Co všechno si dnes musíme připomínat

Patnáctý březen roku 1939 je datum, které pro náš národ patřilo k těm nejhorším v dějinách. Nejen pro samotný vstup okupačních německých vojsk, ale pro to, co předcházelo a co následovalo. Nikdy totiž v historii našeho národa, předtím, ani potom, nám nehrozilo úplné zničení. Lze namítnout, že jsme prožili jako národ mnohé těžké chvíle a dokázali jsme je také překonat, ubránit se cizím zájmům a přes ohromné ztráty dosáhnout vítězství. Byly totiž vpády sousedů s cílem podřídit si nás, byla Bílá hora, byl pokus o germanizaci našeho národa, nic však nebylo rovno tomu, co je spojeno s datem 15. března. Ten den totiž, i když se to svět dodnes bojí vyslovit, začala skutečná druhá světová válka.

[o]

Lze namítnout, že děla nestřílela, že bomby neničily naše města, jako tomu bylo o několik měsíců později v Polsku, ale i ten den se střílelo, cizí vojska vnikla do země, aby si ji podřídila, aby nastolila fašistickou moc, aby zabrala náš společný majetek a ti, kteří se protivili, byli někdy tentýž den, jindy v průběhu okupace, uvězněni, umučeni a hrůzně vražděni. Druhá světová válka obsazením českých zemí tak začala, i když zatím do září téhož roku bojoval osamoceně proti německému hitlerismu pouze jeden jediný národ, tedy my Češi, na našem území ve střední Evropě.

Byli jsme tehdy zrazeni všemi. Ti, kteří měli garantovat naši existenci přes svůj »mnichovanský závazek«, nezmohli se na nic. Naši bývalí spojenci se neodvážili zakročit a zmohli se jen na bezzubý písemný protest – ve Společnosti národů pouze Sovětský svaz pozvedl svůj hlas na naši obranu. Ty příkladné demokracie Anglie a Francie připustily, aby z jediné relativně demokratické země ve střední Evropě se poté, co podepsaly svůj mnichovanský ortel, krok za krokem stávala totalitní, která omezila ještě před příchodem nacistických vojsk demokratické svobody a ty, kteří se rozhodli je bránit, denuncovala a ubíjela.

To také je třeba připomínat 15. března. Připomínám, že tehdejší loutka v rukou fašizujících stran, které se dostaly k moci, prezident dr. Emil Hácha, byl doslova donucen podepsat v Berlíně něco, co jako vzdělaný právník, předseda Nejvyššího správního soudu prvé republiky, by nikdy nemohl odsouhlasit, kdyby chtěl dostát své profesi a měl trochu cti a vlastenectví. To se pak stalo pro svět jakoby zdůvodněním, že všechno onoho 15. března proběhlo legálně. Pro náš národ začala krutá doba, jež si vzala s sebou životy přes tři sta šedesát tisíc mužů, žen a dětí, která s sebou přinesla strádání zbytku obyvatel, která se vyznačovala koncentráky, plynovými komorami, Březinkou, mauthausenskými schody, gestapem, holocaustem a stannými soudy, které neznaly smilování.

Už tehdy, onoho 15. března, vůdčí persony třetí říše měly jasnou představu, co bude s naším národem. »Tento prostor«, tedy naše země, se měla stát po vítězné válce německou a »Čech tu neměl, co pohledávat«. Jen potřeba pracovních sil a zatím stále toužebné očekávání Hitlerova vítězství tomu zabránily. Naštěstí to vítězství se nikdy nekonalo a nebylo tomu proto, že vyhrát nacistům umožnily ty státy, které způsobily Mnichov. Proti nacistické moci muselo spojit své síly mnoho zemí a vytvořit jednotnou spojeneckou frontu. Nebýt však - ani to nelze zapomenout - ohromného nasazení sovětských lidí za cenu dosud ve válkách nesrovnatelného množství obětí, nedokázaly by západní tzv. demokracie se s hydrou nacismus vypořádat.

To všechno nám připomíná 15. březen 1939, který si dnes, v době osmdesátého výročí, společně připomínáme.

Stanislav GROSPIČ, poslanec a místopředseda ÚV KSČM

15. 3. 2019  Stanislav GROSPIČ