Jana M. Brůžková: Skřítkové mi dali sílu bojovat

Jana M. Brůžková je nová spisovatelská naděje z Moravy. Žije a tvoří na Valašsku. Ve třiceti letech jí lékaři diagnostikovali rozsáhlý nádor velikosti 17x9x5 cm  – rakovinu lymfatických uzlin, a to v době, kdy zrovna prožívala euforii, jak sama říká, z právě probíhajícího těhotenství. Jana se rozhodla dítě donosit a razantní chemoterapeutickou léčbu podstoupit až po narození miminka…

Jano, váš příběh není úplně běžný. Povíte nám něco víc?

Ano, ráda.  Myslím, že můj životní příběh je ve skutečnosti jako mnohý jiný. Téměř denně se setkávám s lidmi, kteří mi sdělí, že někdo z jejich blízkého okolí má rakovinu. Všichni, kteří si tímto nelehkým obdobím prošli nebo intenzivně sdíleli tuto tíživou životní situaci s někým takovým, si zaslouží moji obrovskou poklonu a úctu. Každý z nich má svůj jedinečný životní příběh, který by jistě stál za sepsání knihy.

Ano, zmínila jste knihu a právě tímto směrem byla mířena otázka…

Můj příběh začal krátce po návratu z Prahy, kde jsem pracovala pro jednu nadnárodní společnost. Čekala jsem děťátko, tehdy jsem byla ve druhém měsíci těhotenství a prožívala jsem pocity nekonečného štěstí, euforie z toho, že budu mít miminko. Ale život nám přináší mnohá překvapení, a ne vždy jen ve svých pozitivních podobách. Při jednom z vyšetření mi lékaři diagnostikovali rozsáhlý nádor v hrudníku o velikosti 17x9x5 cm. Rakovinu lymfatických uzlin. Vzhledem k velikosti nádoru mně byla doporučena okamžitá léčba, která se však neslučovala s pokračováním těhotenství. Věděla jsem, že chci miminko donosit a věřila jsem, že vše zvládnu. V sedmém měsíci se mi pak narodil zdravý a krásný chlapeček Tomášek. Byl tak malinký a křehký. Měl pouze 1,76 kg a 42 cm. Prožívala jsem obrovské štěstí a vděk za to, že byl v pořádku. Já jsem ale musela začít neodkladně s léčbou. Období to bylo šílené, tehdy mi to připadalo jako peklo, kterým když projdu, zvítězím. Léčba se často komplikovala vážnými infekcemi a ještě dalšími potížemi a já jsem byla velmi oslabená, a tak jsem více času trávila v nemocnici na oddělení JIP než doma se svým synem. Odloučení jsem nesla neskutečně těžce, a to mne nesmírně trápilo. Jednou, když mi bylo hodně zle, mi hlavou krátce bleskla myšlenka: »A co když to nezvládnu? Co bude potom?« V té době jsem byla již velmi vyčerpaná, odvápnila se mi páteř a zlomilo několik obratlů. Týdny jsem ležela v nemocnici, nemohla jsem chodit a cítila jsem, jak balancuji na hraně života. V onu chvíli se ve mně něco ozvalo a já se rozhodla, že to prostě zvládnout musím. Kvůli synovi, který se mnou ušel už takový kus cesty. Věděla jsem, že potřebuji mít nějakou každodenní činnost, motivaci, která mně pomůže vše ustát. Začala jsem tedy psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro Tomáška knihu. Pohádkový příběh – Skřítkové. Dala jsem si úkol, že knihu musím dopsat za každou cenu do konce. Věřila jsem, že když se mi to povede, uzdravím se. A opravdu. Moje odhodlání a víra v to, že se domů za svým synem vrátím, mne krůček po krůčku posouvala kupředu a já jsem psala a psala i přesto, že mně neustále dopisovaly propisky. Vánoce jsem sice strávila ještě v nemocnici, ale 27. prosince ráno jsem dopsala poslední stránku skřítků. Ten den se »něco stalo« a mne odpoledne propustili domů…

[o]

Knihu jste se rozhodla vydat. Jak k tomu došlo a kdy Skřítkové vyjdou?

Pravdou je, že Skřítkové měli původně být dárkem opravdu jen pro mého syna Tomáška, ale jak šel čas, mnohdy jsme doma o knize mluvili a já jsem si stále více a více pohrávala s myšlenkou o jejím vydání. Z mnoha stran se ke mně vznášely otázky, jestli knihu vydám. Říkala jsem si, že by bylo hezké, kdyby z mých skřítků měly radost i jiné děti, protože Tomáškovi se kniha moc líbila. Ale tehdy jsem měla pocit, že na nic takového nemám ještě sílu. A pak mi postupně do cesty začali přicházet lidé, kteří mne motivovali, podporovali a sdíleli se mnou můj záměr. Nyní nastal ten správný čas a Skřítkové vyráží »ze šuplíku do světa« a já věřím, že v nich děti najdou své milé kamarády. Kniha je doplněna krásnými barevnými a velmi milými ilustracemi od Gabriely Markové z Nového Jičína, která obě postavičky skřítků skvěle vystihla.

