Rozhovor Haló novin s historikem docentem Jaroslavem Štraitem

Jsme potomky i předky

Československo po Mnichovu, tedy v období od 30. září do 15. března - byla to ještě republika?

Začal bych tím, že Česko-Slovensko mezi 1. říjnem 1938 a 15. březnem 1939 označujeme různě. Jedno je jisté. Jde o nejtemnější měsíce české (československé) státnosti. Píše se o republice okleštěné, nahnědlé a předehře k velké tragédii…

O této krátké epizodě československých dějin víme bohužel málo. Zaniká ve stínu první republiky a protektorátu. Nemáme se čím chlubit. Tehdejší frustrace občanů a selhání elit nemá v historii země obdoby. Snad po Bílé hoře. Zmizelo »světlo na konci tunelu«.

Mohlo se Československo v září 1938 – opakuji stále posuzovanou otázku – bránit?

Vaši otázku, zda se Československo mohlo bránit proti německé agresi, řeší nejen odborníci. Často i kluby vojenské historie. Obrana státní hranice je předmětem různých bojových rekonstrukcí. Existuje mnoho úvah a všechny končí velkým otazníkem.

Možnost obrany státu se totiž podstatně změnila v březnu 1938 po připojení Rakouska k Říši. S výjimkou asi 50 km hranice s Rumunskem nás obklopilo nepřátelské Německo, Polsko a Maďarsko. A všichni sousedé měli nemalé územní požadavky. Československo mohla zachránit jen diplomacie. Ta v Mnichově zklamala. S našimi zástupci se nikdo nebavil, i když byli členy britské delegace. V předpokoji zůstali jak vyslanec Vojtěch Mastný (1874-1954), tak legační rada Hubert Masařík (1896-1982).

K tomu všemu došlo pouhý týden po velmi úspěšné mobilizaci, odmítnuté nabídce sovětské pomoci a částečné mobilizaci francouzské armády. V republice nastal šok. Místo pomoci z Francie a Anglie, tradičních prvorepublikových spojenců, přišel jejich neurvalý nátlak na československou vládu. Přijala mnichovský diktát bez parlamentu. Dodnes v podstatě platí kulantní formulace, že jde o akt »nulitní«. Stejně tak se diskutuje, nejen u nás, o válečných reparacích, které Německo dosud nezaplatilo.

Opustili nás opravdu všichni?

Nelze opravdu jednoznačně tvrdit, že nás opustili všichni. Francie mobilizovala, ale dostala se do vleku »anglických lordů« a politiky »appeasementu«. Do historie vstoupila věta ministerského předsedy Velké Británie A. N. Chamberlaina (1869-1940): »Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic… A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.«

[o]

Ptal jsem se, zda nás opustili opravdu všichni?

Svého času podrobně vysvětloval otázky vojenské pomoci Sovětského svazu historik profesor Robert Kvaček. Jednoznačně došel k závěru, že Sovětský svaz byl ochoten okamžitě a účinně zasáhnout společně s Francií, nebo v případě, když se po německém útoku Československo obrátí k Radě Společnosti národů. Na obranu Československa vystoupil i sovětský ministr zahraničí M. M. Litvinov (1876-1951) 21. a 22. září 1938 na plénu Společnosti národů v Ženevě. Současně probíhaly v Kalininském a Běloruském vojenském okruhu přípravy.

O odhodlání bránit republiku prostými občany bylo rovněž napsáno mnoho. Ještě jednou se však vraťme k profesoru Kvačkovi. Zveřejnil Hitlerův výrok k Mussolinimu bezprostředně před jednáním mnichovské konference: »Současné Československo je třeba zlikvidovat, protože má k dispozici čtyřicet divizí a svazuje mi ruce vůči Francii.« Dodejme, že z tohoto citátu je zřejmé, že Hitlerovi o »utlačované« Němce v pohraničí nikdy nešlo.

Dnes pochopitelně víme víc. V literatuře a pramenech se můžeme dovědět, že ještě v polovině května 1938 neměl německý generální štáb zpracovaný plán »Grün« na obsazení ČSR a prováděl hlubokou analýzu československého opevnění. Německá propaganda intenzivně masírovala svět, že »Československo je ve skutečnosti bolševický stát«.

