Rozhovor Haló novin s předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníkovou

Zdravotnictví zůstává podfinancované

Nedávno jste znovu důrazně upozornili na kritickou personální situaci ve zdravotnictví a sociálních službách. Kde vidíte příčiny tohoto stavu?

Hlavní příčinou tohoto nedobrého stavu je nedostatečné financování, a to jak českého zdravotnictví, tak sociálních služeb, které trvá již řadu let. Podfinancování zdravotnictví potvrzuje i jeden zásadní údaj, který vypovídá o tom, kolik financí český stát věnuje našemu zdravotnictví, a tím je údaj o hrubém domácím produktu (HDP) alokovaném do zdravotnictví. Podle posledních údajů odborů je to jen necelých 7 % HDP. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve svých analýzách uvádí, že průměr OECD je 9 % HDP a na tento průměr doporučuje zvýšit financování zdravotnictví i České republice. Nicméně pokud bychom se chtěli vyrovnat řadě západoevropských států, jako například Rakousku, Německu, tak tam jde do zdravotnictví finanční částka ve výši přes 11 % HDP. Vyšší procento HDP vydává na své zdravotnictví dokonce i Slovensko. Z toho jednoznačně vyplývá náš argument, že české zdravotnictví je podfinancované. Čísla si můžeme ověřit samozřejmě také z českých zdrojů, např. z Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS).

[o]

Podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha však průměrná odměna lékařů činí 78 tisíc korun a zdravotních sester 39 tisíc korun…

Tady bych chtěla vysvětlit, že čísla jsou velmi složitá. Zaprvé do průměrů jsou započítány i přesčasy, které lékaři a zdravotní sestry odpracují. A pokud sestra odpracuje ročně 416 hodin přesčasů, tak jde skoro o polovinu dalšího úvazku. U lékařů je to ještě tristnější. V mnoha nemocnicích lékaři odslouží přes 1200 hodin ročně navíc, což je pro mnoho normálních zaměstnanců naprosto nepředstavitelné. Jejich uváděná mzda je tedy skoro za dva úvazky. Zároveň mohu k tomu dodat, že zvýšení platů a mezd, k němuž došlo v loňském roce, sice pomohlo stabilizovat zdravotnictví, a to jako celek, ale konkrétní situace se odlišuje podle jednotlivých typů nemocnic, podle jejich právních forem. Jenom připomenu, že v nemocnicích, jež nejsou zřizovány ve formě příspěvkových organizací, ale jsou obchodními společnostmi, je odměna za práci zhruba o 8000 Kč nižší. Mzdy v krajských a městských nemocnicích, akciových společnostech, se tedy pohybují na úrovni průměrné mzdy v národním hospodářství. Náš loňský požadavek, aby lékaři a zdravotnický personál dostali přidáno na platech a mzdách o 10 %, trvá i nadále. Tedy i pro letošní a příští rok.

To, že jde na české zdravotnictví suma ve výši necelých 7 % HDP, asi není jedinou příčinou podfinancování českého zdravotnictví?

Nízké procento HDP je sice zásadním problémem, ale ve zdravotnictví jsou také další paradoxy. V zásadě jde o celý systém financování českého zdravotnictví. Financování nemocnic se uskutečňuje prostřednictvím tzv. úhradové vyhlášky, která by měla vzniknout na základě dohody zdravotních pojišťoven a poskytovatelů. Pokud se nepodaří poskytovatelům a zdravotním pojišťovnám dohodnout, pak vyhlášku vydává ministerstvo zdravotnictví, které má přihlédnout k oprávněným požadavkům jednotlivých stran. Vyhláška se mění každý rok a její tvorba je doprovázena obrovskou diskusí, a to nejen o tom, jak se peníze rozdělí, ale také kolik peněz se rozdělí. A i v tom je problém. V současné době je na účtech zdravotních pojišťoven »uskladněno« okolo 55 miliard korun.

Odbory dlouhodobě prosazují, aby se určitá část z této sumy uvolnila poskytovatelům zdravotní péče – nemocnicím, poskytovatelům domácí péče, poskytovatelům sociálních služeb, praktickým lékařům, ambulantním specialistům a všem dalším. Chceme, aby pojišťovny pro příští rok uvolnily »volné« peníze do systému. Jde přece o finance, které my všichni odvádíme ve formě pojištění. Peníze je nutné použít na zlepšení péče o pacienty a také na zvýšení platů a mezd. Není přece normální, aby se za situace, kdy peníze jsou, skládali lidé na léčbu onkologicky nemocných dětí a dalších pacientů.

