Český národ nemlčel

Pražský magistrát zahájil přípravu výběrového řízení na zhotovitele budoucího muzea, jež ponese název Památník ticha. Jedná se o objekt někdejší budovy Nádraží Praha-Bubny, odkud byli deportováni pražští židé do německých koncentračních táborů.

[o]

»Chtěli jsme vytvořit stavbu, která bude uzavřená, bude ztělesňovat strnulé mlčení, které se v Praze rozhostilo, když probíhaly deportace,« řekl ČTK spoluautor architektonického návrh Michal Krejčík. A právě tato základní teze, že se při deportacích židovského obyvatelstva rozhostilo v Praze - a míněno je i jinde po protektorátu - mlčící ticho, je nesprávná. Copak Pražané měli stát podél ulice, kterou židé směřovali k nádraží, měli hlasitě protestovat a volat »Hanba nacistům«? Měli snad odpůrci okupantů přemoci ozbrojený doprovod? Může takovou úvahu někdo myslet vážně? Všichni by byli na místě zastřeleni. Ovšem v době, kdy začínaly tyto transporty, byl již v našich zemích v plném proudu domácí protinacistický odboj. Ten začal již s 15. březnem 1939, ba ještě dříve. Ne, český národ nemlčel! Lidé, kteří měli možnost tajně zpoza zatemněných oken pozorovat tyto děsivé průvody, zatínali pěsti a myslí se jim honily myšlenky na odplatu. Domácí protinacistický odboj (včetně ilegálního tisku) v našich zemích v letech 1939-1945 byl silný, nelze jej odbýt slovy, že »jsme mlčeli«. Měl mnoho částí a podob a účastnily se ho všechny profesní i věkové složky. Nemáme se za co stydět. Kdyby nebyl, nebylo by účinné pomoci československým parašutistům, kteří by nedokázali 27. května 1942 uskutečnit spravedlivou pomstu na zastupujícím říšském protektorovi.

Proto souhlasím s názorem účastnice Pražského povstání, dcery popraveného odbojáře Ludmilou Hájkovou, která v našem listu připomněla - když uctila oběti holocaustu a podpořila připomínání jejich památky - toto: »Pan Štingl (ředitel Památníku ticha) neví, o čem mluví, v Praze ani na bubenském nádraží ticho nebylo! Němci zuřili, na gestapu v Pečkárně měli plné ruce ‚práce‘ a v době odjíždění židů i ostatních Čechů do Terezína na podzim 1941 měla Praha už tisíce a tisíce obětí. Byla tedy Praha zticha? Mlčela? Zdá se, že pan Štingl má o našem odboji za války jen velmi chatrné a povrchní, anebo vůbec žádné znalosti. Byl tu odboj a takoví odbojáři, jako byl můj táta! Bez těchto odbojářů, kteří šli i na smrt, by tu žádný památník o nuceném odchodu židů do Terezína a na smrt – nebyl! Nebyli bychom tu ani my, ani sám pan Štingl!« Jeho vyjádření je dle ní tendenční, naprosto zkreslené a hlavně nepravdivé.

Jan Čižinský, starosta Prahy 7, na jejímž území se bubenské nádraží nachází, míní, že by význam areálu měly zdůraznit názvy budoucích ulic, například po Nicholasu Wintonovi. Dobrý nápad, ale nesmíme zapomenout ani na Antonína Kalinu, zachránce více než devíti set židovských dětí, kterým pomohl v podmínkách koncentračního tábora, tedy za kardinálně odlišných okolností než sir Winton. A doufejme, že se na důstojném místě octne i současný pomník hrdinným železničářům-odbojářům, jenž se momentálně krčí v rohu již nevyužívané nádražní haly. Přihlédnou tvůrci Památníku ticha také k těmto námětům?

Monika HOŘENÍ

1. 6. 2019  Monika HOŘENÍ