Půl století, jež uplynulo od 21. srpna 1968, poutá i zájem zahraničních médií. Josefa Skálu požádaly o rozhovor britské BBC i deník Guardian. Interview, poskytnuté jemu, nabízíme v českém překladu.

21. srpen 1968: mýty a skutečné kontury

Jak pohlížíte na 21. srpen 1968 – jako na invazi, nebo osvobození od hrozící kontrarevoluce?

Klíčový cíl byl vojenské povahy – dorovnat převahu sil NATO, narůstající západně od našich hranic. Moskva žádala Prahu, aby umožnila sovětskou vojenskou přítomnost v Československu, opakovaně už od počátku 60. let. Antonín Novotný, tehdejší prezident a první tajemník ÚV KSČ, tomu odolával. Chruščovovi a potom Brežněvovi opakovaně argumentoval, že pokud bychom té žádosti vyšli vstříc, anuluje to politický kapitál, který přineslo naše osvobození Rudou armádou. Dubček, který Novotného vystřídal, byl i favoritem Moskvy. Na Novotného zbyla role »obětního beránka«.

[o]

Když se roku 1988 ptal jeden novinář Gorbačova, jaký je rozdíl mezi ním a Dubčekem, odpověď zněla: »Pouze těch dvacet uplynulých let.« Vedlo by »pražské jaro« ke stejné pohromě jako »perestrojka«? Kdo na to odpoví jednoznačně, aniž dá průchod tomu, co by se líbilo právě jemu? Československo bylo průmyslově nejrozvinutější zemí východního bloku – i téměř jedinou s tradicí liberální demokracie (ač jen po dvacet let před Mnichovem). Před nároky další modernizace tak stálo dřív i urgentněji než většina jeho tehdejších spojenců. Takové změny, v ekonomice i politice, však vyžadují scénář i moc, schopné předejít nechtěným následkům. Nejvzdělanějším z »mužů pražského jara« byl Zdeněk Mlynář, takto i Gorbačovův spolužák na Moskevské státní univerzitě. Když se počátkem 90. let vrátil z emigrace, nevyhýbal se ani spletitým otázkám. Včetně té, může-li garantovat, že k obnově kapitalismu by nedošlo už samotíží »obrodného procesu«. Mlynář odpovídal na rovinu: »To opravdu nevím.«

Jednadvacátý srpen 1968 spadá do období bipolárního světa. Vojenskou silou razily své zájmy oba jeho póly. Za smrt 71 lidí, spojenou s invazí armád Varšavské smlouvy, už zazněl bezpočet upřímných politování. Většina z nich zahynula následkem nehod, a nikoli záměrně. V průběhu agrese Spojených států v Indočíně, probíhající v téže době, kosila smrt ten samý počet lidí každé dvě hodiny, avšak nepřetržitě po zhruba deset let. Většina z nich byla zavražděna v pravém smyslu – kobercovými nálety, napalmem, jedovatým Agent Orange a dokonce tak jako v My Lai (s téměř 500 oběťmi masakru, jenž nebyl zdaleka jediným svého druhu). Dvakrát víc lidských životů než v srpnu 1968 u nás padá jen na konto poslední izraelské reakce na projevy palestinského odporu. Agrese USA i dalších zemí NATO za »změnu režimu« povraždily miliony nevinných lidských bytostí jen v 21. století. Zaznamenal jste za to jednu jedinou omluvu?

Je něco takového v té souvislosti, zač by se měli stydět či omluvit komunisté?

Především za to, že nedokázali dvě věci – prosadit modernizaci způsobem, který by 21. srpnu předešel, a vést potom svou zemi způsobem vylučujícím restauraci kapitalismu.

Byl Dubčekův »socialismus s lidskou tváří« faktorem pozitivního rozvoje, nebo nebezpečným kacířstvím ohrožujícím systém, jak to viděli předáci spojeneckých zemí?

Otázky, které postavil na pořad, byly – jak už řečeno – legitimní. První podmínkou takových změn je však politická iniciativa, blokující snahy o restauraci sociální nespravedlnosti. Zkuste se projít tím, jak o nás v létě 1968 referoval západní »mainstream«. Netetelil se snad nadějemi, že v naší zemi dosáhne toho, co nebylo ani v silách vojenského nátlaku, ekonomické blokády a »špinavých triků« studené války proti socialismu? Proč nic podobného nehlásal na adresu reforem, prosazovaných Jánosem Kádárem – či dokonce v NDR už za dob Waltera Ulbrichta?