Není bez zajímavosti, že částečnou mobilizaci čs. armády v květnu 1938 vyvolala německá zpravodajská služba cíleně. Z průběhu nástupu záložníků, vystrojování, rozvinutí jednotek a obsazení pohraničních opevnění se dalo mnoho vyčíst. Autor tehdejší studie, plukovník wehrmachtu Günter Assmann od IV. drážďanského sboru po letech vzpomínal: »Měli jsme předstírat nástup neexistující armády ve směrech na Karlovy Vary, Chomutov, Ústí nad Labem…«

Nově publikované zdroje se nevyhýbají reálné pomoci našich smluvních spojenců Sovětského svazu, Francie a Malé dohody. Agenturní zprávy z poloviny 30. let považovaly SSSR za jediný stát, který by mohl vést válku soběstačně. Stále však neuměl dostatečně využít své ohromné zdroje surovin.

Zastavme se u onoho plánu »Grün«. Co bylo vlastně jeho smyslem?

Smysl byl jasný. Zničit Československo. Předpokládal dva hlavní údery od Lince a Vídně směrem na sever a druhý z Horního Slezska. O sovětské pomoci pochyboval pro neschůdný terén na východě republiky a zcela jistý nesouhlas Polska a Maďarska. Svoji roli hrála i destabilizace poměrů v Rudé armádě. Doslova se píše: »Velitelé byli buď popraveni, nebo sedí ve vězení, Moskva není s to ozbrojený konflikt účinně ovlivnit.«

S pomocí Jugoslávie a Rumunska Němci vůbec nepočítali. Za závažný faktor agenturní zprávy označovaly Francii, ale »její pomalá mobilizace nedovolí před ukončením ofenzivy vážněji zasáhnout«.

První jednotky wehrmachtu překročily hranice 1. října 1938 ve dvě hodiny. Postupně obsazovaly československé pohraničí, podle mnichovského dokumentu »převážně německé území« (sic!). Vojenské operace skončily 10. října 1938. Experti studijní skupiny 2. oddělení čs. generálního štábu zaznamenali německé vojáky 17 pěších, čtyř motorizovaných, tří tankových a dvou lehkých divizí. Obrovská síla!

A znovu jsme u téže otázky: Mohli jsme se i za této situace o několik měsíců později, tedy 15. března 1939, přece jen bránit?

Šlo by to podstatně hůře. Je třeba si uvědomit, že navíc předseda vlády a ministr obrany generál Jan Syrový (1888-1970) vydal rozkaz čs. armádu paralyzovat, prostě složit zbraně, nebránit republiku. Nelze proto nevzpomenout statečný odpor 12. kulometné roty 9. pěšího pluku ve Frýdku-Místku pod velením kpt. Karla Pavlíka. V roce 1943 byl zastřelen v KT Mauthausen.

Vraťme se zpět. Omlouvám se, že jsem odskočil od tématu. Jak byl onen výsledek Mnichova přijat našimi vojáky?

Stačí si připomenout Vávrův film Dny zrady, který velmi realisticky zpodobnil tehdejší situaci, a jsme v obraze. Ústup z pohraničí byl spojený se slzami v očích vojáků, a to se zmiňuji jen o vojácích. V zázemí, u jejich otců, matek, žen tomu nebylo jinak. Připomínám, že ovšem nešlo jen o akci hitlerovského Německa, ale své nemalé požadavky také nastolilo Polsko a Maďarsko. Vše pod kontrolou Hitlera.

Situace na odstoupených územích poznamenala další vývoj zmrzačeného státu Česko-Slovensko hmotně, morálně i kulturně. Tragické události se odehrávaly v obsazovaném pohraničí. Mám na mysli vyhánění Čechů, perzekuci německých komunistů, židů, českého menšinového školství. A do našeho názvu se rychle »vkradla« pomlčka. Mimochodem – pomlčka se stala symbolickou i v roce 1990.

Ale dále: Československo Mnichovem ztratilo 41 098 km2 území, 4 879 000 obyvatel, z toho 1 250 000 Čechů a Slováků a 40 procent průmyslových kapacit.

Nešlo však jen o ztrátu území a obyvatel. Říše si počátkem října vynutila abdikaci prezidenta a změny ve vládě. Politický prostor ovládla česká fašizující pravice reprezentovaná předsedou vlády Rudolfem Beranem (1887-1954) a slovenským nacionalistou Karolem Sidorem (1901-1952).

