Trauma

Trauma z doby minulé je u nás očividně obrovské, alespoň tak bych to odhadl podle výstupů, které neustále plodí ÚSTRK (tedy Ústav pro studium totalitních režimů). Podle toho, co z něj leze za perly, se občas divím, jak náš národ tu totalitu mohl vlastně přežít.

[obrazek]

Je ale zajímavé, že když sedíte v hospodě s »normálními« lidmi a dojdou slova na »minulý režim«, oni kupodivu prakticky nenadávají. Kluci spíš většinou vzpomenou na vojnu a holky často na vojáčky. Je tedy ale fakt, že už se dávno skoro vůbec nestýkám s teenagery či s generací narozenou po roce 1989, nebo také s těmi, co socialismus zažili maximálně leda v plenkách. To je přeci jenom jiná liga, tam mají živnou půdu jasnou a slovo komunismus je pro ně naprosto sprosté, aniž by věděli, co vlastně znamená. A takovíto lidé očividně dělají pro ÚSTRK…

Nyní zase něco vyplodili. Jasně, já vím, to je jako s neziskovkami, prostě se musí vykazovat činnost, aby byly za poplatnost režimu peníze, proto je to asi nikdy nepřestane bavit, pokud to tedy posype… Tentokrát se mimochodem jedná o zmapování životů komunistických vůdců, a to včetně válečných hrdinů a partyzánů z druhé světové. Díky knize je tak prý možné zjistit, jakým způsobem se konkrétní představitelé KSČ zapojili do klíčových procesů i v meziválečném a válečném období. Kéž by se ale alespoň objevila troška té objektivity.

Za mne je především fascinující, že podobné věci vytvářejí vesměs ti, kteří tuto dobu absolutně nemohli zažít, přitom pamětníků je stále dost. Ale holt, jak se říká, čím mladší člověk, tomu komunisté ublížili víc. Ani se vlastně nedivím, že lidé narození po roce 1989 mají takové trauma především z let 1948 a 1968, já mám vlastně také stále trauma ze vzpomínek na bitvu na Bílé hoře…

Tomáš CINKA

16. 2. 2019  Tomáš CINKA