Rozhovor Haló novin s rotmistrem Danielem Lehotským ze slovenské obce Hybe

Válka, to je peklo na zemi

Tento rozhovor byl pro nás zvlášť zajímavý, neboť v sobě obsahoval paradoxy, které píše sám život. Člověk si uvědomí rozdíl mezi tím, co musíme a co chceme. A hlavně jak jsme schopni odvážně čelit všem těm absurdním situacím ve společenských procesech. A to je i tento příběh. Plnit úkoly tak, jak nás doma naučili, nebo vzdorovat od začátku a nést rizika, která by zasáhla i vaše nejbližší? Války mají smysl pouze pro ty, co si z nich udělají mocensko-ekonomický profit. Bez ohledu na utrpení a ztrátu na lidských životech. Paradoxy tohoto příběhu jsou svědectvím dané doby. Mají však nadčasovou rovinu.

Jak to tedy s vámi bylo?

Všichni vojáci Slovenského státu byli povoláni do armády, která sloužila Německu, potažmo hitlerovskému Německu, pro boj proti Sovětskému svazu. Vojáci často z téhle armády chtěli utéct a bojovat naopak se Sovětským svazem proti Hitlerovi. Bylo to však obtížné, takže se to každému nepovedlo. Ale popořadě.

Jak probíhal nástup k slovenské armádě?

Nastoupil jsem jako mladý odvedenec do Kubína, jako voják, v říjnu roku 1941 do pěšího pluku čtyři a zařazen jsem byl do sedmé roty, která sídlila v Kubíně. Tam jsem byl asi měsíc. Jenže, jak zjistili, že mám měšťanskou školu, tak mě přeřadili do Liptovského Mikuláše. Tam jsem absolvoval účetní kurs a po dvou měsících jsem byl převelen zpátky do Kubína.

[o]

Tam jsem se dozvěděl, že půjdeme do Sovětského svazu. Vyfasoval jsem veškerou výzbroj a odešel do Prešova. Když se to dozvěděli můj otec a matka, že jdu do Ruska, tak mi přišli naproti až do Kralovan. Tak mě vyprovodili a s velkým pláčem se se mnou loučili. Hrozně jsme všichni plakali. V Prešově jsem byl do března, až přišel rozkaz přesunout se do Ruska.

Jak vypadal samotný transport?

Jednoduše. Přistavili vagóny pro dobytek, vystlali je trochu slámou a uprostřed každého byl takový ohřívač. Naložili nás se vší výzbrojí a vzpomínám si, že nebylo možné si tam lehnout a pořádně se vyspat, takže jsme jen seděli. Věřte mi, že to byly strašlivé podmínky. Moje maminka se dozvěděla, že tento transport zastaví v Liptovském Mikuláši, tak mi připravila večeři. A teď si představte, jak moje maminka plakala, že jediný syn jí jde do války! To byl hrozný zážitek.

Protože jsem měl účetní kurs, přidělili mě rovnou do účtárny se zařazením pomocný účetní. Víte, armáda se skládala ze samotných vojáků určených k boji a potom také z intendantů, kteří mají na starosti hospodářské služby. No a následně jsme šli do toho Sovětského svazu. To jsme jeli tímto transportem asi čtyři dny a vystoupili jsme v Žitomíru.

Bojoval jste proti Sovětům ve slovenské armádě?

Já jako intendant jsem nebyl přidělen k bojovým jednotkám. Takže jsem de facto nebojoval. Měl jsem na starosti zásobování jídlem, ošacením a penězi, to byly moje úkoly, které jsem plnil jedenáct měsíců. To vše pořád pro hitlerovské Německo. Jinak jsem přežil boje, kdy nás přepadli sovětští partyzáni. Vše jsme dostávali, každých deset dní jsem chodil fasovat »na prapor« jídlo, ale masem jsme se museli zásobovat z vlastních zdrojů, přesněji řečeno maso jsme brali ruskému obyvatelstvu. To bylo smutné.

Co následovalo?

Po určité době přišel rozkaz, že – tehdy už desátník Lehotský má zkrácenou službu na sedmnáct měsíců a dvacet tři dní, a také tam stálo, aby mě propustili do mimočinné služby. A tak, jak mě propustili, jsem se ocitl v květnu zpátky doma. Moji chlapci stále bojovali proti Rusku, ale, jak to mám říct, často to bylo jen naoko, vlastně nebojovali.

Ale jeden útok sovětských partyzánů jsem zažil. Šel jsem ochutnat stravu na rotu a v tom jsme se dostali do palby od partyzánů. Ta palba trvala celou noc. A já se skryl v takové garáži, kde byla díra do země, ve které jsem strávil celou noc, co jsme byli pod palbou. Nestalo se mi nic, zůstal jsem naživu. To byl můj jediný bojový zážitek z těchto bojů s ruskými partyzány, kterých bylo asi dva tisíce, jak jsem se pak dozvěděl.

Co jste dělal, když jste dorazil domů?

Doma jsem jednoduše spokojeně hospodařil. A najednou se vyhlásilo Slovenské národní povstání, to byl 29. srpen 1944. Ve vyhlášce stálo, že mají nastoupit všichni, kteří nedosáhli 40 let, a to v jakékoli hodnosti, do Liptovského Mikuláše proti Němcům. Při nástupu jsem zahlásil, že jsem účetní a hned mě zařadili jako účetního.

