K Baltu za padlými kamarády

Severovýchodně od Štětína, 50 kilometrů od břehů Baltu, leží polské město Goleniów. Pro hlavní město Pomořanského vojvodství Štětín je zde letiště. Bývalou slávu tamního polského letectva připomíná MIG 21 před budovou městského úřadu a gminy. Vedoucí referátu propagace a cestovního ruchu pan Józef Kazaniecki nás čekal. Nejdříve přijetí u starosty města a výměna dárků. Poláci si potrpí na etiketu daleko víc než našinci.

Dnešní Goleniów (do připojení k Polsku v roce 1945 Gollnow) je dvaadvacetitisícové moderní mladé město. Vyrostlo z válečných ruin. Wehrmacht se v Pomořanech nevzdával lehce, Berlín je nedaleko. Poválečná obnova jednoduchá nebyla. Nově získané území Poláci postupně osídlovali. Se všemi klady i zápory.

S panem Kazanieckým jsem již delší dobu ve spojení. Stalo se tak díky vyjednávání s úspěšným koncem přes Velvyslanectví České republiky ve Varšavě. Proč? Žádal jsem o pomoc k návštěvě »trestaneckého hřbitova« u místní věznice. Velvyslanectví mi jednak zprostředkovalo spojení na našeho hostitele pana Kazanieckého a získalo souhlas i vedení věznice. Nakonec se ukázalo, že dnes opuštěný trestanecký hřbitov je veřejně přístupný, ač je pár kroků od vysoké zdi a strážních věží.

Ještě v 70. letech 20. století jsem hovořil s několika bývalými českými vězni královéhradeckého gestapa, kteří v gollnowském Zuchthausu prožili i několik let. Jistou představu o gollnowské káznici a trestaneckém hřbitově jsem měl. Starým pruským vězením z roku 1856 prošlo, podle ne dosud kompletní dokumentace, za druhé světové války 1376 českých vězňů. Zmíněný pan J. Kazaniecki, úspěšný spisovatel a historik, jich dosud podrobněji zdokumentoval 338. Několik desítek českých vězňů tam zemřelo a byli pohřbeni (zahrabáni) na trestaneckém hřbitově. Hroby označovali jen čísly. Několik bývalých vězňů z Královéhradecka se do Goleniówa po válce vypravilo za svými padlými kamarády, kteří neměli štěstí a nevrátili se do vlasti. V Gollnowě přežívali jen mladí a silní.

Bojovníkům československým…

Po návratu a návštěvě trestaneckého hřbitova vyjadřovali naši političtí vězni velkou nespokojenost. Hřbitov byl již tehdy, před 30–40 lety, neupravený a nikdo se o něj nestaral. Kdyby viděli hřbitov a památník dnes, jistě by šok nevydýchali. Není tam nic. Jen malý, zcela zanedbaný památník s deskou v češtině a polštině a akátový náletový les. Deska pochází z roku 1948: »Bojovníkům československým padlým pro svobodu lidu z ruk fašistovských hitlerovců. Přátelství Polsko–Československé, 1948 R«.

Události něžných revolucí i v Polsku vykonaly své. Co se dalo ukrást, zmizelo. Co nepřineslo rychlý kapitál, o to se nestaráme. Co je sovětské, resp. ruské, je špatné, byť šlo o válečné hroby. Na trestaneckém hřbitově němečtí dozorci zahrabali občany SSSR, Čechy, Poláky a německé antifašisty. Francouzská vláda po válce svých asi 30 občanů exhumovala a převezla domů. Zdaleka nemůžeme hovořit jen o komunistech. Němci zde věznili české důstojníky Obrany národa, členy PVVZ, sokoly a další.

