nějaký adrenalin. Přece jen Paříž je dnes i jednou z vyvolených metropolí novodobých uprchlíků...

No největší adrenalin jsme prožili ne kvůli migrantům, ale kvůli tamní napjaté sociální situaci. Málem jsme totiž nestihli letadlo! Autobus, který nás měl odvézt na letiště, nejel, tak jsme museli dalším. A ten kvůli zácpám a stávce v Paříži jel na letiště místo dvaceti minut skoro hodinu. Takže to bylo jako z filmu. Sprint přes celé letiště, halu, přímo do letadla (líčí intenzivně a pomalu zadýchaně ještě teď).

Prozradíte svým fanynkám a našim čtenářům, kdy bude svatba?

Zasnoubení jsme sice už od Vánoc, ale svatbu plánujeme až na příští rok. Chceme si to všechno v klidu připravit a užít si to co nejvíc. Vím, jak se na to Katka těší (úsměv).

A už víte, kam vyrazíte na svatební cestu?

To zatím nevíme, ale my na to společně určitě přijdeme (úsměv na závěr).

Roman JANOUCH

 

 

 

 

9. 6. 2018  Roman JANOUCH