Tiché osudy aneb Neslyšící vyprávějí

Co se vám vybaví, když se řekne neslyšící? Někdo si možná vzpomene na olympionika, bobistu Jakuba Noska, jinému před očima oživnou vtipné scénky ze seriálu Čtvrtá hvězda. Společnost Tichý svět, která od roku 2006 propojuje svět slyšících a neslyšících a v současné době působí již v deseti krajích ČR (nabízí odborné sociální poradenství, sociální rehabilitaci, tlumočnické služby, vzdělávací kurzy aj.), spustila ve spolupráci s Hatefree Culture kampaň Tiché osudy, která od ledna, v průběhu celého roku, postupně představuje dvanáct neslyšících osobností.

»Každý měsíc zveřejňujeme na sociálních sítích a na internetu jeden inspirativní příběh neslyšícího člověka,« uvedla Eva Štípková, autorka kampaně Tiché osudy. »Jejich životy jsou pestré, každý se věnuje něčemu jinému a mají různé životní cíle, ale jedno mají společné. Neviditelný hendikep, kterého si většinová společnost nevšimne, protože není na první pohled patrný. Neslyšící se tak často dostávají do nepříjemných a složitých situací.«

Projekt Tiché osudy má za cíl odstranit rozšířené mýty o neslyšících a ukázat jejich příběhy tak, jak je vyprávějí oni sami. Jak vnímají své místo ve společnosti, co by poradili slyšícím, aby jim lépe rozuměli, nebo co by naopak vzkázali neslyšícím, aby je podpořili, poznamenala dále Štípková.

Projekt svým umem podpořila také fotografka a výtvarnice Eliška Podzimková, která ilustruje fotografie všech osobností, ke všem osudům. V rámci projektu tak vzniká dvanáct příběhů ve video i textové podobě s fotografiemi a jejími typickými ilustracemi.

Sportovkyně, doktorandka, polyglotka

V současnosti je na sociálních sítích uvedeno již několik příběhů. Mezi ně patří například vyprávění Jany Havlové, neslyšící právničky pracující v Kanceláři veřejného ochránce práv, sportovkyně a polyglotky. Na Facebooku Tichého světa je její medailonek, z něhož si dovolujeme volně citovat:

Jana Havlová je neslyšící sportovkyně a právnička, doktorandka, prezidenta Evropské unie neslyšící mládeže EUDY a uživatelka kochleárního implantátu. Ačkoli lékaři jejím neslyšícím rodičům na základě testů DNA sdělili, že bude s největší pravděpodobností slyšící, narodila se jako neslyšící.

Díky přístupu jejích rodičů a prarodičů se naučila český znakový jazyk, češtinu a postupně k tomu přidala dalších šest světových jazyků na různých úrovních. Již od dětství se setkávala s různými předsudky a podceňováním kvůli svému postižení. Vyrovnávala se s nimi po svém a usilovala o to, aby se jí podařilo vydobýt si místo i ve slyšící společnosti, což se jí maximálně povedlo.

Chtěla pracovat u policie nebo v armádě, to se jí však vzhledem k hendikepu nepodařilo, a tak se rozhodla, že bude studovat práva. Je člověkem, který se nevzdává a překonává překážky. Díky bilingvální výchově se pohybuje ve světě slyšících i neslyšících a cítí se součástí obou světů rovnocenně.

Jana žije ve spokojeném »manželství« se svou Kristýnou, o které mluví jako o nejlepší ženě na světě. Její sexuální orientace překvapila hodně lidí z okolí, ale, jak sama říká, většina to přijala v pohodě. Má vedle sebe rodinu a přátele, kteří ji podpořili a může se na ně spolehnout. Chce dokončit doktorandské studium, cestovat po světě a dostat se na deaflympiádu (olympijské zápolení neslyšících sportovkyň a sportovců).

A co Jana Havlová vzkazuje neslyšícím a slyšícím? »Aby byli otevření vůči novým věcem, odbourali své předsudky a aby se navzájem respektovali. Pokud mají nějaké sny a bojí se jich dosáhnout, tak těm bych ráda vzkázala, aby neklesali na mysli, věřili v sebe a bojovali. Budete nejen sebevědomější, zároveň budete sami sobě věřit a stanete se šťastnějšími lidmi.«

Specifika rodičovství

I další příběh mladé maminky Markéty Dvořáčkové je pro mnohé inspirativní, co všechno lze dokázat navzdory hendikepu. Opět volně citujeme z Facebooku Tichého světa.

Markéta Dvořáčková pochází z rodiny, ve které se postižení sluchu dědí již po několik generací. Se svým neslyšícím manželem vychovává dvě zdravé slyšící děti. Jaké to je, každý den propojovat svět slyšících a neslyšících?

Když se u Markéty v dětství projevila porucha sluchu, rodiče jí pořídili sluchadlo a rozhodli se u ní rozvíjet pomocí logopeda mluvenou řeč. Proto používá ke komunikaci český znakový jazyk, který považuje za svůj mateřský, a mluvenou češtinu s odezíráním. Ačkoli je pro neslyšící čeština vlastně cizím jazykem, ve volném čase Markéta ráda čte knihy. Lásku ke čtení získala díky mamince, která ji odmala trpělivě seznamovala s příběhy, slovy a obrázky.

Markéta se svými dětmi mluví a odezírá. Čtyřletá dcera už zvládá i znakovat, což používá zejména v dorozumění se s otcem. Ostatním dětem ve školce museli s učitelkou vysvětlit, proč její dcera při mluvení používá i znaky, dětem to přišlo zvláštní, protože to dosud neviděly. Komunikace občas trochu drhne i s ostatními maminkami, třeba na dětských hřištích či na besídkách ve školce. »Nerozumím, o čem si povídají, takže raději vyrazím ven s neslyšící kamarádkou,« říká Markéta.

Být neslyšícím rodičem má svá specifika. »Ze začátku jsme byli doma celou dobu, používala jsem sluchadlo a pomáhala mi světelná signalizace. Mám takovou chůvičku a noční vibrační budík. Bez toho bych se o dítě nemohla starat. Nejdůležitější je oční kontakt a kontrola zrakem,« vypráví své zkušenosti.

Neslyšícím i slyšícím Markéta Dvořáčková vzkazuje: »Je dobré se potkávat, vzájemně se podporovat a komunikovat. Neslyšící musí ukázat, co všechno umí, že se vyrovnají slyšícím. Měli bychom si navzájem pomáhat.«

Mezi příběhy jsou samozřejmě i ty mužské, tak například příběh sportovce Tomáše Pazdery, který si přivezl zlatou medaili jak z deaflympiády, tak z mistrovství světa neslyšících ve snowboardcrossu. Tvrdí, že neexistuje sport, který by neslyšící nemohli provozovat. »Záleží jen na kolektivu, jak neslyšícího přijmou.«

(mh)

FOTO – Eliška PODZIMKOVÁ

21. 8. 2018  (mh)