Býval jsem obézní, přiznal Muž roku 2018

Vítězem soutěže Muž roku 2018 se přesně před týdnem v Náchodě stal čtyřiadvacetiletý strojař Jiří Kmoníček z Šestajovic u Prahy, který dostal od poroty nejvíce hlasů. Do letošního 19. ročníku se přihlásilo 921 uchazečů, loni jich bylo 784. Na pódiu náchodského divadla se ve finále utkalo 12 mužů ve věku od 23 do 29 let a zbyl jen jeden vítěz. A právě s ním jsme při té příležitosti natočili následující rozhovor. Doufáme, že dospějete stejně jako my k závěru, že to bylo vítězství ryze zasloužené!

Svěřte se, jaké jsou vaše aktuální pocity pár dnů po finálovém úspěchu?

Aktuálně to pořád vstřebávám. Strašně si tu výhru užívám a jsem neuvěřitelně šťastný! Nečekal jsem, že zvítězím, ale dělal jsem pro to maximum.

Jak vlastně probíhala vaše příprava na »velké finále«?

Každý den jsem sportoval, snažil se dodržovat správný jídelníček a správně spát. Bohužel jsem do toho musel pracovat. Až teprve v posledních dnech jsem si vzal volno z práce a soustředil se jen na to finále.

Věděli všichni ve vašem okolí, včetně spolupracovníků, do jakého dobrodružství se pouštíte?

Ano, věděli to jak kolegové z práce, tak moji přátelé a prakticky každý v obci, kde bydlím. Všichni mě podporovali a já si té podpory hrozně moc vážím.

Máte takřka dokonalou postavu. Co vše pro to musí člověk udělat, aby vypadal jako vy?

Děkuji za pochvalu. U mě je to docela zajímavý příběh… Cvičím už odmalička, ale ne vždy jsem měl vypracovanou postavu. Jako malý jsem sportoval. Šest let jsem chodil na karate, potom jsem dělal fotbal, florbal a atletiku, ale v nějakých patnácti letech jsem hodně přibral. Až by se dalo říci, že jsem byl obézní! Maximální váha dělala 105 kilogramů…

Čím to?

Hodně jsem jedl. Babička pracovala v restauraci, tudíž byla vynikající kuchařka. Chutnalo mi a málo jsem se pohyboval. Teprve se vzrůstajícím věkem a měnícími se prioritami jsem začal dbát na to, co jím a kolik toho sním. Začal jsem sportovat, abych nějak vypadal…

Prozraďte, kolikrát týdně teď chodíte do posilovny?

Možná vás to překvapí, ale já do klasické posilovny nechodím. Spíše cvičím venku na hrazdách. A kolikrát týdně? Záleží na tom, kolik mi zbude času. Někdy třikrát týdně, někdy také každý den…

Jaký je váš recept na správný jídelníček? Co byste doporučil, dejme tomu, osmnáctiletému klukovi, který by chtěl jednou vypadat jako vy a třeba se i přihlásit do soutěže Muž roku?

Osmnáctiletému bych doporučil jíst pravidelně každé tři hodiny. Já se navíc snažím jíst pomalu, protože když se člověk nají rychle, tělo si ani neuvědomí, že je přejedené. To mu dojde až později – a vy se najednou cítíte těžce a plně a zjistíte, že stačila poloviční porce. Kromě toho se snažím jíst více bílkovin než sacharidů. A do toho ovoce, zeleninu, hodně masa a mozzarelly. Tu mám hrozně rád a můžu ji mít klidně pětkrát denně!

V tom se shodneme. K mozzarelle se ideálně hodí rajčata…

Vidíte, a právě tohle se u mě tluče. Odmalička nemám rajčata v lásce…

Co bylo pro vás od počátečních castingů až po finálový večer tím nejtvrdším oříškem, dá-li se to tak říci.

Volná disciplína. Dlouho jsem přemýšlel, co mám předvést, aby se to publiku líbilo. Vymyslel jsem toho opravdu hodně, ale nic z toho se mi nezdálo dost dobré, že bych tím měl diváky oslnit. Až když už jsem se dostával do úzkých a blížil se čas, kdy mám oznámit, co budu předvádět, přišel nápad. Doslova na poslední chvíli. Pomohla mi pole dancerka Julie Nachtigallová, která se mnou při nácviku tanečního čísla strávila hodně času, a dokonce si kvůli tomu odepřela dovolenou. Jejího času a ochoty si moc cením! Patří jí obrovský dík.

Prozradíte, jaké varianty volné disciplíny připadaly původně do úvahy?

