Poučení z Jiřáku

Mnohé jsem se na tom náměstí Jiřího z Poděbrad, na Jiřáku, na 1. máje v Praze dozvěděl. Ne, nejde mi o přítomné komunisty, vůbec ne. Jde mi o ty druhé, stojící na schodech Plečnikova geniálního stavebního díla. Poučili mě náctiletí vedení několika lety prověřenými antikomunisty. No řekněte, co říci, když mladý muž, skoro ještě dítě, drží v ruce transparent, na němž je napsáno: »Semelová je stará komunistka«. Už jsem chtěl protestovat. Marta není stará, ostatně o ženách se toto neříká, to jen neuctivci, nevzdělanci takto mluví, a ten mladík jistě měl za sebou dokončené základní vzdělání, nebo neměl? Marta má ještě mnoho let před sebou. Pak jsem pochopil, že se tím myslí »dlouholetá a přesvědčená komunistka«. Ale to mně a nám ostatním, shromážděným na náměstí krále Jiřího, nikdo říkat nemusel, to my víme.

[o]

Nebo nápis: »Bolševici znárodňovali«. Lze jistě pravdivé myšlence vytknout, že u moci od osvobození byla vláda Národní fronty, a ta společně s dr. Benešem vyhlásila ty slavné říjnové dekrety z roku 1945. Ale ten mladík nesoucí toto heslo těžko bude vědět, co to tehdy byla Národní fronta a že v ní byly zastoupeny všechny strany, které existovaly. A tehdy byla znárodněna převážná většina československého průmyslu, všechny banky, velkoobchod, film atd. atd. A navíc název »bolševici« nebyl český fenomén.

Kousek od hlavní cesty stál mladík, odhaduji tak šestnáctiletý »antikomunistický hrdina«, neustále opakující »Rudý svině«. Policie byla daleko, mohl si to dovolit, i když pro jistotu se postavil za lavičku, kterou ti příchozí »na máj« těžko mohli přeskočit. A nešlo jenom o věk. Onen mladík snad školou povinný sice s »tím češtinou« trochu pohořel, ale předpokládám, že než skončí svou vzdělanostní pouť, naučí se dokonce klást správná přídavná jména k těm podstatným. Spíš mě zaujala podobnost s jistými lety, o nichž mi vyprávěl jeden můj příbuzný, který se ocitl »v penzionu zvaném koncentrační tábor«. Prý když přišli jako heftlingové do Buchenwaldu, to byl - tato vsuvka patří onomu studentíkovi – jeden z mnoha koncentračních táborů tisícileté říše, na nastoupené vězně řval esesman »Rote Schweine« a bil je hlava nehlava holí. Že by ti, kýmsi slušně placení, rušiči klidného programu nám chtěli naznačit, že doba KZ se zase blíží? Pamatujete? Napřed brali komunisty a ti, jichž se to zdánlivě netýkalo, mlčeli, pak sociální demokraty, potom demokraty všeho druhu, a lidé zase mlčeli. Pak, když se dostalo na ty mlčící, neměl je už kdo bránit.

Za tribunou měli své vlajky. Nechyběl prapor Evropské unie, Spojených států, Aliance, ale při výkřicích »Ať žije NATO« jeden z vlajkonošů rozvinul ještě izraelský. Proč? Že by to byla předzvěst vstupu Izraele do této po celém světě operující vojenské organizace?

Prý bylo psáno na jednom transparentu: »Češi Tibet podporují«. V té chvíli jsem pochopil, kdo tu grupu náctiletých vedených matadory antikomunismu na Jiřího náměstí poslal. To jen pražský primátor se svými pirátskými kamarády roztrhal mezinárodní smlouvy a vyhlásil válku Číně. Jenže jestliže slovem »Češi« myslím všechny Čechy, jsem na tom stejně, jako když idol převratu mluvil o tom, že všichni myšlenky »sametové revoluce« podporují. Všichni ne, i kdybych tehdy byl proti jenom já, nebyla by to už pravda. A jak známo, těch nesouhlasících bylo na tisíce, a stále tu jsou a budou.

Bylo to poučné sledovat mládež, která nepamatuje ani minulé století, jak se pokouší vyprovokovat střet. Jistě i na to byla připravena. Převážná většina přítomných jejich přítomnost však na vědomí nebrala a to je muselo nesmírně štvát. Zda jim o to byl krácen »příspěvek na kravál«, nevím. Bylo by to ovšem možné.

Jaroslav KOJZAR

7. 5. 2019  Jaroslav KOJZAR