Ty peníze nejsou penězi zdravotních pojišťoven, pojišťovny jsou jen distributory a měly by platit za léčbu, kterou pacienti potřebují. Argument pojišťoven, proč nedávají více peněz na péči, zní, že peníze na účtech jsou peníze pro horší časy. Jenže, k tomu my namítáme: v době ekonomické prosperity se mají nejen tvořit rezervy, ale především se má stabilizovat systém. Ekonomika roste, tak by peníze z této »rezervy« českému zdravotnictví prospěly. Mohla by se rozvíjet domácí péče, hospice, nemocnice, ambulantní sektor. Pro představu, jen vloni se vybralo oproti původnímu předpokladu na zdravotním pojištění navíc 5 mld. Kč. Proč mají tyto peníze ležet na účtech místo toho, aby pomohly nemocným? To je náš názor.

Jaké stabilizační kroky váš odborový svaz doporučuje vládě přijmout, aby se situace v nemocnicích zlepšila?

Jako zdravotnické odbory opakovaně navrhujeme vládě, aby podnikla všechny možné kroky k tomu, aby byl v nemocnicích nejen stabilizován stávající personál, ale také se nabrali noví zaměstnanci. Tvrdíme, že je možné napomoci tomu, aby lékaři přestali svoji situaci řešit odchodem do zahraničí a sestry odchodem mimo resort. Personální stabilizace jde ruku v ruce s odměňováním a dobrými pracovními podmínkami. Proto také očekáváme, že vláda splní svůj slib a zajistí, zvláště sestrám, zvláštní příplatek, který jim slíbila. Sestry byly ujišťovány, že pokud pracují ve směnách, obdrží za tuto práci navíc 5000 Kč.

V současné době je situace taková, že příplatek v plné výši v podstatě obdržely jen sestry ve fakultních nemocnicích a se zbytkem nemocnic se dohadujeme, zda nemocnice mají na zvláštní příplatek finance. Většina nemocnic tvrdí, že peníze na příplatky nedostala, a proto navrhujeme, aby se vytvořil stejně jako v roce 2017 zvláštní dotační titul, přes který by doputovaly chybějící finance do nemocnic. Tento způsob použil v roce 2017 tehdejší ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík, když určil zvláštní příplatek ve výši 2000 Kč. Nemocnice by mohly požádat o tuto úhradu a tím by stabilizovaly své zdravotníky. Tento způsob by pomohl i krajským a městským nemocnicím, jejichž situace je složitější, než ve fakultních nemocnicích.

Druhou věcí, kterou navrhujeme, a která se týká zvýšení počtu zdravotnického personálu, je vytvoření zvláštního dotačního programu na úhradu nových pracovních míst v nemocnicích prostřednictvím Úřadů práce ČR. Zde musím podotknout, že jsme dotační program navrhovali již předchozím vládám, ale dosud neúspěšně. Doufejme, že současná vláda pochopí, že je zapotřebí dostat do nemocnic další zdravotníky a dostatečně zafinancovat české zdravotnictví.

Dalším naším návrhem je, aby se upravil zákon o veřejném zdravotním pojištění. Chceme, aby se zvýšila platba za státní pojištěnce. Platba státu za jeho pojištěnce je velice nízká a proto, aby se systém zdravotní péče, jak ho známe v současné podobě, nejen udržel, ale také rozvíjel, tak nutně potřebujeme sumu, kterou stát za státní pojištěnce zaplatí, zvýšit. Přispělo by to ke stabilizaci situace v nemocnicích, v domácí péči, v sociálních službách, pomohlo by to rozvíjet hospicovou péči, psychiatrickou péči a všechny další obory.

České zdravotnictví je na vysoké úrovni, ale teď se kvůli nedostatku financí a personálu jeho úroveň propadá, a to nechceme. Trváme na tom, že v případě zvýšení plateb za státní pojištěnce jde o politické rozhodnutí a o to, jak se k situaci postaví vláda a jednotlivé politické strany, zastoupené v Poslanecké sněmovně. Peníze v ČR máme. Když jsme schopni zafinancovat solární elektrárny, vyzbrojit armádu, zajistit bezplatnou dopravu, tak jsme také určitě schopní zafinancovat zdravotnictví. Vše je otázkou priorit a vnímání potřeb. Bohužel zdravotnictví zatím nikdy nebylo vnímáno jako priorita.

Před nějakou dobou z ministerstva financí ale zazněl návrh, aby se platby za státní pojištěnce přesunuly ze strany státu na podnikatele a zaměstnance. Co tomu říkáte?

