Ideologický přístup a skutečnost

Na Seznamu se koncem minulého týdne objevil článek spisovatele a nakladatele Jiřího Padevěta. Sdělil nám myšlenku, která je vskutku originální. Řekl, že kdyby Američané postupovali z Plzně dál, pak by nemuselo dojít ke krvavému Pražskému povstání. Má pravdu? Nemá pravdu? Neustále se objevuje i další podobně originální myšlenka, kterou šíří »naše kavárna«. Prý, kdyby Američané osvobodili Prahu, pak by volby v roce 1946 dopadly úplně jinak. Ono »kdyby« má jeden háček, je totiž jenom »kdyby«. Jenže proč, když Američané osvobodili Plzeň, ve volbách v roce 1946 právě v Plzni zvítězili komunisté? A proč v Brně, které osvobodila Rudá armáda, volby pro komunisty nedopadly jako v Praze či Ostravě?

[o]

Zůstaňme raději u faktů než u přání kohokoli. Kdy začalo Pražské povstání? Pátého května 1945. Byl jeho začátek plánován, anebo vypuklo spontánně? Česká národní rada složená ze zástupců všech politických protinacistických směrů skutečně plánovala zahájit ozbrojený odpor, jenže na 7. května, ale výbuch odporu ve městě se plánem neřídil. »Za pochodu« se pak ČNR musela přizpůsobovat situaci. Za začátek lze pokládat ona historická slova hlasatele z ranního bloku českého rozhlasu (5. 5. 1945): »Je sechs hodin«, která působila jako heslo. Po obědě se už bojovalo o rozhlas a byli první mrtví. V té době Pattonovi vojáci teprve vstoupili do Kdyně, Klatov, Domažlic, Horšovského Týna, Prášil, Žleb atd.

Když se 6. května v Praze bojovalo naplno, zastavili Američané ve Stříbře (v 7.45 hodin) a vstoupili do již vlastně samoosvobozené Plzně (8. 5). Tentýž den se dostali do Písku, Strakonic, Chebu, Lokte či do Podolského Mlýna s jeho historickým mostem. Do Prahy však zbývalo z Plzně, zatím ještě zcela neobsazené, ještě více jak sto kilometrů.

A jsme u 7. května. Tehdy americké jednotky vstoupily na demarkační čáru do Rokycan, přičemž v zádech jim zůstala místa se silnými německými oddíly, jako byly například Sušice, Prachatice, Volary, Nýrsko... V tu dobu pražské barikádníky čekaly nejhorší boje dokonce s oddíly SS, které stále neznaly slitování. V té době sovětský ukrajinský front Rudé armády vedený maršálem Koněvem s dvěma miliony vojáků za těžkých bojů přecházel Krušné hory a z opačné strany ku Praze směřoval Malinovského front.

V noci ze sedmého na osmého května v Remeši pod velením maršála Eisenhowera se jednalo o bezpodmínečné kapitulaci Německa, již stvrdil ve 2 hodiny 41 minut, již tedy 8. května, za nacistickou wehrmacht generál Jodl. Nacistická vojska měla podle ní zastavit boj, ale nestávalo se tak.

A Američané? Jak dlouho by jim trvalo, než by v boji po staré silnici dorazili ku Praze z Rokycan? Měli sílu se svými sto padesáti tisíci vojáky, z nichž značná část byla rozptýlena po západních Čechách, se postavit milionové Schörnerově armádě, která až do podpisu v Remeši, stvrzené o den později v berlínském Karlshorstu, měla stále příkaz bránit »Festung Böhmen«? Přitom Praha a její okolí byly plny nacistických elitních jednotek.

A co další oblasti Čech, které by zůstaly mimo případné »pražské osvoboditelské gesto«, v rukou nacistů? Tam lidé neměli právo žít? A kde vůbec by se »rozjetá« sovětská vojska měla zastavit? Neměl by pan Padevět přece jen více, než něco pronese, přemýšlet? Pouhé ideologické hledisko bývá hodně daleko od skutečnosti.

Jaroslav KOJZAR

3. 5. 2019  Jaroslav KOJZAR