Zdeněk Troška: Připadá mi, že bloudíme v kruhu…

Zdeňka Trošku netřeba národu nijak představovat. Kam přijde, tam je ho plno. Přirozeně ovládne situaci a podmaní si v tu chvíli celou společnost. Když jede autobusem domů do Volyně, nastupuje jako poslední, aby vzápětí všechny v autobuse pozdravil jednotlivě stiskem ruky, pozdravem a prohozením několika vřelých a humorných slov. Dává tím najevo, že si váží každého človíčka. To je přesně Zdeněk Troška – režisér, scénárista a jednoduše člověk za »lidovku«. A nebojím se říct, náš národní poklad.

Patříte k našim nejplodnějším režisérům, co se týká produkce filmů, režie a psaní scénářů. Odpočíváte vůbec? A pokud ano - u moře nebo u rybníka?

To víte, že si na odpočinek vždycky čas najdu, zvlášť teď, když už jsem v důchodu. Nejlíp ale stále odpočívám prací, vymýšlením a psaním scénářů, vlastním natáčením i následnou prací ve střižně. Odpočívám četbou, poslechem krásné klasické hudby, procházkami za hoštickými humny, kde pořád nacházím ozvěny svého dětství. Miluju svou pošumavskou říčku Volyňku, nejkrásnější místo pro mě je dole u mlejna, kde jsem natáčel scény do Slunce, sena, erotiky. Nemusím hory, ctím jejich majestát, ale moře mě fascinuje. Svědek časů, od věků do věků, nesmrtelnost sama. A po procházce či koupeli v chladné vodě si rád odpočinu třeba u koprové, rajské nebo křenové omáčky, u topinek s česnekem a míchanými vajíčky na nich, u smaženice z hub, polévky z kyselého mléka od tety Jiřky…   

Co vím, disponujete obrovskou znalostí české, ale i světové kultury. Kterou oblast máte nejraději a proč má pro nás kultura takový význam?

Znalost dějin je velice důležitá pro vlastní sebeuvědomění, sebenalezení, postoj k životu. Pohledem zpátky bychom se mohli v mnohém poučit a mnohého vyvarovat, ale lidi jsou stále nepoučitelní. Připadá mi to jako bloudění v kruhu, neochota vidět a slyšet a především zbabělý strach pojmenovat věci pravým jménem, abychom si mnohé uvědomili a jasně rozpoznali, co je skutečnost a co její záměrné zkreslování a překrucování. Jedni o to ani nestojí, druzí nestojí o to, aby to ti jedni věděli. Děsí mě nezájem mladých o vlastní minulost, jejich lhostejný postoj k čemukoliv kolem nich. To, co bylo před jejich narozením, je pro ně pravěk, klidně šoupnou Husáka vedle Karla IV. a oba po bok lovců mamutů… Při rozhovorech s nimi se setkávám s názory, že tedy tu školu nějak udělají, aby měli od rodičů klid, a pak stejně půjdou na pracák, to je nejpohodlnější. Hlavně mít stále hodně volného času pro svoje počítačové hry. Nemusí se přece nic učit, když si všechno můžou vygooglit.

Stále se zájmem studuju anglické Tudorovce, ruské Romanovce, francouzské a rakouské vládnoucí rodiny, naše Přemyslovce, dějiny církve, životopisy hudebních skladatelů, architekturu, zkrátka se věnuju všemu, co mě zaujme. Mým koníčkem je sbírání starých kolportážních románů, vycházejících od poloviny 19. století do počátku století dvacátého, většinou v sešitech na pokračování. Jsou to předchůdci dnešních telenovel a seriálů; mnohé z těchto »černých románů neboli krváků« měly stovky i tisíce stran. Mám několik titulů, které mají 1800, 2700 i 3100 stran a skvěle se jejich čtením bavím. Obdivuju se neuvěřitelné fantazii a smyslu pro stavbu příběhu a zápletky, kde čtenář sleduje naráz pět i více paralelních dějů, skvěle do sebe zapadajících a prolínajících se. Tady bych si dovolil laskavého čtenáře poprosit – kdyby věděl o někom, kdo tyto staré a časem mnohdy už zteřelé svazky ještě někde v truhle na půdě najde, aby je neházel do ohně ani do sběru a potěšil mě jimi. Před rokem se mi jedna mladá paní přiznala, že po strýčkově smrti na chalupě tyto zaprášené knížky, které by jim stejně už ani v antikvariátu nevzali, spálili vzadu na zahradě… Byl jsem na mrtvici!

Jaká je podle vás definice umění?