V této souvislosti odmítáme návrh z ministerstva financí, který zazněl před nějakou dobou, že by se zrušila platba za státní pojištěnce ze strany státu, ale jejich financování by bylo postavené na odvodech podnikatelů a zaměstnanců. To by byl úplný nesmysl, a to především z hlediska fungování celého systému těchto plateb a možnosti dofinancování zdravotnictví v mimořádných případech.

V souvislosti s nedávnou návštěvou zástupců Světové zdravotnické organizace u nás zaznělo, že by se měl změnit systém odměňování zaměstnanců v nemocnicích a zvýšit by se měla složka zásluhovosti. Jaký je váš názor?

V praxi by to znamenalo, že by se v nemocnicích, příspěvkových organizacích, zrušil systém platových tabulek. S tím zásadně nesouhlasíme. Zdravotnictví je regulovaná veřejná služba. Ve zdravotnických zařízeních je regulováno vše. Proč by se měly deregulovat platy? Chceme, aby ze zdravotnictví uteklo ještě více lidí? Odborový svaz naopak dlouhodobě prosazuje, aby se v nemocnicích, a to bez ohledu na jejich právní formu, odměňovali zaměstnanci platy. Ten požadavek neprosazuje jen vedení odborového svazu, tak situaci vnímají členové našeho odborového svazu, kteří v nemocnicích a v řadě různých zdravotnických zařízení pracují. Zavést platy chtějí téměř všichni. Díky systému platů mají zaměstnanci právně garantované, že když se vláda dohodne s odbory platy zvýšit, tak to tak proběhne. Kdyby se tabulky zrušily, bylo by na libovůli vedení nemocnic, jak by lékaře a zdravotnický personál platili. To nemůžeme připustit!

Z nemocnic akciových společností máme negativní zkušenosti. Většina nemocnic akciovek navyšovala v uplynulých letech méně, než bylo dohodnuto. Znovu připomínám, že sestry v nemocnicích, kde nejsou tabulky, berou v průměru o 8000 Kč měsíčně na výplatě méně. Mimochodem argumentace, že tabulky jsou přežitek, není pravdivá. Regulaci mezd v soukromých nemocnicích jako jeden z možných stabilizačních prvků doporučila i OECD, ale o tom Ministerstvo zdravotnictví ČR cudně mlčí. Můžeme se také podívat do sousedních zemí, tj. Německa, Rakouska, ale i Slovenska, tam všude existuje garantovaný příjem postavený na tabulkách. Případné zrušení tarifních tabulek, to by bylo pro náš odborový svaz téma, kdy bychom na to museli razantně reagovat a o podporu bychom požádali i ostatní odborové svazy. Vždyť stabilita českého zdravotnictví se týká všech našich občanů.

Stále se v některých kruzích hovoří o tom, že síť zdravotních zařízení, zejména se to týká malých nemocnic, je u nás předimenzovaná. Doporučuje se jejich přeměna na zařízení následné péče. Jak tuto otázku vidí zdravotnické odbory?

Nechápu, kde tito ekonomičtí »odborníci« berou slůvko předimenzovaná. Když se podíváte na okolní země – Německo, Rakousko, ale i Švýcarsko či Nizozemí, všude v těchto zemích existují tzv. spádové oblasti, v nichž je vyjádřeno, kolik obyvatel připadá na jednu nemocnici. Například v Německu je to zhruba 36 000 obyvatel, v Rakousku dokonce 32 000 obyvatel na jednu nemocnici. To je přitom k nám z hlediska struktury obyvatelstva a zdravotní péče nejblíže. Přitom u nás, v České republice, je to cca 60 000 obyvatel na jednu nemocnici. Stačí tedy porovnat tyto cifry.

Navíc, přechod malých nemocnic na zařízení následné péče není ze zdravotního hlediska příliš vhodný, neboť právě v těchto malých nemocnicích se dělají běžné zdravotní úkony, jako je operace slepého střeva, žlučníku apod. Zatímco ve velkých, fakultních nemocnicích se již dělají operace, které vyžadují mimořádný lékařský výkon od operatérů a celého operačního týmu. Podle nás by měl být stávající objem nemocnic v České republice zachován. To znamená zachovat i tyto malé nemocnice, k nimž mají pacienti nejblíže. Zkrátka, český stát by měl udělat vše pro to, aby lékaři zůstali u nás a neodcházeli do zahraničí. Aby léčili naše občany. Vždyť to je jejich poslání, když vystudovali lékařské fakulty u nás, tak se jim to jejich profesoři snažili vštípit.

Miroslav SVOBODA

20. 5. 2019  Miroslav SVOBODA