Jak se vám jeví samotný Dubček – byl to naivní snílek, nebo třídní zrádce ideálů strany?

Mezi předáky »pražského jara« byli bezesporu i lidé vzdělaní a schopní. Ti, v jejichž rukou se sbíhala rozhodující moc, však směrodatným nárokům doby neodpovídali. Před pár dny u nás vyšlo interview s armádním plukovníkem ve výslužbě. V roce 1968 patřil do špiček vojenského velení. Rok nato byl z armády propuštěn. Plukovník trvá na tom, že pro téměř všechny tehdejší členy vedení strany a státu nebyl 21. srpen až tak překvapením, ale spíš variantou, s níž v podstatě počítali – kdežto Dubček prý představoval naivní výjimku. Zač stojí lidé, neváhající pokračovat v politice s takovými následky? Živit dál naděje milionů lidí a pohrávat si s nimi – a kalkulovat zároveň s krokem, jenž povede k masovým frustracím? Být tehdy mužem č. 1 skutečný státník – řekněme Gustáv Husák – ukočíroval by jak reformy, tak vztahy se spojenci způsobem, který by k vojenské invazi nevedl.

Zasloužili si Dubček a jeho nejbližší ponížení, spojené s jejich ozbrojeným zadržením a nedobrovolnou cestou vojenským letounem do Moskvy?

Léto 1968 uvolnilo řetězovou reakci, která nadělila mraky těžkostí a politických ztrát nejen socialismu, ale i ostatním antikapitalistickým silám. Český kluk usmrcený sovětským vrstevníkem, který včas neubrzdil náklaďák nebo tank, je pro mne mnohem větší tragédií než »martýrium Dubčeka a jeho nejbližších« v moskevských vládních vilách. Skuteční státníci by buď projevili adekvátní iniciativu aspoň v této fázi, anebo by rezignovali a omluvili se. Většina špiček »pražského jara« si však raději hrála na »mučedníky« způsobem, udržujícím lidi ve slepých iluzích, i v následujících měsících.

Dubček (i mnozí jiní) byli později vyloučeni ze strany. Bylo to fér? Dá se za spravedlnost považovat to, že Dubček byl napřed poslán jako velvyslanec do Turecka a pak degradován na úředníka lesní správy (proti čemuž protestoval)?

Bránil snad Dubček tisíce členů své strany, vystavené »honům na čarodějnice« už od prahu roku 1968? Uměl se postavit nahlas aspoň za ty, kdo pod tím tlakem spáchali sebevraždu? Osobní dramata a ztráty měly dvě fáze. Prověrky od poloviny roku 1969 byly až druhou v pořadí. Klíčovou lekci, kterou to vše vysílá dnešku, probíráme přátelsky i s kolegy, kteří později podepsali Chartu 77, kdežto teď spolu táhneme za jeden provaz v »disentu« proti agresím USA a NATO, prolhaným »obrazům nepřítele« a jiným špinavostem »strany války«. Lidé, kteří se v politice neženou za kariérou a penězi, by si už nikdy neměli vjet do vlasů tak nesmiřitelně, jako v letech 1968 či 1989. Kdykoli k tomu dojde, tím třetím, kdo se nakonec směje jedněm i druhým, jsou »pragmatici« sledující výlučně vlastní prospěch. Právě takové »charaktery« hrály značnou roli i v obou »čistkách« kolem »pražského jara«. Řada z nich dokázala vydělat dokonce na obou. Tím víc to uměli znechutit široké veřejnosti.

Čím se dny invaze vepsaly do paměti vám osobně a co jste tehdy dělal (s vědomím, že jste byl ještě velice mladý)?

Když »pražské jaro« začalo, byl jsem v prvém ročníku gymnázia. To hlavní, co mi ta doba dala, bylo poznání, že lidem je radno měřit podle skutků, a ne slov, ať znějí sebelákavěji. Umí to zaskočit i způsobem, který nepotěší. Hemžila se tím i pozdější rozcestí našich dějin. Tím větší radost mám ze setkání s tehdejšími spolužáky. Nefalšované přátelství – a vzájemný respekt ke krédu každého z nás, známému už tehdy – nás pojí i po půl století.

Jak by se podle vás měli k invazi a kontroverznímu období »normalizace« stavět dnešní Češi?