Jednou z variant bylo cvičení na bradlech, v úvahu připadal i zpěv, ale mé okolí si tím nebylo jisté. Já sám dokážu tvrdit, že jsem dobrý zpěvák maximálně ve sprše (smích). Napadlo mě také komediální vystoupení, protože tanec jsem zavrhl už na samém začátku. Ale potom jsem se k němu zase vrátil, a jak vidno, bylo to dobré rozhodnutí.

V soutěžích typu Miss bývají dívky označovány vesměs za velké rivalky. Říká se, že by si nejraději vyškrábaly oči a podřezaly podpatky. Jak tomu bylo u vás, v klání mezi muži?

Byli jsme skvělá patra a pomáhali si úplně se vším. Až mi to připadalo, jako že jsme sportovní mužstvo, které bojuje za společný týmový úspěch, a nikoli jeden proti druhému. Kdykoli se někdo ocitl v úzkých a potřeboval pomoc, ten druhý mu ji ochotně poskytl. Moc mě těšilo, jaká přátelská atmosféra mezi námi panovala! S Danielem Koždoněm a Cao Thanh Tungem jsme dokonce společně chodívali na hrazdy nebo třeba na oběd – zkrátka jsme spolu trávili i volný čas.

Vítězství v soutěži Muž roku s sebou každoročně nese i jednu »povinnost«. Zanedlouho budete reprezentovat Českou republiku v mezinárodní soutěži Mister International. Jak se těšíte? A jak hodláte pilovat angličtinu?

Velice těším a angličtinu chci procvičovat, jak nejvíce to půjde.  Budu navštěvovat kurzy, navíc mám přátele ze zahraničí, s nimiž komunikuji, čímž si též trénuju jazyk. Koukám na anglické filmy, čtu anglické titulky a projíždím různé internetové stránky. Zkrátka, už teď piluji, seč to jde!

Mohu se zeptat, zda jste aktuálně zadaný, nebo volný?

Aktuálně jsem nezadaný.

To je výzva, ne…?

Ano, dá se to tak i brát (smích).

Kdybyste měl popsat své kladné, ale zároveň i záporné stránky, co byste v prvé řadě uvedl?

Mezi kladnými bych určitě zmínil pracovitost, komunikativnost při jednání s lidmi a slušnost. Řekl bych, že jsem i skromný. A naopak mezi záporné stránky patří hlavně netrpělivost. Už od malička chci všechno hned. A také jsem vždycky byl hodně prchlivý, na čemž jsem ale v poslední době dost zapracoval a už se ovládám mnohem lépe, než když jsem byl v mladším věku.

Čím jste chtěl být jako malé dítě? Měl jste i jiné sny než strojařinu?

Strojařinu mám rád odmalička. Věnoval se jí děda i tatínek. Já jsem k nim vzhlížel a přál si, abych byl jednou tak šikovný jako oni. Jistě, byly i jiné sny. Někdo se touží stát popelářem, já chtěl být například hercem, kosmonautem nebo pilotem. Ale znáte to, jak se tak věci v průběhu dospívání mění, u mě zvítězila strojařina…

Kdybych měl v ruce křišťálovou kouli a v ní mohl vidět Jiřího Kmoníčka za deset let, co byste tam chtěl spatřit?

Sám sebe bych rád viděl jako úspěšného a spokojeného člověka, který činí šťastnou svoji rodinu a své blízké. A určitě bych chtěl být finančně zajištěný.

Právě u toho bych se rád zastavil. Nepůjde teď strojařina tak trochu na druhou kolej?

Ano, momentálně půjde. Budu se snažit vyniknout v modelingu a v showbyznysu jako takovém. Když už jsem do této sféry pronikl, chci do toho jít naplno!

Jak k tomu vlastně došlo, že jste se do té nové sféry vydal? Koho napadlo vás přihlásit na první casting na Muže roku?

Začalo to de facto tak, že mi spousta přátel tvrdila, že vypadám dobře a měl bych zkusit štěstí v modelingu. Zaregistroval jsem se v agentuře Cast Me a pan Michal Doležal mi po nějakém čase navrhl, jestli nechci zkusit soutěž Muž roku. Řekl jsem si: »Proč ne? Zkusím to«. Rád přijímám výzvy. A tak jsem se dostavil na casting, kde jsem očekával, že budu mít trému. Jenže ta nenastala! Naopak – příjemně jsem si popovídal. Byl to takový milý ranní rozhovor, no a pak už šlo všechno strašně rychle (úsměv)…

Petr KOJZAR

FOTO – ČTK/Josef VOSTÁREK

1. 9. 2018  Petr KOJZAR