Nankingský masakr. V Evropě málo známá apokalypsa

Když prezident Miloš Zeman v doprovodu manželky Ivany uctil 16. května 2017 památku obětí Nankingského masakru položením věnce v pamětní síni, připomínající tuto hrůznou událost, v čínském Nankingu, stal se prvním prezidentem ve výkonu funkce, který tak učinil. Tehdy se o tom naši občané mohli dozvědět z krátkého šotu v televizním zpravodajství. Co však víme o tomto válečném zločinu, nazývaném také Znásilnění Nankingu? Leccos napoví právě probíhající výstava v Národním domě na pražském Smíchově nazvaná Společné svědectví – Vzpomínka na Nanking 1937 (do 7. července otevřena denně 10-17 hodin; vstup volný). Pro ty, kteří nemají možnost zajet do hlavního města, přinášíme menší historický vhled.

V Nankingském masakru zahynulo v důsledku brutality Japonců více než 300 000 čínských lidí, zpravidla civilistů. Sedmého července 1937 rozpoutalo militaristické Japonsko rozsáhlou agresivní válku proti Číně, 13. srpna zahájila japonská armáda útok na Šanghaj a 12. listopadu ji dobyla. Hned poté začala ze všech směrů prudce útočit na město Nanking, tehdy hlavní město Číny, které obsadila 13. prosince 1937. Mnoho měst a vesnic bylo Japonci srovnáno se zemí již cestou k Nankingu.

Japonská zvěrstva

Během prvních šesti týdnů okupace (v rámci japonsko-čínské války) se japonští vojáci bez ohledu na mezinárodní úmluvy dopouštěli masového vraždění odzbrojených čínských vojáků i bezbranných civilistů. Kromě lidských ztrát byla zničena až třetina budov v Nankingu, došlo k 20 000 až 80 000 znásilnění žen (a dětí) a bylo vyrabováno velké množství veřejného a soukromého majetku. Japonci se neštítili stínat hlavy, řezat, střílet, zabíjet raněné v nemocnicích, pohřbívat zaživa, upalovat zaživa, usmrcovat rozsápáním psy, používat živé lidi k nácviku útoku na bodáky a jiných nepředstavitelných krutostí. Zkrátka apokalypsa biblických rozměrů! Nankingský masakr je nejvýraznější příklad japonských zvěrstev během války proti Číně. Číňané proto také uvádějí, že druhá světová válka začala již v roce 1937.

Jak ukazují panely přibližující tuto událost na pražské výstavě, například dva japonští podporučíci uspořádali soutěž, kdo z nich rychleji zabije sto Číňanů. Je možné pohlédnout na titulní stranu konkrétních japonských novin ze 14. prosince 1937 věnovanou této »soutěži« a na fotografii uvidět ony dva vrahy-výtečníky, dokonce s libým úsměvem!

Znásilnění! Znásilnění!

I jiná konkrétní zvěrstva výstava dokumentuje - přeživší těhotná žena bránící se znásilnění japonskými vojáky. Jako devatenáctiletá v sedmém měsíci těhotenství se skrývala ve sklepení uprchlického tábora. Devatenáctého prosince vtrhli do objektu tři japonští vojáci a jeden z nich se ji snažil znásilnit. Li – tak se jmenovala – se bránila. Ale dva zbylí vojáci ji pobodali na obličeji, nohou a břichu. Snad náhodou přežila, ale přišla o nenarozené dítě. Ještě v roce 2003 stařenka Li vyprávěla žákům o svém děsivém zážitku.

Japonci zřídili v Nankingu ihned po začátku okupace »zvláštní relaxační zařízení«. V těchto domech-vězeních byly násilím drženy čínské ženy, které se staly sexuálními otrokyněmi pro Japonce. Všechen děs je obsažen na jedné z fotografií v očích mladinké Číňanky, která musela být Japoncům po vůli. Po dobu 38 dní byla denně 7-10krát znásilňována. V důsledku toho onemocněla třemi druhy pohlavních nemocí. »Nikdy předtím jsem neviděl a neslyšel o takové brutalitě,« napsal si do svého deníku 19. prosince 1937 unitářský misionář působící v Nankingu James McCallum. »Znásilnění! Znásilnění! Odhadujeme nejméně 1000 případů v noci a mnoho i přes den. V případě odporu nebo projevu nesouhlasu následuje bodnutí bajonetem nebo kulka.«

[o]

Fotografie, ba dokonce filmy zachycující tato zvěrstva staly se po válce němými, ale výmluvnými svědky v procesu s japonskými vrahy během Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ. Probíhal v Tokiu od 3. května 1946. Tam byl souzen mj. Iwane Macue, hlavní strůjce válečných zločinů v Nankingu. Byl to bývalý hlavní velitel japonské císařské armády pro oblast centrální Číny. Tribunál jej odsoudil k trestu smrti oběšením. Japonský císař Hirohito však získal před procesem od americké vlády imunitu a nemohl být ani předvolán jako svědek.

Dokumentovali

Kdo zachytil události v Nankingu na filmový pás a objektivem fotoaparátu? Byli tací hrdinové. Například John Magee, jenž působil od roku 1912 v Nankingu jako kněz americké episkopální církve a misionář. Riskoval prozrazení a jistou smrt, když svou 16milimetrovou kamerou tajně natáčel důkazy o válečných zločinech Japonců. Zanechal tak záznamy nevyčíslitelné hodnoty – pro paměť lidstva.

Prvními reportéry, kteří informovali o Nankingském masakru, byli Američané Arthur Mencken, fotograf z Paramount Pictures, či Archibald Steel, od něhož vyšla již 15. prosince 1937 v Chicago Daily News zpráva s titulkem Příběh o Nankingském masakru: japonská vojska zabíjejí po tisících. Byla to první zpráva o události publikovaná na Západě.