Připomněl jste mi moji zkoušku z marxistické estetiky na FAMU. Měli jsme přísného profesora Ferbara, se kterým žádné moc žerty nebyly. Předepsanou učebnicí byla bichle skoro o devíti stech stranách. Kamarádka, jejíž tatíček byl v tomto oboru obeznalý, mi půjčila jeho knihu, trojbarevně podtrhanou. Červeně ty nejdůležitější věci, pak modře a zeleně k nim prý zajímavé dodatky. Na poslední straně jsem našel obyčejnou tužkou vypsané »skvosty« a jedním z nich byla právě definice umění, tedy krásna. Musím předeslat, že jako první šla na zkoušku moje bezvadná a pro každou bejkárnu nadšená spolužačka Jitka Němcová, které stačilo jen rozepnout o dva knoflíčky své průsvitné blůzky víc a zhluboka dýchat. Pan profesor tudíž viděl opravdu estetickou přítomnost v přímém přenosu a Jitka odcházela s jedničkou. A vcházel jsem já, když tu mi ve dveřích vlétla do oka muška. Pálilo to jako čert, oko v slzách, pan profesor se snažil mi mušku vylovit, pak zavolal Jitku zpátky, která mi ji z oka vylovila. »No a teď takhle ublíkaný vám mám, pane profesore, vyprávět o estetických vjemech a definicích umění a krásna,« stěžoval jsem si. Přitom jsem položil na stůl onu pestrobarevnou knihu. Profesor jen řekl: »No tak mi povězte, jak ta definice krásna zní.« »Krásno je pracovní úsilí sovětských lidí, kteří budují komunistickou společnost,« pronesl jsem naprosto vážně. Pan profesor na mě zíral. »Cože?« zeptal se mě nevěřícně. »Prosím tady, strana 288,« - a ukázal jsem mu červeně podtrženou větu. »Ukažte,« vydechl a prolistoval knihu. »Vy jste to opravdu přečet?« »Ano, a jak vidíte, i podtrhal. A jestli dovolíte, vypsal jsem si ještě několik podobných zajímavých citátů…« »Už jenom za to, že jste to přečetl, máte za jedna.« Poděkoval jsem a s Jitkou, která čekala na chodbě, jsme odkráčeli dolů do Slavie na hemenex. Takže definice umění je umět se přesně a dobře orientovat v životě, aniž by vaše já jakkoliv poníženo bylo, jak by asi napsal klasik.

Co jste zplodil v poslední době za projekt?

Je to filmová pohádka Čertoviny, natáčená převážně opět v mých milovaných jižních Čechách. Potěšila mě zpráva, že byla nejnavštěvovanějším českým filmem prvního pololetí a na DVD se jí prodalo hodně přes pět tisíc kusů, což je dneska, kdy se filmy stahují z internetu, neuvěřitelné číslo. V současné době píšeme s kolegou Markem Kališem scénář k další pohádce, kterou chceme natáčet příští léto.

Režírujete i operní klasická představení, je to pro vás nějaká výzva, nebo za tím stojí něco jiného?

Víte, miluju vážnou hudbu. První operu, Verdiho Dona Carlose, jsem režíroval v listopadu 1989 v tehdejším Smetanově divadle. Nic horšího mě nemohlo potkat. Myslím, že jsem se už o tom zmiňoval, tedy jen krátce: půlka souboru se hodila marod a čekala, jak se situace vyvrbí. Půlka druhé půlky zvonila klíči na Václaváku a s tím zbytkem jsem režíroval velké sborové scény. Ani o generálce jsem neměl všechny účinkující na scéně! Nicméně premiéra dopadla neuvěřitelně dobře a inscenace se hrála ještě mnoho let. Následovala Bizetova Carmen ve Státní opeře Praha, pak tři inscenace Dvořákovy Rusalky, nejprve na Křižíkově fontáně, ve Státní opeře a Státním divadle v Košicích. Tam jsem ještě zinscenoval Gounodova Fausta a Markétu, v Českých Budějovicích a na otáčivém hledišti v Českém Krumlově Weberova Čarostřelce, balet Čertoviny ve Velkém divadle v Plzni a Ledeckého muzikál Hamlet v divadle Kalich.

Mohl byste alespoň odhadem zesumírovat, kolik filmů jste během své profesionální kariéry natočil?

Celovečerních dvacet pět.

Ke kterému ze svých filmů máte nejblíže a proč?

To je těžká otázka. Jako byste se zeptal rodiče, které ze svých dětí má nejraději. Ke každému filmu mám svůj vztah, je v něm kus onoho období, ve kterém vznikal a se vším, čím jsem tehdy žil. Jinak se dívám na komedie, jinak na pohádky. Kdyby se mně námět nebo scénář nelíbil, nikdy bych film netočil, i kdyby byl sebelíp zaplacený.

V čem má být film pro lidi přínosem?

Film by měl být poučením i potěšením, radostí i zamyšlením. Měl by diváka stále okouzlovat a ne mu pořád ukazovat lidské nedostatky a trápení. Toho máme v životě víc jak dost. Ale umět potěšit něčím hezkým, příjemným, veselým, to je dneska už umění.

Vy dosazujete do svých rolí často neherce - řeknete nám proč?

Je to o typech. Kolikrát potkáte zajímavý obličej, který by vám nejlíp pasoval do té které role. Oslovím toho dotyčného a nabídnu mu spolupráci před kamerou. Mnozí se omluví, říkají, že se styděli i recitovat básničku ve škole před tabulí, někdo že by to zkusil a když prý to nebude k ničemu, abych ho klidně poslal do pryč, že se zlobit nebude. Dámy se ale hned vyprsí a už hrajou. A když si rovnou vezmu na ně kontakt, odcházejí domů už jako zasloužilé umělkyně.

Roman BLAŠKO

9. 9. 2018  Roman BLAŠKO