Škola za dveřmi

Máme za sebou vskutku parné horké dny, ba i týdny. Řeknu vám, že už jsme se takhle dlouho neohřáli. Komu je však horko, ať si rozepne kabát. Jak pravil Napoleon svým vojákům, když se u Slavkova ocitl v nejprudší palbě.

Na polích a lánech již skončily žně, strniště se rozorala a nenápadně začíná z luk foukat. Což znamená jediné, léto končí a nastává nám nový školní rok. Je to jako, když se s železnou pravidelností střídá čtvero ročních období. Pravda, v posledních letech to vypadá, že z tohoto kvarteta jaro a podzim vypadly, neboť léto se zimou si vystačí sami. Vždyť zimy bývají nijaké ,»na blatech«, ale když se má přiblížit jaro, zima si postaví hlavu a ještě v dubnu spustí sníh. No, a v květnu zde máme třicítky. Ale to jsem meteorologicky odbočil, poněvadž příroda a počasí jsou taktéž na hlavu postavené. A pak, že toto privilegium má jen tuzemská politika!

[o]

Přestože ještě kalendářně panuje babí léto, školní rok začíná. Když jsem v 80. letech v rodné Třebíči navštěvoval základní školu, příliš jsme se do školy po letních prázdninách nehrnuli. Komu by se taky chtělo opouštět sladký život dětského nicnedělání. Přesto jsme se aspoň trochu těšili, že se zase po dvou měsících volna uvidíme s kamarády, a budeme si vyprávět, kde všude jsme byli. Pravda, tehdy jsme si sdělovali, že jeden z nás jezdil na chatu k místnímu Steklému rybníku, další byl na Vranovské přehradě, no a třetí v Jugoslávii. Co na tom záleželo, že jsme nemohli navštívit Kapverdské ostrovy, Thajsko či arabské Emiráty. Některým dnešním dětem se to poštěstí, ale nemyslím si, že by štěstí spočívalo právě v tomto. Důležitá je fungující rodina, a když mají oba rodiče práci. Žel v této době není jedno ani druhé vůbec samozřejmostí. Rád vzpomínám, kterak jsme se v té době věnovali mimoškolním aktivitám, na sídlišti se hrál fotbal a hokej s tenisákem – tzv. banďák, jezdilo se hodně na kole a běhalo po venku. O tohle jsou dnešní děti ochuzeny, neboť mají notebooky, tablety, mobily a všelijaké elektronické potvory.

A dnešní kvalita výuky? To už je pravý kámen úrazu. Za nás nebylo tolik dětí, co měly všelijaké výukové úlevy. Přijde mně, jako by dneska vymýšleli všelijaké ty disgrafie, disortografie, a jim podobné, aby měli psychologové co dělat. Ve školách se zkouší všelijaké alternativní a genetické metody výuky, ale přijde mně, že by nebylo na škodu pořádně procvičit mozek učebním drilem. Když to za nás fungovalo (a naše vzdělávání bylo skutečně na špici), tak proč od osvědčených metod upouštět. Ono je to jako ve zdravotnictví a vědeckém výzkumu. Tam se to také po roce 1989 muselo překopat, aby se to později draze a složitě vracelo nazpět.

Nechme nyní stranou kvalitu tuzemského vzdělávání, neboť ta je asi taková, že někde je výborná, jinde chvalitebná, a na některých školách nestojí za to, aby tam děti docházely. Takže pohlédněme na samé školáky - naše mládí, naši budoucnost. Ve škole je nečeká jenom vzdělávání – četba, psaní, počítání či biflování se rostlin a našich obrozenců. Děti také zažijí všelijaká dobrodružství v kroužcích, při školních akcích, ale i s kamarády. Měli bychom jim utvořit co nejlepší prostředí, aby se do školy těšily a měly na co vzpomínat. Víc, doufám, dodávat není třeba.

Radek NEJEZCHLEB, předseda OV KSČM Jindřichův Hradec

31. 8. 2018  Radek NEJEZCHLEB