Pomáhali

V atmosféře schylující se k Nankingskému masakru se mnozí Evropané a Američané, kteří zůstali v Nankingu (kde dosud působili jako ředitelé či pracovníci různých podniků a institucí z Evropy a USA), rozhodli vytvořit bezpečnou zónu na ochranu místních obyvatel. Přitom čerpali ze zkušeností francouzského jezuitského kněze Roberta Jacquinota de Besange, jenž založil podobnou uprchlickou zónu v Šanghaji. Nankingská bezpečná zóna byla otevřena 8. prosince 1937 a měla rozlohu 3,68 km2. Přijala až 250 000 Číňanů, uprchlíků ve vlastní zemi.

Na výstavě je možné se seznámit s členy Mezinárodního výboru pro Nankingskou bezpečnou zónu - byli jimi Američané Ernest Forster, Wilson Mills, Lewis Smythe a George Fitch, a dále John Rabe a Eduard Sperling z Německa. Rabe je Číňany nazýván Nankingským Schindlerem nebo Schindlerem Orientu (nosil pásku se svastikou a jeho příslušnost k Říši, japonskému spojenci, mu pomáhala v intervencích ve prospěch uprchlíků). Rabe pracoval jako manažer místní pobočky společnosti Siemens. Jeho zásluha spočívá v tom, že na pozemku svého domu ukrýval na 600 Číňanů.

Nelze zapomenout na Dána Bernharda Sindberga, který chránil uprchlíky v táboře o rozloze 1350 m2 pod dánskou vlajkou, nebo doktora Roberta O. Wilsona, jenž byl jediným chirurgem v Nankingu a ve dne v noci pomáhal čínským obětem, zbědovaným, zmrzačeným, zraněným a jinak zmučeným od Japonců.

Humanismus prokázaly i mnohé cizinky. Tak například Wilhelmina Vautrinová založila s pomocí dvou čínských kolegyň zvláštní výbor pro přeměnu areálu Univerzity Ťin-ling, kde působila jako děkanka pro studium, na útočiště výhradně pro ženy a děti. Často pracovala od časného rána do noci a odhodlaně vyháněla japonské důstojníky a vojáky, kteří se snažili do školního areálu proniknout. Tak se jí podařilo ochránit mnoho žen před znásilněním. Místní ji považovali za svatou. Vautrinová však kvůli dlouhodobému stresu začala trpět depresemi a 14. května 1941 spáchala sebevraždu.

Za zachování světového míru

Patnáctého srpna 1985 Číňané slavnostně otevřeli Pamětní síň obětí Nankingského masakru spáchaného japonskými útočníky. Areál, který se nachází v místě hromadného hrobu části obětí a nabízí návštěvníkům i výstavní expozice k této události, je postaven ve tvaru archy míru. V roce 2015 se památník zapojil do mezinárodní asociace muzeí spojených s druhou světovou válkou.

Čína nezapomněla na dávné hrdiny. V prosinci 2016 udělil Nanking, dnes hlavní město provincie Ťiang-su, in memoriam Medaili fialových kvítků míru šesti zahraničním osobnostem, které pomáhaly místním obyvatelům. Medaile je výrazem vděku za pomoc v nouzi.

Třináctého prosince 2014 si ČLR poprvé oficiálně připomněla Národní den uctění památky obětí Nankingského masakru jako výraz pevného postoje čínského lidu proti válečné agresi, za ochranu lidské důstojnosti a zachování světového míru. Tento den je stejně vážen, podobně jako české památné dny vypálení Lidic, Ležáků, Javoříčka a dalších míst, kde nevinné oběti vraždili němečtí nacisté.

Každých 12 sekund vyhasl život

Po slavnostní vernisáži výstavy 7. června, které se zúčastnili mj. velvyslankyně ČLR Ma Keqing či ředitel Zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák, se hosté a návštěvníci rozešli po výstavním prostoru. Bylo čirou náhodou, že mě při té příležitosti oslovila jedna čínská televize, jaké jsou mé dojmy a co říkám tomu, že Japonsko dosud odmítá odpovědnost za Nankingský masakr. Z internetových zdrojů je možné se dozvědět, že někteří japonští autoři skutečně udávají pouhých 3000 obětí, což je lživé. Japonská vláda tvrdí, že doložené počty jsou přehnané. Nad tím zůstává rozum stát – vždyť prokazatelné i hmotné důkazy a svědectví přeživších jsou k dispozici, a současnou generaci Japonců nikdo neobviňuje. Mej Ža-ao, čínský soudce Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ, řekl: »Netoužím po odplatě a nechci svalovat odpovědnost za naši krev prolitou v důsledku japonského militarismu na japonský lid. Domnívám se však, že zapomenutí této kruté minulosti by mohlo vést k budoucí katastrofě.«

Působivý je na výstavě nenápadný videoklip, který ilustruje každých 12 sekund smrt jednoho obyvatele Nankingu dopadem kapky vody. Každých 12 sekund zmizí jeden lidský portrét… Tři sta tisíc lidských obětí za šest týdnů totiž znamená, že každých 12 sekund vyhasl jeden život.

»Ať byly zmasakrovány stovky, tisíce nebo desítky tisíc lidí, ať už se to stalo v Evropě, Asii nebo v jiných koutech světa, šlo o zvěrstva proti civilizacím, na něž nesmíme my všichni, kdo milujeme mír, zapomenout«. S touto myšlenkou z tištěného průvodce výstavou (v českém a anglickém jazyce) se musí každý Člověk hodný toho jména ztotožnit.

Monika HOŘENÍ

(S využitím materiálů výstavy)

FOTO – autorka

25. 6. 2018  Monika HOŘENÍ