Aktivní předsedkyně aktivního sdružení antifašistů

Seznámily jsme se na akci Vlasteneckého sdružení antifašistů (VSA) Olomouc, v jehož čele stojí již téměř dvě desetiletí sympatická žena - Jaroslava Hemerková. Předsedat takovéto organizaci, která si přímo do štítu vepsala antifašismus, není až tak jednoduché. Ačkoli žijeme v zemi, kde vládne mír a demokratické uspořádání, je dost zlých lidí, kteří mohou takovou funkcí a organizací pohrdat. A lhostejná část obyvatelstva, ona šedá zóna, si zase říká, že taková aktivita »je přece již přežitek«, a dá ve své většině přednost supermarketům či koukání do mobilů a televize.

Jaroslava, rozená Krchňáková, se narodila v 36. roce 20. století v Kroměříži. První Čs. republiku nepamatuje. Když skončila druhá světová válka, bylo jí devět let. »V mých šesti letech mi Němci sebrali tatínka. Byl aktivním odbojářem ve skupině Zelený kádr, která působila partyzánským způsobem v Hostýnských horách,« začala své vyprávění. Stalo se tak zradou konfidenta, jenž na gestapu udal své bližní, lidi stejného národa a stejné řeči. V říjnu 1942 byli všichni pozavíráni, vyslýcháni v Uherském Hradišti, tatínek Jaroslavy Hemerkové byl pak ve Vratislavi (něm. Breslau) odsouzen tzv. lidovým soudem k trestu smrti. Další z pětice odbojářů dostali také trest smrti, čtyři lidé byli transportováni do koncentračního tábora.

[o]

Tři bratři, tři hrdinové

Tragédie příslušníků rodiny Krchňákovy spočívá v tom, že nacisté perzekvovali i další její mužské členy. »Byli tři bratři – jeden byl můj tatínek Josef, který byl odsouzen k trestu smrti. Další byl tatínkův starší bratr Vladimír, a další teprve 20letý bratr Jaroslav zemřel po krutých výsleších v pankrácké nemocnici (tedy v tzv. nemocnici věznice gestapa v Praze-Pankráci)přibližuje okolnosti ztráty nejbližších. Všichni tři byli zapojeni v této největší ilegální organizaci kroměřížského regionu, Zeleném kádru, a padli do léčky. Smysl jejich ilegální činnosti spočíval v tom, že sháněli zbraně a potraviny – zkrátka vše, co bylo nutné pro odboj a pro podporu rodin, které byly nacisty perzekvovány.

Jak tyto dramatické události mohla prožívat malá Jaruška, tehdy šestileté děvčátko? »Těžko jsme to s maminkou prožívaly. Například jsem se vůbec nechtěla učit německy, což bylo ve škole povinné. Tehdy jsem si říkávala, že kdybych narazila na Němce, hodila bych ho do jámy a naházela bych na něho kameny« - tak reagovala malá dětská dušička na prodělané hoře.

Maminka Krchňáková byla soudu ve Vratislavi přítomna a viděla, jak po všech útrapách její manžel vypadal. Vážil pouhých 47 kilogramů a byl zbědovaný. Rodina dělala vše pro to, aby svého otce a manžela z vězení dostala domů. Najala si právníka, který sice bral velké peníze, ale prakticky nijak nepomohl. Jak známe s tisíců a desetitisíců příběhů, nacisté nemilosrdně likvidovali příslušníky českého národa, jakož i dalších porobených a okupovaných národů, kteří se vzepřeli jejich otroctví a aktivně pomáhali přibližování svobodné budoucnosti. Takovými muži byli i bratři Josef, Vladimír a Jaroslav Krchňákovi.

Jednoho listopadového dne říšská pošta doručila do malého kroměřížského bytu dva úmrtní listy. »Tatínek byl popraven gilotinou 9. listopadu 1943 v 18 hodin 37 minut, jeho bratr o čtyři minuty později...« prozradila mi Jaroslava a já vnímám, že i po skoro osmi desetiletích od těchto vražd se jí zadrhává hlas. Hrůzná představa! A bratr babičky z maminčiny strany Jaroslav Veselý zahynul v KT Mauthausen a z tatínkovy strany jeho bratranec František Páter zahynul na Pankráci ve věznici, dozvídám se o dalších statečných členech této rodiny.

Návštěva Vratislavi

Město Kroměříž osvobodila od německé okupace rumunská armáda, a když její jednotky projížděly městem, nikdo se neubránil slzám dojetí. Maminka a dcerka Krchňákovy plakaly o to více, že se jejich milí konce války nedočkali, ačkoli pro porážku fašismu nasadili vše, i své mladé životy.

Dlouho po válečných hrůzách, již v hlubokém míru, zajela Jaroslava Hemerková do již polské Wroclawi, aby se podívala na místo, kde vyhasly životy otce i strýce. Dosud je tento objekt věznicí, i když je tam vyhrazeno pietní místo, kde stávala gilotina. Před dvěma lety se do Wroclawi dokonce vydala celá skupina členů a přátel VSA, včetně studentů. »Protože tam není žádný symbolický hrob zavražděných antifašistů, vzala jsem si alespoň odtamtud kus země, hlíny, která - obrazně řečeno - nasákla krví i mého tatínka a strýčka,« vysvětlila mi.