Skupinu 27 Východočechů, která byla zatčena v roce 1940, soudili u Zemského soudu v Litoměřicích 24. a 25. září 1942. Předseda soudu Pizsche měl k dispozici podklady od gestapa. Čísla ilegálního Rudého práva, Činu, Cíle, Jiskry, Pochodně, letáky a svědectví. Nejstaršímu Josefu Lokvencovi z Police nad Metují bylo tehdy 58 let a nejmladšímu Zdeňku Kapuciánovi 20 let. Za přípravu velezrady je soud potrestal tresty od dvou do osmi let. Všichni byli rádi, že nedostali »sekeru«. V listopadu 1942 odsouzené transportovali přes Lipsko a Berlín do Gollnowa. Vlakům, které převážely vězně z jedné káznice do druhé či k soudům a do koncentráků, říkali vězni »kukaně«. Měly pravidelné jízdní řády a jezdily po určitých tratích.

»Teď bude všechno rudé«

Jádro starého pruského vězení se dnes příliš nezměnilo. Základem je hvězda se šesti křídly a honosný vstupní trakt. Kolem přibyly nové budovy dílen a zdi s ostnatými dráty. Podle vzpomínek pamětníků na vrcholu vysokých zdí byly skleněné střepy. Pravděpodobně dnes ostrahu vězení chrání elektronika.

Východočechy přidělili k párání zaprášených a zkrvavených vojenských mundúrů po padlých vojácích. Stejně jako v koncentračních táborech i zde hodně záleželo na bachařích a kápech. Měli smůlu, když se dostali do rukou »Drákuly« – brutálního, mstivého a ambiciózního bachaře Müllera. Za nesplnění denní normy trestal nedělním půstem. Hlad a vlhké a mlhavé podnebí v Pomořanech vedlo k rychlému oslabení organismu a tuberkulóze. I za nejkrutějších mrazů museli vězňové chodit na tzv. frajštundě kolem fotbalového hřiště. Trestalo se za nezapnutý knoflík a kapku vody na umyté podlaze.

Petra Pecha převezlo nákladním autem gestapo z Hradce Králové 8. dubna 1941 do Prahy. Druhý den putoval vlakem do Gollnowa. Vzpomínal: »Malá cela, podlaha z betonových dlaždic, jednoduché okno a čtyři trubky na vytápění umístěné nízko nad zemí… V zimě sedaly na okno sýkorky, dávám jim drobečky z brambor a po nich vám posílám denně pozdravy. Zdá se mi o Vás alespoň šestkrát za týden. Mnohdy jsem ale v Krkonoších u babičky. To se ten sen o svazích hor zastaví.« Páral jako jiní vojenské pláště. Když došla zásoba uniforem bývalé československé armády, přiváželi z fronty mundúry německé, mnohdy ještě zkrvavené a rozstřílené. Měl to štěstí, že se setkal i s rozumným bachařem. Jednoho červnového rána, ještě před snídaní, přišel k cele číslo jedenáct, kde byl uvězněn soudruh Cerman ze Smidar, vstoupil dovnitř a hlásil, že dnes 22. června 1941 dostaly německé posádky na východě rozkaz překročit sovětské hranice… Svůj rozhovor končil větou: »Teď bude všecko rudé.«

V Gollnowě věznili i »otce« z Fučíkovy Reportáže. Učitel Josef Pešek (1891-1945) pracoval v Zemském ústředním spolku jednot učitelských a v roce 1939 vedl věstník Český učitel. Byl jedním z vedoucích činitelů PVVZ.

Na souchotiny zemřel v Gollnowě Oldřich Václavík ze Dvora Králové nad Labem. U něho našel úkryt v září 1940 královéhradecký krajský tajemník ilegální KSČ Marek Kočí (1897-1942). Známe rozsudek Václavíka, tehdy zaměstnance firmy Klazar. Byl souzen za to, že sjednal spojení mezi krajským tajemníkem Kočím, krycím jménem Kovář, a komunistou Janem Schreiberem. V jeho bytě se konaly schůzky s Malou a Schreiberem.

Učitel Oldřich Kubišta (1875-1943), tiskař ilegálního Činu, z Kuklen u Hradce Králové, nápor na psychiku nevydržel a šel do »drátů«. Stráže ho zastřelily. V Gollnowě zahynul i Alois Balcar (1895-1944), komunista z Nového Hradce Králové. V roce 1932 delegát na protiválečném kongresu v Amsterodamu.