Protože proti nám stála velká německá přesila a my museli ustoupit úplně do hor, Slovenské národní povstání došlo k porážce. Celé povstání pak brzy skončilo a i Němci se stáhli. A my jsme se rozešli smutní domů. Část účastníků utekla v tomto čase do Sovětského svazu k Rudé armádě.

Jak to bylo s vaší účastí v československému sboru?

Přišla nová vyhláška, že musí nastoupit všichni do třiceti roků, to pak bylo upraveno na pětatřicet roků. Tak jsem opět nastoupil v Popradě, kde jsme se prezentovali. Tam však už věděli, čím jsem, a ihned mě zařadili do »HS«, tedy do hospodářské správy. Přidělen jsem byl tentokrát do bojové jednotky, byť znovu jako intendant. Po čtyřech dnech si mě povolali a stal jsem se účetním polních pekáren.

Když jsem se dostal do kanceláří, byl tam jeden takový starý účetní, který nemohl nikoho za sebe jako náhradu sehnat. Dal mně účetní příklad, který jsem vypočítal a on řekl, že jsem první, kdo tento příklad spočítal na poprvé bez chyby. Když potom odešel do civilu, tak jsem jej plně nahradil v zásobování. Dohromady jsem zásoboval přibližně 14 tisíc vojáků. A nebylo to lehké, každý den zajistit stravu pro tolik hladových krků, věřte mi. A za to, že jsem vše vždy v pořádku obstaral, mě povyšovali na četaře, rotného a rotmistra. A tuhle práci jsem vykonával až do poloviny listopadu 1945, kdy přišla demobilizace a rozešli jsme se domů.

Nakonec mi přiznali podle zákona, takzvané »255«, že jsem bojoval proti Němcům, ale jedenáct měsíců předtím mi neuznali, jelikož jsem bojoval proti Rusům. Tak to tedy tehdy bylo.

Přesto, povězte nám, zda jste prožil nějakou dramatickou chvíli, tedy kromě onoho útoku sovětských partyzánů?

Zažil. Jednou bylo potřeba jít ve třech na stráž, a když jsme na tuto obhlídku vyrazili, zjistili jsme, že někde v dáli svítí světélko. Říkali jsme si, že to obhlédneme. Když jsme došli ke světlu, viděli jsme rozdělaný oheň před starým stavením na samotě. Povídali jsme si a najednou dupot a dva vojáci nedaleko před námi. Začali střílet a volali »Halt, halt« a desetkrát do nás vypálili, naštěstí ani jednou netrefili. A já na ně volal »Ruce vzhůru!«. Oni dostali strach a zvedli ruce, i se zbraněmi, nad hlavu. Já křičel »Kdo jste? Co tu chcete?« a podobně. Neodpovídali, tak jsem si myslel, že je to nepřítel. A tak jsem odjistil pušku, že jestli se úplně nevzdají, střelím…

Zmáčkl jsem spoušť, ale puška nevystřelila. Nastal zvláštní okamžik. To se ještě dvakrát opakovalo, až mi ten jeden řekl, jak se jmenuje. A já ho znal podle jména ze seznamu na zásobování. Ukázalo se, že byli ke mně přiděleni na pomoc. Tak jsme byli šťastní, že jsme se nepostříleli navzájem. Byl to hrozný zážitek.

Až na základně jsem zjistil, proč má puška nestřílela. Nu, protože byla od vazelíny. Po očištění střílela bez problémů. Proč vám to ale říkám. Říkám to proto, aby ti, co tohle budou číst nebo to uslyší, si uvědomili, jak zbytečné a nesmyslné situace mohou nastat. Navíc se mohou stát osudnými pro lidský život. Jak nesmyslné jsou války samy o sobě!

Ještě nám vysvětlete, jak to, že jste ve slovenské armádě dostal zkrácení služby?

To bylo tak. Můj otec byl invalidní, měl ruku ochrnutou a zmrzačenou. A někdo mu poradil, ať napíše žádost, abych se o něj mohl starat a zastal hospodaření. Můj otec to vše sepsal a odeslal, a žádosti se vyhovělo. To je vše. Není třeba v tom nic hledat.

Co byste vzkázal novým generacím vzhledem k tomu, že doba je napjatá a již veřejně se hovoří o tom, že Evropa už prý žije příliš dlouho v míru a tak má očekávat válku?

Co jim můžu vzkázat? Aby spokojeně pracovali a žili v míru, aby si odpouštěli jeden druhému a naopak si pomáhali. Aby věděli, že všichni máme určité chyby a měli i pro toto pochopení. A taky, aby hodnotili více ty kladné stránky či činy nás všech, a nezabývali se jen těmi zápornými stránkami. Aby si vážil člověk člověka. A to vše v lásce, porozumění a míru. Protože válka, věřte mi, to je peklo na zemi. Kdo to nezažil, nemůže pochopit.

Roman BLAŠKO a Ján ŠPIČÁK

29. 8. 2018  Roman BLAŠKO a Ján ŠPIČÁK