»Rašínova« měnová reforma bez příkras

Měnová reforma v roce 1919 po vzniku samostatného Československa se ve srovnání s původními plány povedla jen částečně. Úspěchem byl vznik oddělené samostatné měny. Další z cílů, kterými byly snaha zabránit inflaci a vytvořit vlastní národní banku, se nezdařily. Tvrdí to historička Antonie Doležalová působící na Institutu ekonomických studií FSV UK a Robinson College Cambridge University.

Cílů měnové reformy v roce 1919 mělo být dosaženo okolkováním bankovek, stažením poloviny oběživa během kolkování a vybíráním silně progresivní dávky z majetku.

V historiografii dlouhodobě uváděné tvrzení, že Československo se jako jediné dokázalo s problémem rozluky společné rakouské měny vypořádat a výsledkem pak byla nejsilnější středoevropská měna, tak není podle Doležalové jednoznačné.

Tehdejší ministr financí Alois Rašín se podle Doležalové díky odluce stal politickou hvězdou evropského formátu. »Psaly o něm noviny po celé Evropě, The Economist ho dokonce označil za kandidáta na evropského ministra financí,« uvedla. Další skutečnosti z počátků československé měny ovšem Doležalová zpochybňuje, a to například ve studii Měnová politika jako výsledek velkých ambicí.

Dříve než Československo provedlo měnovou reformu Srbsko nebo Itálií obsazená část Tyrolska, upozornila Doležalová. Srbsko již začátkem roku 1919 přešlo od korunové k dinárové měně včetně sčítání a okolkování bankovek, omezení jejich vývozu a dovozu, a odnětí platební schopnosti bankovkám vydaným po válce.

Prudký vzestup cen

Stejně tak podle Doležalové reforma nebyla naplánována jen ministrem financí Aloisem Rašínem. »Nebyla to ‚Rašínova‘ reforma, ale výsledek diskusí mezi ním, budoucím prvním guvernérem národní banky Vílémem Pospíšilem, budoucím kapitánem československého meziválečného průmyslu a ředitelem Živnobanky Jaroslavem Preissem a ekonomy Janem Kolouškem a Vladislavem Brdlíkem,« uvedla.

Bezprostřední účinek měnové reformy byl navíc podle ní naprosto opačný, než bylo ohlášeno. Výrazně totiž stouply ceny. »Hlavní problém celé deflační politiky spočíval v tom, že deflace nebyla přijata jako opak inflace, ale devalvace, které se bránily vysoké bankovní kruhy, stojící za koncepcí celé měnové politiky. Rašín byl pouze jejím vykonavatelem. A myslím, že velmi podcenil fakt, že kupní síla a kurz koruny jsou dvě stránky téže mince,« uvedla Doležalová.

V době reformy činil kurz stávající rakouské koruny vůči švýcarskému franku 25,85 koruny, od března začala být »pražská« koruna vykazována samostatně. A až do května 1919 rostl její kurz za současného propadu německé marky i rakouské koruny. »Všichni podléhali iluzím o vítězství v boji za odpoutání se od bývalé monarchie. Ve skutečnosti podlehli klamu, že spekulativní růst kurzu odpovídá skutečnému růstu síly koruny,« uvedla historička.

Spekulanti však od nákupů koruny upustili ve chvíli, když zjistili, že hodnota koruny neodpovídá síle hospodářství. Následně tak kurz oslabil. »Od té doby kurz kolísal. Od roku 1922 byla jeho výše udržována za pomoci mohutných státních intervencí, na které padl výnos zabrané částky při reformě, celá vybraná dávka z majetku i část takzvaného zlatého pokladu republiky,« uvedla Doležalová.

Miliardové ztráty

Rovněž se podle ní nepodařilo v rámci reformy stáhnout plánovanou polovinu oběživa. Lidé předložili k okolkování peníze za zhruba pět miliard korun. Doležalová, která vychází z Rašínovy parlamentní zprávy a svých výpočtů, ale upozornila, že zadrženy byly podle údajů z rozpočtu pouze dvě miliardy korun. Navíc celkový objem peněz v oběhu v době reformy musel být vyšší - podle dobových údajů mělo být v Československu v oběhu zhruba 7,4 miliardy korun. To je ale podle Doležalové málo. »Odpovídá to zhruba jedné pětině celkového oběhu v Rakousko-Uhersku. A to neodpovídá síle české ekonomiky v rámci monarchie,« uvedla.

Dále Doležalová upozornila, že i když byl v roce 1920 přijat zákon o vzniku Československé národní banky, fakticky vznikla až v roce 1926. Do té doby řídil měnovou politiku Bankovní úřad ministerstva financí, v jehož čele stál ministr financí. »Jeden muž tak řídil rozpočtovou i měnovou politiku,« upozornila.

V únoru 1919 byl ministr financí Alois Rašín zákonem zmocněn k vytvoření Československé měny. Odluka se uskutečnila v březnu 1919, kdy se provádělo okolkování na československém území obíhajících bankovek. Kvůli tomu byly dokonce vojensky uzavřeny hranice státu. Problematické podle některých zdrojů bylo, že v době provedení reformy nebyla ještě uzavřena versailleská mírová jednání a stanovena definitivní hranice ČSR. Proto byla v některých oblastech osídlených národnostními menšinami reforma bojkotována. Především ale dosud neexistovala centrální finanční správa. Celá kolkovací akce stála sedm milionů korun.

První československá státovka v hodnotě 100 korun byla vydána 4. července 1919. Poslední, v hodnotě 120 korun, pak 24. února 1920. Stahování okolkovaných bankovek bylo ukončeno 31. května 1920. Okolkované peníze tak byly v oběhu jeden rok a tři měsíce. Od června 1920 mělo Československo v oběhu jen své vlastní státovky.

Doležalová připomněla, že na zadržené bankovky byly jejich majitelům vydány vkladní listy s jednoprocentním úrokem splatné po třiceti letech.

(ici)

6. 9. 2018  (ici)