Sparrow není Hřib a zlato není NATO

Znáte to, je to ten den, když jedete do práce unavení z předešlého náročného dne a nemáte náladu nad čímkoli přemýšlet a cokoli poslouchat. Pokud ano, pak víte, o čem mluvím. Zrovna 12. března jsem měl prostě takový ten den blbec, ale to jsem nevěděl, že tento den korunuje blbec ještě větší.

[o]

Když jsem jel toho dvanáctého v metru, z tlampačů se ozývalo dost důležitých hlášení týkajících se dopravy v jiných stanicích, ale i zcela obligátních hlášení o ustoupení za bezpečnostní pás. To jsou takové ty hlášky, co už známe, známe i ty hlasy, co je říkají. Jsou to hlášky, které nepřekvapí. Co mě však překvapilo, bylo to, co se ozvalo z těchto tlampačů, a to nejenom neznámým hlasem, který, podotýkám, už nikdy nechci slyšet, ale hlavně obsahem tak nízkým, až to zavánělo prolézáním řitního otvoru. Dokonce musím říci, že ačkoli to byl vjem sluchový, přesto byl cítit odér exkrementu.

Pan primátor Hřib oslavováním vstupu do NATO vlezl někam, kam by se jiný pirát Jack Sparrow nikdy ani nepřiblížil. Pravda, Sparrow rozhodně nebyl cností oplývající člověk. Při jeho honbě za zlatem nebo svou lodí se také ničeho neštítil, ale vždy zůstal svůj a dokázal se se ctí i mečem vypořádat s nástrahami, které mu jiní připravili. Pan primátor ukázal svým hlášením a vlaječkami na tramvajích pouze to, že je jedničkou v řitním alpinismu. Tento sport je poněkud rizikový, a hlavně by měl sportovce tohoto typu někdo informovat, že tím, že svou hlavu do tohoto otvoru zaboří, neznamená, že na druhém konci vyleze v centrále NATO. Ten otvor totiž konec nemá, a když už se sportovci povede hlavu vyndat, prostě páchne a páchnout bude.

Jako malý klouček jsem s babičkou chodil na houby. Vždy jsem ochutnával hříbky, jestli to není satan nebo, chcete-li, hořčák. Tenhle hřib jsem ochutnal, a je to hořčák. Vyplivl jsem ho, tu pachuť nám jestě pořád na jazyku, nehledě NA TO, že hodně zapáchá.

Pavel JÁCHYM

15. 3. 2019  Pavel JÁCHYM