Dějiny vykládá momentální vítěz, praví známé přísloví. Který z nich se ubránil subjektivnímu pohledu, podřízenému jeho vlastním cílům? »Přepisování dějin« však láme všechny rekordy právě za časů, zjančených z groteskní říkanky, že jsou »koncem dějin«. Habsburská monarchie, usurpující naši svobodu po tři sta let, má na svědomí statisíce českých životů. Která »komunistická učebnice« ji však vydává za »zločince« a »masového vraha«? Čtyřicet let socialismu je ostouzeno i ještě hysteričtějším slovníkem. A to dokonce i teď, skoro třicet let poté, co opustilo scénu tak pokojně a civilizovaně, jako ještě nikdo.

My, komunisté, jsme jedinou vlivnou politickou silou, která se k momentům vlastních dějin, jimiž se nemá důvod honosit, dokáže postavit sebekriticky. Má té cti a svědomí byť jediné procento konzervativec či liberál, klerikál nebo »reformní« socialista? Kdo z nich se omluví aspoň za veletoky nevinné krve a humanitární pohromy, padající na konto jeho kréda dnes, a ne o celé generace zpátky?

Kdo cítí veřejnou podporu v zádech, marnit čas démonizací svých předchůdců ho ani nenapadne. Teď jsou to ovšem hlasy protestu, a ne natěšené podpory, co vyhrává už i jedny volby za druhými. Proto ty horory, v něž se mění obraz poválečné etapy našich dějin. Zrestaurovaný kapitalismus vrátil do hry existenční stresy a sociální patologie, plně vymýcené už v prvých dekádách po válce. Čtyřicet let od konce 40. let představuje nejúspěšnější éru našich dějin – co do ekonomického růstu i sociální emancipace, suverénního rozvoje našeho hospodářství a jeho nezávislé pozice na světových trzích. Vše, co z nich inkasovalo za vysokou hodnotu, přidanou českými mozky a rukama, distribuovalo ve prospěch všech a každého. Právě to dokládají nesporná fakta i statistiky, které dnešní politika a média zbaběle zamlčují. Náš domácí produkt se na úroveň, dosahovanou už koncem 80. let, doškrábal znovu až kolem roku 2003. Roční spotřeba masa na hlavu je skoro o 20 kg nižší, než před »sametovým« velkým třeskem, i v roce 2018. Kolik podobných fakt jste připraven tlumočit britské veřejnosti?

Je-li řeč o roce 1968 a dvaceti letech, jež následovala, mimo vší pochybnost jsou hlavně dvě věci. Stát v čele »pražského jara« státníci, odpovídající objektivním nárokům, socialismus by byl ještě silnější, a to nejen v naší zemi. Protože tomu ale tak nebylo, komplex modernizačních změn to naopak zpomalilo – a některé v podstatě zablokovalo úplně. Těšit se Andropov zdraví, jež by mu umožnilo vést stranu a stát aspoň deset let – anebo přijít v polovině 80. let na řadu, řekněme, Romanov, a ne Gorbačov! Víra v »postkomunismus« je příznakem legrační duševní choroby dodnes. Nás, Čechy, by nesrazili do kolen cizí kolonie. Žili bychom v zemi nepoměrně bohatší i spravedlivější. »Velký bratr« a jeho oběžnice by si jaktěživ netroufli napadnout ani Jugoslávii, ani kterýkoli z dalších terčů svých agresí. Evropou by se nehnalo ani migrační tsunami, ani vlna terorismu. Trubadúrům sociálního darwinismu by zavřely zobák samy západní »politické elity«. A právě to by mimochodem předešlo i reprízám »Velké recese«. Teď je její druhá vlna, garantovaně ještě ničivější než ta před deseti lety, jen otázkou času.

Má komunismus, viděno o půl století později, v České republice i okolním světě budoucnost?

»Postkomunismus« trumfuje všechny politické iluze, oblbující lidi už před ním. Předivo problémů, s nimiž si kapitalismus nemá jak poradit, se kvapem rozrůstá. Svět míří na civilizační křižovatku, nemající srovnání. Průchodné, civilizované a udržitelné řešení všeho, co nemá kudy obejít, leží až za horizontem systému, »tunelujícího« drtivou většinu lidského společenství. To proto je síla, mířící k lepší budoucnosti, tolik ostouzena a zároveň rozkládána chimérami, které ji mají odzbrojit a změnit v »užitečného idiota«. Ustát ten tlak – a polít emancipační potenciál živou vodou – je cíl, jenž za to stojí. Poptává plné nasazení i maximální politickou invenci. Hektický závod s časem je tu znovu. Po trpkých lekcích, které mu vzkazují ty dřívější, už do nepravých rukou padnout nesmí.

28. 8. 2018  redakční zpráva