Znásilnění je v ČR stále velký problém

Téměř tři pětiny dospělých v ČR si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Díl odpovědnosti mají, pokud se buď chovaly koketně, byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem, či měly hodně sexuálních partnerů.

Myslí si to 58 % lidí, před třemi lety jich bylo o pět procent víc. Výsledky průzkumu představil Martin Balcar z Amnesty International. Podle expertů je přístup společnosti jedním z důvodů, proč znásilnění ohlásí jen zlomek obětí. »Až 58 % lidí si myslí, že si ‚o to‘ žena nějakým způsobem řekla. Že mohla násilníka navnadit k tomu, že se to stalo. Otáčí nám to vztah oběť-pachatel. Velká část lidí si myslí, že pachatel není pachatel, ale oběť,« řekl Balcar.

»Žijeme ve svobodné zemi a žena je jejím svobodným občanem stejně jako muž, takže má svobodu se sama rozhodovat, jak se oblékat, kam a kdy chodit… Samozřejmě určité profese jsou vystaveny více možnostem sexuálního deliktu, například jde o prostitutky, servírky v barech atd. Ale to je o tom řemesle… Taxikář se také spíš stane obětí přepadení než horník,« reagoval pro náš list místopředseda sněmovního výboru pro bezpečnost a předseda podvýboru pro Policii ČR Zdeněk Ondráček (KSČM).

Průzkum v září a říjnu pro AI a Českou ženskou lobby provedla stejně jako před třemi lety agentura Focus. Nyní odpovídalo 1012 lidí nad 18 let. Na 42 procent dotázaných si myslí, že žena má za znásilnění spoluzodpovědnost, když se chovala koketně. V roce 2015 stejný názor mělo 45 procent dotázaných. Podle 36 procent dospělých nese část viny oběť, když byla opilá. Před třemi lety to bylo 43 procent. Sexy a vyzývavým oblečením žena ke svému znásilnění přispěla podle 31 procent lidí, před třemi lety podle 38 procent. Třetina veřejnosti je přesvědčena o tom, že žena neřekla muži jasné ne. Dřív to bylo 37 procent. Podle 28 procent má oběť spoluzodpovědnost kvůli tomu, že šla bez doprovodu nebezpečným místem. Podle 26 procent spoluzodpovědnost nese tehdy, když se o ní ví, že měla hodně sexuálních partnerů.

Podle 71 procent dotázaných přitom násilí na ženách představuje v ČR problém. Pětina naopak míní, že ČR problém s násilnými výpady vůči ženám nemá. Celkem 84 procent lidí si myslí, že by se země měla ještě víc než dosud zaměřit na prevenci násilí na ženách. »Odpovědi nás překvapily. Násilí na ženách určitě není lidem lhostejné,« uvedl Balcar. Podle organizace proFem se nahlásí jen zlomek případů a skončí potrestáním pachatelů. Na policii se obrátí podle odhadů asi pět až osm procent obětí. Analýza pravomocných rozsudků z roku 2016 ukázala, že většina odsouzených za znásilnění navíc dostala jen podmíněný trest. Ve většině případů se oběť a násilník znali. Pachatelem byl otec, dědeček, matčin partner či spolužák ze školy. Obětí byly i malé děti.

Ondráček: Istanbulskou úmluvu nepodporuji

»Řada trestných činů v této oblasti je velmi latentních, protože se násilí v podstatě děje za zavřenými dveřmi. Tam se dá jen odhadovat procento věcí nahlášených či nenahlášených. Ale s rostoucím poučením společnosti oběti násilí vědí, že jsou instituce, které jim pomohou, popř. důvěřují policii. Tak roste počet lidí, kteří se na orgány činné v trestním řízení obracejí, a to vypadá, že trestná činnost v tomto směru narůstá. Já si to nemyslím. Část skrytá zůstává a my nevíme, jaká je. Takže násilí je asi stejné, pouze se zvyšuje počet lidí, kteří ho nahlásí. Jsou poučováni a věří ve změnu,« uvedl Ondráček.

Balcar tvrdí, že v ČR je rozšířený stereotyp, že násilníkem bývá někdo cizí. V roce 2015 si to myslelo 55 procent dospělých, teď 44 procent. Ve skutečnosti spáchal znásilnění neznámý člověk asi v desetině případů. Podle AI i organizací, které pomáhají ženám a obětem, by situaci v ČR pomohlo zlepšit přijetí tzv. Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí. Po ratifikaci by země musela zajistit pomoc a poradenství obětem, prevenci, programy pro násilnické osoby, osvětu a vzdělávání dětí k respektu mezi pohlavími.

Podle odpůrců z řad církví a konzervativců by úmluva ohrozila tradiční rodinu a postavila muže a ženy proti sobě. Podle ministra spravedlnosti Jana Kněžínka (za ANO) by přijetí úmluvy nevyvolalo podstatné změny v českém právu, většina opatření už v něm je. A co si myslí Zdeněk Ondráček? »Istanbulskou úmluvu by ČR podle mě ratifikovat neměla, osobně ji nepodporuji,« odpověděl komunistický poslanec.

Marková: Žijeme v 21. století, ne ve středověku

Jiný názor má bývalá poslankyně Soňa Marková, která stojí v čele Komise žen ÚV KSČM. Podle ní je Istanbulská úmluva velmi důležitým shrnujícím dokumentem, který si dal za cíl vymáhat ve svých členských státech prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, jež se může týkat všech – žen, mužů, dětí, seniorů, seniorek. Jsou mu vystaveny zejména slabší, závislé a znevýhodněné osoby. »Některým organizacím, politikům a představitelům církve však zřejmě vůbec nevadí takové závažné jevy jako sexuální násilí, domácí násilí, nebezpečné pronásledování a ženská obřízka či zločiny ve jménu tzv. cti. Tito kritici vidí v úmluvě nepotřebný diktát, hovoří o odebírání dětí, smazání biologického rozdílu mezi muži a ženami, zakazování pomlázek, diskriminaci mužů či ‚vládě homosexuálů‘, což jsou všechno nesmysly. Žijeme přece v 21. století, ne ve středověku,« zakončila Marková.

(ku, mh)

8. 11. 2018  (ku, mh)