Nový ministr zahraničí František Chvalkovský (1885-1945) patřil dokonce mezi obdivovatele Mussoliniho. První zahraniční cestu vykonal 13. a 14. října 1938 ovšem do Německa. Doufal, že půjde v Berlíně o vzájemné konzultace s německým ministrem zahraničí Joachimem v. Ribbentropem (1893-1946) a důstojné přijetí u A. Hitlera. Nastal pravý opak. Dostal ledovou sprchu. Říšský ministr s ním jednal jako šéf s podřízeným. Nadiktoval podmínky počínaje odstraněním židů z veřejného života, přes snížení stavu armády až po zákaz KSČ. Česko-Slovenskou republiku Němci považovali za přechodný útvar, který v jednom z rozhovorů označil Hitler jako »Rest Tchechei«.

Obě narychlo vytvořené politické strany Národní jednoty a Národní strany práce existovaly jen »pro forma«.

A jsme tedy u pomnichovského období. U tzv. druhé republiky. Začněme hlavou státu, která do čela okrojovaného území vynesla nové postavy. Mám na mysli například Emila Háchu. Jak ho vnímat?

O novém prezidentovi Česko-Slovenské republiky Emilu Háchovi historikové napsali nejednu knihu. V posledních letech se píše »o starém pánovi« velmi smířlivě. Aspirantů na funkci na Hrad a do Lán měla okleštěná republika dostatek, i když se o přímou volbu nejednalo. Šlo o J. Preisse, J. Baťu, J. B. Foerstera, historika J. Šustu, F. Chvalkovského, V. Mastného, Š. Osuského, J. Syrového a ještě několik univerzitních profesorů. Jedním z navrhovatelů Háchy byl například bývalý pražský primátor Klapka, jehož, a to dotvrzuje atmosféru doby, nacisté v roce 1942 také popravili. Přitom tehdejší vůdce agrárníků R. Beran, v době volby Háchy prezidentem ještě jen budoucí předseda vlády druhé republiky, se nechal slyšet, že Hácha nikdy vážně rozhodovat nebude.

Po zvolení vydal prezident E. Hácha, velitel ozbrojených sil, spolu s ministrem národní obrany generálem J. Syrovým armádní rozkaz, kde mj. zaznělo: »Na prvním místě budeme usilovat o to, aby byl vytvořen trvale dobrý poměr k Německé říši. Chceme, aby byl tento poměr naplněn loajalitou a otevřeností.«

Po Háchově volbě prezidentem byla tedy jmenována Beranova vláda, vláda Slovenské krajiny s předsedou J. Tisem a autonomní vláda Podkarpatské Rusi s předsedou A. Vološinem. V pravém smyslu slova se ještě nejednalo o fašistické vlády.

Kdy došlo ke změně v charakteru vládnutí?

Za vážné nakročení k autoritářskému režimu se považuje schválení zmocňovacího zákona 15. prosince 1938. Nekompromisní stanovisko k přijetí zákona v Poslanecké sněmovně vyjádřil Antonín Zápotocký a v Senátu František Nedvěd. Neohroženě vystoupil i Ladislav Rašín (1900-1945), syn prvního ministra financí. Své demokratické a vlastenecké chování zaplatil za okupace životem.

Tehdejší vláda se totiž vlivu komunistů bála. Pokud jde o její autoritu ve společnosti, zvlášť v mnichovských dnech, ta totiž neobyčejně vzrostla. Českým »demokratům« a německým nacistům překážela. Na Slovensku její činnost zastavili 11. října 1938. V Čechách se dosud jednalo. Pro urychlený zákaz se vyslovili ministři Chvalkovský, Feierabend, Karvaš a Vavrečka (děd Václava Havla). K zastavení činnosti KSČ v českých zemích došlo 20. října 1938. Vedení KSČ zvolilo taktiku »obrany druhé linie« a postupně přecházelo do ilegality.

Připomeňme, že vznikla tři zahraniční centra KSČ: Moskva, Londýn a Paříž. V čele domácího vedení KSČ mezi zákazem a rozpuštěním (27. prosince 1938) stanuli J. Dolanský, L. Kopřiva a A. Zápotocký. Na Slovensku J. Ďuriš, M. Koloman a K. Bacílek.

Po zákazu KSČ řídilo stranu I. ilegální vedení KSČ: Emanuel Klíma (1902-1941), Oto Synek (1900-1941), Viktor Synek (1903-1942), Eduard Urx (1903-1942 a Jan Zika (1902-1942).

