Škola základ života

Název oblíbené české komedie, který by měl být stálou výzvou. Výzvou, abychom si uvědomili, že vzdělání by mělo být naším největším bohatstvím. Tím, co společně s rodinou všestranně rozvíjí člověka, jeho myšlení, poznání, co mu pomáhá pochopit svět a jeho souvislosti, uplatnit se v něm. Prostředkem k tomu by měla být právě škola. Škola založená na kvalitním vzdělávacím systému a opřená o fundované učitele. Škola, která poskytuje vzdělání podle potřeb společnosti i žáků. Pamětníci mi jistě dají zapravdu, že škola před 30 lety tyto požadavky naplňovala a také měla výsledky. České školství mělo ve světě jméno a pro mnohé bylo vzorem. Ať už se jednalo o předškolní vzdělávání, systém jednotné základní školy s vnitřní diferenciací či o učňovské školy naplňující potřeby pracovního trhu (k tomu ovšem bylo nutné, světe, div se, plánování). Co bylo zvlášť uznávané, to bylo školství speciální, poskytující každému dítěti vzdělání podle jeho možností a schopností.

[o]

A potom začal zlom. Toužili jsme po tom, být za každou cenu světoví. Dohnat vysoké počty »vysokoškoláků« ze Západu. To, že se do těchto statistik započítával kdejaký absolvent několikaměsíčního kurzu, už nikdo nevnímal. A tak se všechno minulé poplivalo a začala nová doba. Jako houby po dešti vznikaly školy soukromé, církevní, alternativní, kde si žáci sami určují, jestli se zrovna chtějí učit, nebo ne, co a jak dlouho se chtějí učit. Učitelé ostošest kopírují různé texty, protože učebnice přece nejsou potřeba a navíc jsou v taškách příliš těžké. Byl odsouzen dril a biflování a nastala svobodná výchova. Nakonec, proč se učit? Všechno se dá najít na zaručeně pravdivém internetu. Ani matematiku nepotřebujeme, vždyť máme kalkulačky. Žáci musí přestat být stresováni. Někde tak zrušili i školní zvonění, někde zavedli školu až od 9 hodin, aby se děti po nočním sledování televize mohly v klidu vyspinkat, jinde přestali žáky traumatizovat známkami a zavedli slovní hodnocení. Rozvinula se diskuse, zda má kantor vůbec právo zatěžovat žáky domácími úkoly či jestli jim nepůsobí trauma písemka a diktát. Ale i tady se našel recept, zavedli jsme domácí (individuální) vzdělávání. Pravda nejdřív jen pro první stupeň základní školy. Ale co si chudák děcko počne na druhém stupni? A tak jsme možnost učit potomka doma rozšířili i pro druhý stupeň. Spolu s těmito všemi změnami se změnil i vztah k rodičům, nakonec, co kdyby se rozhodli sponzorovat podfinancovanou školu.

Problém nastal, když bylo najednou málo dětí, ale hodně škol. I to se však vyřešilo. Vždyť o žáky se přece musí bojovat. Snížíme nároky, v základních školách nalákáme na různé speciální vzdělávací programy, u středních škol zrušíme přijímačky i státní maturitu, a že máme málo vysokoškoláků? To by bylo, abychom nedohnali svět. Soukromé vysoké školy mají dveře otevřené pro každého.

Jenomže to podbízení se žákům i rodičům, opuštění starých osvědčených metod, praxe i zkušeností, snižování nároků, proklamování samých práv a žádných povinností brzy přineslo své ovoce. Učitel ztrácí svou autoritu a přirozený respekt, žáci propadají u znovuobnovených státních maturit, v mezinárodních hodnoceních se propadáme stále níž.

A tak bych na začátku nového školního roku chtěla popřát učitelům, aby přestali být zavaleni administrativou, vymýšlením všemožných projektů a hloupými výmysly typu inkluze a mohli v klidu učit. Nepedagogickým pracovníkům, kteří zabezpečují chod školy, aby nemuseli čekat na zvýšení platů až do ledna. Aby byl splněn slib, že jejich ostudně nízké platy se zvýší hned od září. Žákům přeji, aby se toho hodně naučili v přátelském prostředí třídy. Rodičům, aby společně se školou vštípili dětem ty nejcennější lidské hodnoty. A nám všem, aby se škola společně s rodinou znovu stala základem života.

Marta SEMELOVÁ

1. 9. 2018  Marta SEMELOVÁ