To by chtělo mít kus cti v těle

Na recepci ke státnímu svátku Ruska nepřišel předseda Senátu Kubera. Proklamoval tak nenávist »až za hrob«. Ani další z pravicových představitelů tady nebylo vidět. Čest těm, co přišli, prezidentům Zemanovi a Klausovi a dalším. Pan Kubera by nežil, kdyby Sovětský svaz, tedy podle dnešního pojetí Rusko, nás neosvobodil a 9. května, opakuji 9. května, nezavršil svou osvobozovací cestu od Moskvy po Berlín a Prahu. Praha totiž, byla osvobozená skutečně až 9. máje, kdy ve tři hodiny ráno rudoarmějci na několika místech vstoupili do našeho hlavního města a stále ještě se museli bránit střelbou. Kdyby nebyl tehdejší Sovětský svaz, nebyli bychom totiž ani my, protože třetí říši by neměl kdo porazit. Možná, že jednou by další spojenci přece jen vyhráli, ale připomínám panu Kuberovi smlouvu z Versailles po Velké válce, která ji sice formálně ukončila, ale ve skutečnosti založila jen další pozdější problémy. Angloameričané by totiž sílu na zdolání nacistického protivníka a jeho spojenců neměli. A ostatně ani se moc neangažovali. Teprve, když již šlo o Suezský kanál, začali alespoň v Africe projevovat aktivitu. Vyhrát ovšem mohli jen proto, že Sovětský svaz vázal mnoho nacistických divizí, které nemohly být poslány na pomoc afrikakorpsu.

[o]

Kdyby však vyhrálo nacistické Německo, pak by pan Kubera dnes nežil anebo kdesi v Töplitz-Schönau by hajloval nacistickým pozdravem, protože ti, kteří nepřipadali k poněmčení, by vůbec nebyli, ti, jež bylo schopno nacistické Německo poněmčit, by byli poněmčeni a zbytek někam odsunut nebo určen k postupnému umírání.

Devátého května se v Praze ještě střílelo, když tanky generála Rybalka ve svazku frontu maršála Koněva přijely do našeho hlavního města. I kdyby se již nestřílelo a nebyli mrtví, městu a jeho okolí se dostalo míru až onoho 9. května, i když v mnoha městech Česka už několik dnů mohli slavit. V Praze se však slavilo až onoho devátého. Že osmého května jsme po listopadovém převratu zvolili za státní svátek, je jen jedním z důkazů nenávisti za to, že později někteří ztratili milionové majetky a pocit nadřazenosti nad druhými. Ale alespoň čtyřicet let přes problémy a nedostatky této doby, jsme mohli prožít v rovnosti, kdy nikdo se majetkem nemohl vyvyšovat nad druhým. To pan Kubera a další dobře ví. Proto ani těch více než 140 tisíc padlých sovětských vojáků a tisíce našich, kteří položili své životy po jejich boku, mu nestálo za to, aby přišel na státní svátek na ruské velvyslanectví. Jen třeba lidsky poděkovat. Třeba jen za svůj život. Ale to by chtělo mít kus cti v těle.

Jiří VÁBR

15. 5. 2019  Jiří VÁBR