Ale mě zvláště zajímá tehdejší přerod naší novinářské obce, její obrácení »na správnou víru«. Byl tak viditelný, anebo to komunisté za socialismu v jejich hodnocení přeháněli?

Beze sporu byl. O velké frustraci, a onom »přerodu« a morálním úpadku, snad nejlépe svědčí pokles novinářské etiky tolik diskutovaného demokrata Ferdinanda Peroutky. Mohli bychom uvádět mnoho zcela nepřijatelných citací z Přítomnosti, snad poslouží jediná: »Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů, postavili výše… po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem vysychající Francie a rozpačité Anglie. Jsou odsouvány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami… Za Vůdce českého národa bez odporu jsou prohlašováni president dr. Hácha a předseda Národního souručenství Adolf Hrubý…«, atd.

Nechtěl bych být v kůži advokáta, který bude vnučku Ferdinanda Peroutky obhajovat v případném sporu, i když se dosud nenalezl článek o gentlemanu Hitlerovi.

Většina novinářů sehrála v druhé republice opravdu krajně reakční roli. Za hromosvod nenávisti a záště označili dr. E. Beneše: »Byl to on, který způsobil krach republiky!«

Tisk a tzv. katolicky orientovaní spisovatelé uštvali k smrti spisovatele a demokrata Karla Čapka, vyhnali herce Národního divadla Huga Haase, který hrál v Bílé nemoci. Na fašizujícím indexu se ocitlo Osvobozené divadlo s Jiřím Voskovcem, Janem Werichem, Jaroslavem Ježkem, a všichni levicově orientovaní umělci a židé.

I když podobná fakta těžce dnes nesou katoličtí preláti, kapitulantské teze vyslovil v pastýřském listu 16. října 1938 už pražský arcibiskup Karel Kašpar. Katolický tisk v druhé republice pak doporučoval revidovat historii: Jana Husa, Komenského, Němcovou, Tyrše, Smetanu. Volal po opětovném kultu Jana Nepomuckého a obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Do kampaní se zapojil legionářský spisovatel Rudolf Medek, v podobném duchu psali Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Josef Kostohryz, František Zavřel, Václav Renč a Jan Čep. Farář – spisovatel Jakub Deml se snížil tak, že psal o »marxistických pejzách«.

Zlatá mládež z pražských kaváren skandovala »židi ven«. Redaktoři z agrárního Venkova psali o »méněcenných rasách«. Z advokátních a lékařských komor vylučovali židy.

Vláda vzala na vědomí smlouvu o spolupráci mezi českou a německou policií, vzájemném informování o komunistech, anarchistech, emigrantech. Nepřímo pomáhala k naplňování nacistických koncentračních táborů. Všichni věděli, že fungují v Německu od roku 1933.

Hitlerova vize a dluh »Rest Tschechei« se naplnily v ranních hodinách 15. března 1939. S protektorátem Čechy a Morava (Češi začali říkat »protentokrát«) se vlastenci nikdy nesmířili, jak ukázaly demonstrace a protesty 28. října 1939.

Přenesli jsme se do 15. března, data, od něhož za několik dnů uplyne 80 let. Co pro vás tento den znamenal osobně?

Nejsem takovým pamětníkem, abych si pamatoval příchod nacistických vojsk. Ale to nejsou ani ti dnešní pseudohistorici, novináři z mainstreamových médií. Pamětníky byli mí předci a ti mně vyprávěli o této době. Později jsem se jí velmi podrobně také věnoval. Pokud jde o zmíněné pseudohistoriky, je zvlášť otřesné poslouchat, jak nám předkládají různé názory o naší moderní historii. Nejde však bohužel jen o chabé školní znalosti potomků již v druhé generaci, ale o reálný pokus změnit tvář našich dějin, tedy alespoň v hlavách budoucích generací.

Domnívám se, že celkový přehled souvisí především s výchovou v rodině. Nechci být příliš osobní, ale nejvíc konkrétních vysvětlení jsem získal od dědy a otce. Jeden prodělal Velkou válku a druhý roku 1938 mobilizoval k 19. hraničářskému pluku v Žamberku. S jistým nadhledem říkám, každý máme rodiče, většina dva dědečky a dvě babičky, případně ještě ty pra… Jak napsal klasik: Jsme potomky i předky.

Jaroslav KOJZAR

11. 3. 2019  Jaroslav KOJZAR