O čem kniha vypráví?

Skřítkové jsou pohádkovým příběhem veselého a milého skřítka Prnďulíčka, kterému ale v životě něco schází. Jednoho dne se proto rozhodne opustit svůj pelíšek pod trsem mateřídoušky a vydá se do světa. Touží v něm najít přátelství a teplo skutečného domova. Cestou ho čeká spousta milých i nemilých překvapení a setkání, které skřítka vždy něčím obohatí a posunou ho o kus dál směrem k jeho cíli. V lese se Prnďulíček setkává s lesním skřítkem Šikulkou, který se ocitá v nesnázích. Prnďulíček mu podává pomocnou ruku a mezi skřítky tak vznikne nerozlučné přátelství. Skřítkové spolu pak zažívají různá dobrodružství, která nejsou pokaždé jen příjemná. Se vzájemnou podporou je vždy však vyřeší a mnohdy zažijí i spoustu legrace. Knihu jsem ještě malinko upravila tak, aby nebyla určena jen malým čtenářům. Říkám, že je to takové rodinné čtení pro malé i velké děti, protože se jistě i my dospělí v některých příbězích zhlédneme. A protože je kniha příběhem, který má motivovat k tomu, abychom nepodléhali strachu, nevzdávali se a věřili, že vše je nějakým způsobem možné uskutečnit, rozhodla jsem se knihu na vlastní náklady vydat a větší počet výtisků věnovat onkologicky či jinak vážně nemocným dětem. Část peněz z prodeje zbývajících knížek pak také věnuji na podobné účely. Velmi soucítím s dětmi a rodinami, které postihla podobná životní situace. Rozumím jim a věřím, že by se právě Skřítkové mohli stát milými společníky dětí, které tráví spoustu času v nemocnici nebo doma. Celý tento záměr jsem nazvala jednoduše – Projekt Skřítkové, jenž je zatím na samém začátku, ale bude se neustále postupně vyvíjet a rozšiřovat i o další vhodné a podpůrné aktivity. Zapojit se do něho může každý, prozatím například právě zakoupením knihy.

Věnujete se i nadále psaní a co pro vás znamená?

Psaní miluji. Již od útlého dětství jsem měla velmi bujnou fantazii a ráda jsem pobývala v přírodě. Učila jsem se jí naslouchat a vnímat její krásu. Vzpomínám si, že jsem celé roky psala neustále nějaké básničky, texty písní, různé úvahy, fejetony, proslovy. Psaní mi dělá obrovskou radost a samozřejmě se mu věnuji i nyní. Například v jednom internetovém deníku vychází každý týden moje úvahy pod názvem – Z kapsáře všedních dnů. Píši zde o každodenních běžných věcech, které však stojí za krátké zastavení, zamyšlení.

Budou tedy i další knihy?

Určitě. Psaní se budu věnovat i dále. Mohu prozradit, že již nyní pracuji na pokračování skřítků. Skřítkové 2 tedy jistě budou! Ráda bych se také věnovala psaní různých motivačních textů a rozepsanou mám i knihu o věcech »mezi nebem a zemí«.

Čemu se vedle psaní nyní věnujete?

Pravdou je, že mi nyní psaní zabere hodně času, ale mimo to se věnuji také koučinku a motivaci, osobnímu rozvoji a relaxačním technikám. Lidé u mne naleznou pochopení a podporu při řešení různých životních situací a překážek.

Máme za sebou první měsíc roku 2019. Co od nového roku očekáváte?

No, samozřejmě jen to nejlepší (smích)! A to bych přála všem lidem a čtenářům. Občas můžeme některé věci předem vytušit, jindy zas nemáme do poslední chvíle ponětí, co na nás za obzorem čeká. Tak to v životě chodí. Jsme dost silní na to, abychom si poradili se vším, co nám život přinese. Mysleme na to, že ve skutečnosti nás během života potká víc dobrých věcí než těch špatných. Mějme radost z drobností, protože i ty jsou nedílnou součástí našeho štěstí. A hlavně se těšme na nové příležitosti a nové začátky i přesto, že míváme obavy z toho, kam nás zavedou. Dovolím si však citovat tajemnou žabku Špulinku, která skřítkovi Prnďulíčkovi v mé knize říká: »Je v tobě ukryto vše, co pro svoji cestu potřebuješ…«

Petr KOJZAR

FOTO - archiv Jany M. BRŮŽKOVÉ

2. 2. 2019  Petr KOJZAR