Dnes se Jaroslava Hemerková snaží právě prostřednictvím Vlasteneckého sdružení antifašistů informovat veřejnost a vyprávět zejména mladým, jak to tehdy bylo. Připomínat, co se dělo v době nacistické okupace i před ní. Její vyprávění je autentické, je pamětnicí a příběh její rodiny je konkrétním příkladem, jakých zločinů se dopustil »germánský nadčlověk« na českém národě. Toto nesmí být nikdy zapomenuto!

Od čermínovců odešla

Jak vlastně Vlastenecké sdružení antifašistů vzniklo? Jaroslava se narodila a vyrostla v Kroměříži. Když se v roce 1979 přestěhovala do Olomouce, byla už dlouholetou členkou tehdejšího Československého svazu protifašistických bojovníků. Pak však se do čela organizace, přejmenované po listopadu 1989 na Svaz bojovníků za svobodu, postavil Jakub Čermín a organizace pod jeho vedením do vínku dostala i tzv. třetí odboj. Tehdy na protest proti tomu mnoho členů ČSBS z organizace vystoupilo, mezi nimi i Jaroslava Hemerková. A právě tito lidé založili VSA. To se psal počátek 90. let.

Olomoucká pobočka VSA měla zpočátku stovku členů a členek, což byli přímí odbojáři, členové Obrany národa, východní i západní letci, bojovníci na Dukle, volyňští Češi... Dnes čítá organizace na třicet členů - »žel, pomaličky vymíráme,« řekla nevesele Jaroslava. Současná mladá a střední generace prostě na antifašismus neslyší, nechápe důležitost, proč je třeba stále připomínat historickou pravdu, že jejich národu hrozilo vyhubení, kdyby Spojenci v protifašistické koalici nezvítězili. »To bychom si takto nepovídaly, zkrátka bychom byli vyhubeni,« povzdechla si.

Přestože je početní úbytek členů znát, olomoucká organizace VSA vykazuje velkou aktivitu. Její členové se scházejí každý týden, kdy si pohovoří a podiskutují o politických aktualitách a historických výročích. Jezdí na pietní akce na Ploštinu, Prlov, Javoříčko, Zákřov, do Nového Malína (původní městečko Frankštát na Šumpersku bylo 13. července 1947, při příležitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína na Volyni nacisty, přejmenováno na Nový Malín). »Právě v místech těchto památníků jsme vysadili celkově již 24 slovanských lip. Na Javoříčku a Ploštině nám rostou nádherné lípy,« raduje se Jaroslava. Další plán mají s výsadbou lípy v Dětřichově, v místě, kde stávala nacistická »porodnice« pro slovanské dělnice, kde se však s rodičkami i jejich novorozenými dětmi zacházelo bestiálně - cílem bylo, aby děti nepřežily. »Prozatím jednáme s dětřichovským starostou, který nám řekl, že celkovou úpravu areálu, kde se nachází památník, budou zadávat architektovi. Tak uvidíme.«

Ale setkávají se i u příležitosti rozloučení se starým rokem, MDŽ a dalších svátků. Nejen politikou živ je člověk, proto nejcennější jsou přátelské vazby mezi členy a členkami.

A co mladí?

Několikrát jsme se během našeho povídání dotkly nastupující generace, která jednou převezme vedení státu, Evropy i světa. Jak ji vnímá Jaroslava Hemerková? Odpověď nebyla příliš povzbuzující. Jistě, nejsou všichni stejní a mladí lidé na kandidátce spojené autentické levice do Evropského parlamentu dokazují, že mladí antifašisté jsou, ale... »Vidím to celkově špatně. Oni za to snad ani nemohou, kolik zloby, kolik nepravd a pololží se valí přes internet, který mladé lidi zcela okupuje. Šíří se tak nenávist vůči Rusku, vůči lidem levicovému přesvědčení, manipuluje se s historií.«

A jsme zase u toho, proč mladí nemají zájem angažovat se v antifašistickém hnutí, třeba i v této konkrétní organizaci v Olomouci, která je dělná a má za sebou výsledky. Nezájem o zkušenosti a o prožité, kterým prošla například Jaroslava Hemerková, vykazuje i elitní střední škola. »Šli jsme do zdejšího gymnázia nabídnout besedu, ale řekli nám, že nechtějí.« A taková odpověď vyloženě bolí. Co za pedagogy vyučuje na tomto ústavu? A co hůře, že i na základě osobního oslovení náměstka pro školství na olomouckém magistrátu (nikoli aktuálního člena rady), že by VSA mohlo po dohodě s řediteli středních škol vzít studenty na některé pietní akty, následovala odmítavá reakce – VSA je prý »extremistická organizace«! Šikovné vnučky

Rány života se Jaroslavě Hemerkové nevyhnuly ani v jejím poválečném životě. Měla s manželem dva syny, oba aktivní sportovce, basketbalisty, přičemž jeden ze synů předčasně zemřel. »Ale mladší syn má dvě dcery, které jsou velmi šikovné – starší se věnuje atletice, mladší tančí v taneční skupině a pěkně maluje,« přejde Jaruška zase do úsměvu. Právě vnučkám a jejich rodičům předává odkaz svého tatínka a strýců, kteří se zapojili do aktivního odporu vůči německým okupantům. Ačkoli věděli, že mohou v boji padnout, neváhali. A takových skvělých synů má český národ bezpočet.

Monika HOŘENÍ

FOTO - autorka

22. 6. 2019  Monika HOŘENÍ