Jaroslava Tichého (nar. 1912), podporučíka pěchoty v záloze, učitele chlapecké školy v Chotěboři, náčelníka sokolské jednoty a zástupce velitele roty Obrany národa zatkli 19. září 1940. Vzpomínal, že po útrapách na Pankráci, Drážďanech, Zhořelci, Berlíně, Štětíně, patřil Gollnow k lepší štaci. Dokonce prý měli k snídani i odstředěné mléko. Jaroslav Tichý v Gollnowě pobyl celý rok. V cele látal ponožky a rukavice pro armádu a páral uniformy všech armád zemí obsazených Němci. Nejhorší byly zkrvavené uniformy, které mrtvým svlékali. Onemocněl zánětem průdušek a zasílané léky věznice vracela. Vzpomínal na svého souseda v cele, chotěbořského rodáka C. Zezuláka, který mu 24. prosince 1941 pomohl splnit normu v párání čepic a zachránil pro něho štědrovečerní večeři – prejt se zelím a brambory.

Jako i v jiných věznicích zabíjela v Gollnowě apatie. Poznala se, když vězeň přestal o sebe pečovat, hubit štěnice a vši.

Zdeněk Kapucián v Gollnowě strávil prakticky celý trest až do evakuace v únoru 1945. Jako vyučený soustružník pracoval v dílnách pro štětínskou firmu Schäffer. Viděl na vězeňskou bránu. Velmi často vězňové na čtyřkoláku vyváželi pod dohledem bachaře prosté bedny s mrtvými kamarády.

Evakuace

Češi, většinou vyučení řemeslníci, se snažili brzdit výrobu. V takovém případě šlo o život. V průběhu roku 1943 sledovali vězňové s neskrývaným povděkem bombardování štětínského přístavu a nedaleké raketové základny v Penemünde. Začátkem roku 1945 do Gollnowa pronikal rachot sovětských děl, což byl signál pro evakuaci vězení. Nejprve evakuovali politické vězně odsouzené na řadu let. Němečtí komunisté »měli zvláštní přednost«. Poté následovali čekatelé na soudní procesy. Čechy odvezli v otevřených nákladních autech do hamburského vězení. V únoru je roztřídili podle profesí a řemeslníci museli od února ještě pracovat. Nakonec těžili rašelinu. Svobody se dočkali až 20. dubna 1945.

O průběhu evakuace Čechů z Gollnowa se zachovala směrnice státního sekretáře Herberta Klemma z 3. února 1945, která potvrzuje výše uvedené. Nejprve mají být evakuováni nebezpeční političtí vězni. Podle jiného svědectví byla část vězňů evakuována do koncentračního tábora Dachau a tam v prosinci 1944 zlikvidována. Jiná skupina českých vězňů měla být odvezena do rostockého přístavu, naložena na loď a volně puštěna po moři. Loď prý bombardovala spojenecká letadla. Veškeré dokumenty při evakuaci Němci zničili.

Hřbitov neexistuje!

Náš průvodce pan Józef Kazaniecki se válečnou problematikou gollnowského vězení dlouhodobě zabývá. I on se pozastavuje, že hřbitov je zanedbaný a rozkradený. (Doplňuji: hřbitov fakticky neexistuje!) Zmizela i čísla hrobů a kovová ohrádka u pamětní desky. Od roku 1990 se nikdo o památník nestará, jedině čas od času se najde dobrovolník a desku zamete.

Na zcela opuštěné zarostlé mýtině, porostlé letitými akáty, chodím po hrobech našich padlých krajanů-hrdinů. Jsem smutný. Neznámé hroby v goleniówském kraji zmizely. Nedovolme, aby zapadla i památka na statečné lidi, kteří se již domů nevrátili! Slíbil jsem panu Kazianeckému, že doplním seznam vězněných a »pohřbených« Východočechů.

Dodnes je zdokumentováno 1376 českých vězňů, kteří prošli gollnowským vězením. Pokud jde jen o Východočechy: zjistil jsem podrobné údaje o 63 vězněných. Z nich tam zemřelo 13. Jsou pochováni (zahrabáni) zcela anonymně na nedůstojném místě!

Jaroslav ŠTRAIT

FOTO - autor

11. 4. 2019  Jaroslav ŠTRAIT