Rasismus prostupuje novozélandskou společností

V důsledku teroristického útoku v Christchurchi na Novém Zélandě vydal Národní výbor Mezinárodní socialistické organizace v Aotearoa na Novém Zélandě následující prohlášení.

Je to téměř mimo chápání. Zemřelo jednapadesát lidí. Dalších 50 je zraněných. Stovky, možná tisíce lidí čelí zármutku, nepředstavitelné ztrátě. Byl to útok na muslimy, protože muslimové, zasažení na svých svatých místech, drželi svůj svátek. Byl to teroristický čin. Naším výchozím bodem je solidarita: se zraněnými a zabitými, s jejich rodinami a milovanými a se všemi muslimy a migranty na těchto ostrovech. Toto teroristické násilí - rasový masakr - mělo za cíl nás rozdělit. Slučujeme se se zraněnými. Barbarství tohoto činu pohrdá vírou, má politickou logiku. Byl to akt promyšleného terorismu, čerpajícího z fašismu a islamofobie. Není v něm žádná záhada, a muslimští vůdcové po celá léta promlouvali o normalizaci a zevšeobecnění islamofobní nenávisti. Každý politik, každý fejetonista a host televizních rozhovorů, každý intelektuál a mediální celebrita, jenž sehrál úlohu v normalizování protimuslimského fanatismu, nese svůj díl odpovědnosti za tuto tragédii. Trumpův »muslimský zákaz« a válka s terorismem určily globální scénu, ale svým dílem přispěly místní postavy.

Obrana »práv« fašistů

Stati a sloupkaři New Zealand Heraldu se vloni šikovali k obraně »práv« fašistů Stefana Molyneuxe a Lauren Southernové. Jordan Peterson se přidal počátkem tohoto roku. Na jedné akci byl viděn, jak se směje po boku jednoho příznivce, oblečeného do trička s nápisem »Hrdý islamofob«. Simon Bridges, Judith Collinsová a Národní strana flirtovali kolem OSN s rétorikou alternativní pravice a ultrapravice. V zavedených kruzích hlavního proudu je společensky i politicky přijatelné mluvit o islámu a muslimech jako o problému nebo o záležitosti, s jakou je třeba se vypořádat. Loni v Aucklandu demonstrovaly stovky lidí proti »právu šaría«; člen ACT Stephen Berry je šel podpořit. Fašistické skupiny v Christchurchi narušovaly volební shromáždění v roce 2011, a muslimové, Židé a další zřetelné menšiny ohlašovaly už roky ze svých shromaždišť po celé zemi graffiti, obtěžování a urážky. To všechno právě když se většina komentátorů snažila, abychom věřili, že otázkami dne jsou »identická politika« a omezování svobody projevu. A v tomto kontextu narůstalo fašistické násilí. Mnozí ze zavražděných byli uprchlíci a migranti. Je tu další zlo, jemuž ti, kteří sem uprchli před persekucí ve svých starých domovech, čelí i v novém, a to má také politickou logiku. Pravda je, že všechny politické strany v současném parlamentu si v uplynulém desetiletí v nějaké formě pohrávaly s protiimigrantskou rétorikou a s jejím šířením. Winston Peters hovořil v roce 2017 o tom, že »imigrace má skutečně dopad na způsob života Kiwi« (Novozélanďanů). Národní strana odmítla zdvojnásobit uprchlické kvóty. Vražedný fašismus je možná extrém, ale bez rozšířené protimuslimské a protiimigrační politické kultury, prosazované převládající politikou, by neexistoval.

Není na tom nic záhadného. Musíme to chápat jako vyjádření islamofobie a ideologie nadřazenosti bílých a podle toho se tomu postavit.  Rasismus prostupuje novozélandskou společnost, nikde víc, než v policejních kontrolách. Muslimská komunita zná hrozby, jimž po léta čelí, a nic se neudělalo. Anjum Rahmanová z Rady islámských žen Nového Zélandu psala o tom, jak její organizace žádala a prosila úřady, aby braly protimuslimské hrozby vážně. Miliony dolarů byly vyhozeny na pronásledování maorských aktivistů, falešně obviněných z »teroru«, a na ostrahu mešit jako je Linwood’s. Míroví aktivisté byli obžalováni a šikanováni za protesty proti zbrojním konferencím ve Wellingtonu, s dalšími penězi vyplýtvanými na falešná obvinění. A přesto, zabijáci se dokázali zorganizovat nedotčeni. Je třeba položit vážné otázky o prioritách, politice a podjatosti policie. A jak reagovala policie po tragédii? Odrazovala muslimy a viditelné menšiny od srocování na veřejnosti a snažila se držet lidi stranou demonstrací a protestů. Bez jakékoli morální autority.

Cesta solidarity

Existuje jiná cesta. Cesta solidarity. Každé shromáždění, každé hlídkování, každý protest, jenž stojí na straně muslimů, ukazuje sílu, jakou máme coby kolektiv. Terorismus se nás snaží izolovat a rozdělit. Masové mobilizace, víra dělníků v sebe samé ukazují, že nenecháme muslimy izolované, a ani my nebudeme rozděleni. To dodá útěchu a odvahu utlačovaným a vyzve další pracující, aby ukázali další solidaritu.

Musíme v následujících týdnech formovat shromáždění solidarity, abychom doma vypracovali tuto zprávu: Muslimové jsou vítáni, rasismus ne; pryč s islamofobií a nenávistnou nadřazeností bílých! Jsme jednotni v zármutku, ale tohle je politický zármutek. Reaguje na fašistickou nenávist. Fašismus nesnáší naše svobody - náboženskou i občanskou svobodu muslimů, práva naší rozmanitosti, sílu pracujících coby kolektivů - a my musíme ukázat, že kolektivním praktikováním těchto svobod odmítáme nenávist, motivující tento rasový masakr. Truchlení a úcta v tomto kontextu znamenají zůstat v ulicích. Odborářské akce musí pokračovat. Demonstrace, stávky a shromáždění jsou motory třídní jednoty a síly, přesně toho, co ultrapravice nenávidí. Dávají nám šanci být spolu v třídní jednotě pracujících, muslimů i nemuslimů, viditelně jednotní a bojující. Odmítáme jakékoli výzvy k odkládání nebo rušení odborářské činnosti.  Fašismus je politikou zoufalství. Doufá, že přenese zoufalství na jiné surovými projevy zla, jako byl ten v Christchurchi. Živí rasismus, fanatismus, strach a odpor k ostatním. Vyrůstá v beznaději. Socialismus je politikou naděje, jednoty dělnické třídy, spolupráce zdola proti nadřazenosti bílých a rozdělení, prosazovanému shora. Masová shromáždění po celé zemi po tomto zvěrstvu ukazují cestu vpřed: solidaritu, naději, vzdor. Konfrontace fašismu a vyhnání protimuslimského a protimigrantského fanatismu ze společnosti je dnes pro nás všechny naléhavým úkolem.  Nejprve jsme truchlili, teď organizujeme.

Překlad Vladimír SEDLÁČEK

13. 5. 2019  Vladimír SEDLÁČEK